Viva Valencia

Cestou k hřišti EL SALER (1968, architekt Javier Sarana) spatříte rozsáhlá rýžová pole, zdroj suroviny pro všudypřítomnou výtečnou paellu, a okraj národního parku Albufera. Z centra Valencie se jede dvacet minut, přičemž taxíky tu jsou poměrně levné a spíše ony konkurují Uberu, než naopak. A míří sem i linka autobusu, také kvůli krásné pláži, oddělující hřiště od moře. Mimochodem, jak je zvykem v civilizacích, z letiště vede až do města metro.

Hřiště (par 72, délka 6 042 metrů) bylo několikrát dějištěm Open de Espaňa. Silnou historii připomínají fotografie u pro-shopu. Severiano Ballesteros, samozřejmě. Bernhard Langer, autor rekordního kola za 62 ran. A také Miguel Ángel Jiménez či Lee Westwood připomenou nutnou skromnost před úvodní ranou. Nejprve se hra ponoří do typických středomořských hájů, než ke konci obou devítek vyjde vstříc linksovým prvkům u moře.

Není to ani tak délka jamka, nýbrž hluboké bunkery, do nichž je obtížné jen sestoupit, natož pak z nich hrát, a obvykle silný přímořský vítr, co přináší obtíže. Jak na deváté, tak osmnácté jamce se hraje s mořem v zádech, nebo po boku, vstříc klubovně a hotelu. Po hře ve třech nebo čtyřech si ve zdejší restauraci objednejte právě paellu, servírovanou z pánve velké jako volant. Excelente!

Odpoledne velí strávit procházkou po historické části Valencie.  V katedrále se vystavuje Svatý grál, z něhož pil Kristus při Poslední večeři. Nádherné fresky tlačí užaslé hlavy návštěvníků ke stropu kostela Sv. Nicolase, zdejší Sixtinské kaple. Gotickou krásou oplývají věže Serrano u vstupu do staré části města.

Na večeři se otevírá nepřeberně možností. Jednou z nich je Marina, přístavu, který tvořil zázemí jachtařského America Cupu a také Velké ceny formule 1. Impozantní volbou se stala restaurace Panorama, přehlížející záliv a servírující dokonalosti jako byly rybí tartar nebo grilovaný tuňák.

Kdyby náhodou pršelo a další den padl na sobotu, je to příležitost navštívit dopoledne trh, slavný Mercado Central, s potravinami. Nebo fotbalový stadion Mestalla, stojící v městské zástavbě centra. Nebo Biopark, jednu z nejkrásnějších zoologických zahrad. Pokud ovšem svítí slunce, jede se hrát.

Tentokrát severně od města, směrem k Barceloně po komfortní dálnici. Sjíždí se u města Castellón a po krátkém šplhání do hor mezi cyklisty se rozevře údolí s malebným hřištěm GOLF DE CAMPO MEDITERRANEO. Design Ramóna Espinosy otevřel v roce 1978, dva roky předtím, než se narodil Sergio García.

Od prvních kroků nelze při pohledu na různé memorabilie v klubovně pochybovat, že to je domovské hřiště vítěze Masters 2017, kde navíc head profesionála dělá jeho otec Victor. Ten měl v době návštěvy zrovna volno, zatímco junior hrál o titul v Jižní Africe, než po finále skončil druhý)

„…Rain in Spain stays maily in the plain“, ale výjimečně spustili tady, naštěstí jen před hrou. Olivovníky, pinie a rohovníky se po dešti intenzivně rozvoněly, ale nepřesné hře nepřekážely tolik jako na El Saler, ačkoli hřiště bylo členitější. Ani překážky se tu neukrývají tak poťouchle. Menší greeny na nedlouhém hřišti (5943 metrů) mají skvělou rychlost, jako by se stále hrál turnaj European Tour, který coby Castellón Masters vyhrál v premiérovém roce 2008 právě García. ´

Druhá devítka sevřeného layoutu je ještě dramatičtější než první, se šperkovou tříparovou šestnáctkou, hranou z kopce úzkým průzorem na green, chráněný vodou a palmami. To nejlepší na konec. Víkendové fee stojí 65 eur, tedy 1690 korun, což je méně než na šestnácti českých hřištích… Bello!

Po návratu do Valencie si lze vybrat z 34 muzeí, mezi nimiž pravděpodobně triumfuje Fallas. Vystavuje asi 800 figurín, upomínajících na největší zdejší svátek, kdy se v březnu ulice mění v nepřetržitý festival příchodu jara.

Krátká cesta na kraj města zavede mezi futuristické stavby, s dominantou Umělecko vědeckého centra od zdejšího rodáka Santiaga Calatravy. Vedle sebe dále stojí impozantní Oceanárium, největší v Evropě, a budova Opery.

Večeře znamená návrat do centra. Volba padá na Mercado de Colon, tržnici sice zastřešenou, ale zároveň otevřenou ze všech bočních stran. Je to místo dvacítky restaurací a barů včetně pivního. Valencijské pivo stojí za ochutnání!

Nedělní ráno ukazuje o osmé hodině už patnáct stupňů Celsia a odpoledne ještě jedenáct dílků přibude. A to máme listopad. Cesta míří opět na jih, dál, směrem k Albacete. Mezi plantážemi pomerančovníků a tomelů, na úpatí hor, vzniklo v roce 2011 nádherné hřiště LA GALIANA. Jde o první samostatný projekt architekta Felipeho Rodrigueze, kterého učil José María Olazábal.

Par 72 s délkou 6201 metrů připomíná krásou a napětím v jednom Goyovy obrazy. Horský profil, úzké fairwaye a množství vodních překážek, vyvažující sporadické stromy, nedají vydechnout. Děj jako ve správném dramatu houstne. Druhá devítka začíná odpalem shůry na pás nebo spíše pásek fairwaye, kterou po celé pravé straně lemuje voda, než sevře téměř celý green.

S pomocí nezbytného elektrického vozíku, který překonává dlouhé přechody, se stoupá po úpatí až k patnáctému odpališti. Odtud se pálí do údolí na nejkrásnější jamce, přehlížející fascinující krajinu.

Ještě na první devítce vidíte okolo spálený porost jako připomínku velkého požáru, který se tu před lety zastavil právě až u hranice hřiště, a to díky vodě ze zavlažovačů. Hřiště získalo několik ocenění za koncepci udržitelnosti. Na zavlažení osmnácti jamek stačí v běžný den pouhých 250 litrů vody.

La Galiana představuje nečekanou tečku na parádním golfem kolem Valencie. Na rozdíl od předchozí klasiky je to dynamická moderna, která na každé jamce přináší nějaké překvapení, herní i vizuální. Hra rychle uteče, i díky společnosti průvodce Josého, který jako jeden z mála místních umí anglicky. Co se ale Španělům nedostává v cizích řečech, to dohánějí srdečností.

Do odletu zbývá ještě pár hodin, a tak se otevírají dveře valencijské restaurace Alejando del Toro, která v minulosti dostala hvězdičku od Michelina. Nedělní provozní doba je jen od 14 do 16 hodin, ale je to akorát tak na španělskou pohodu a pětichodové menu. Patří do něj silný vývar v hrníčku, bisque s krevetou a také mořský ďas, podbarvený valencijským bílým vínem.

Po takovém balzámu se musí překonat lenost a přikročit k závěrečné prohlídce Valencie. Na kole, z půjčovně za čtyři eura na hodinu. Rovinaté město je obecně vstřícné k cyklistům. A co teprve, když se zajede do jednoho z nejzvláštnějších parků na světě. Leží ve vyschlém korytě řeky Turia. Ta byla kvůli záplavám v roce 1957 odkloněna a v prázdných devíti kilometrech vznikl impozantní park.

Se stromy, fontánami a květinovými záhony, s cestami pro pěší a běžce, drahami pro cyklisty a bruslaře, s hřišti a stánky k občerstvení. Tím, že park leží pod úrovní města, tu panuje naprostý klid. Park, otevřený v roce 1986. přepažuje osmnáct historických i současných mostů. Mezi nimi Květinový, jehož floristická dekorace se mění čtyřikrát ročně. K architektům nových přemostění patří zmíněný Santiago Calatrava nebo rovněž proslulý Norman Foster.

Na Valencii už padla tma, ale park pořád žije a tam nahoře se tep Valencie zrychluje. Město, prý jako New York, nikdy nespí, i když po ránu to tak nevypadá. Na mysli každopádně tanou slova, která Ernest Hemingway napsal v dopise příteli: „Ve Valencii je proklatě báječné zakousnout se do šťavnatého melounu jak na pláži, tak ve městě, se džbánem studeného piva k tomu.“

www.visitvalencia.com

www.spain.info