Pádraig Harrington: Hledám, tedy jsem

Jeden z nejúspěšnějších evropských golfistů historie je také jedním z nejméně doceněných. Pádraig Harrington exkluzivně pro Golf Vacations

P.H.

Ir Pádraig HARRINGTON (47) vyhrál tři turnaje kategorie major, 31 trofejí po světě a byl přes tři sta týdnů v první desítce světového žebříčku. Stále neskládá zbraně, pořád experimentuje a vždy něčím překvapí. S budoucím kapitánem Evropy v Ryder Cupu, který jako hráč získal čtyřikrát, jsme mluvili během české zastávky European Tour. Moc nechybělo, aby zde také zvítězil.

Text Čeněk Lorenc
Foto Zdeněk Sluka

Usaďte ho v klidu někam stranou, postavte před něj láhev coly, a Pádraig Harrington zapomene na čas. Před dvěma lety přišel na večeři do klubovny na Dýšině s tím, že před exhibicí Canonu musí brzy na kutě, ale nakonec zůstal haž do půlnoci. Podobné to bylo na Albatrossu, kde nejprve chtěl mluvil jenom pár minut, ale americký nápoj spolu s českou pohostinností ve stanovém centru ho přikoval k rozhovoru pro Golf Vacations na několik desítek minut.

Měl jste dlouhé přestávky mezi vítězstvími od The Open 2008. V Americe jste čekal sedm let, v Evropě dokonce osm na další titul. Co vás drží u golfu?

Pořád mám rád zkoušky, které golf přináší. Všechny ty pikle, které hra vytváří. Nejsem už tak naivní a nadšený, jako jsem byl v mládí, když jsem si myslel, že můžu odhalit tajemství golfu. Jsem větší realista. Nejúspěšnější lidé, to jsou buď optimisté, nebo pesimisté. Realisté vždycky dostanou, co očekávají. Nechcete být realistou, ale jak stárnete, tak se jím nutně stáváte, i když se snažíte dívat na věci optimisticky. Čím déle hrajete, tak to z vás vyprchává. Získáváte zkušenosti, ale neznamená to, že zkušenější hráč je nutně lepší. Větší zkušenost s sebou nese také určitou myšlenkovou zátěž a obavy z toho plynoucí.

Před dvěma lety jste ještě vyhrál Portugal Masters, před třemi roky znovu americkou Hondu Classic, v play off proti domácímu hráči, o generaci mladšímu. Drží vás u golfu také snaha mladé ještě pozlobit?

Fyzicky jsem na to nejlépe za celou kariéru. Hraju nejdelší rány, jaké jsem kdy hrál. Abyste uspěli, jde hlavně o mentální stránku hry. Na tu se soustředím. Pořád mám nějaké nápady, co se týče švihu. Jsou usazené někde vzadu v hlavě a občas si s nimi pohraju. Důležité je zůstat mentálně svěží a držet se pořád správné herní rutiny. U mě víc rozhodují dobré tréninkové návyky než dobrý švih jako takový. Dělat správné věci v tréninku a přenést to na golfové hřiště, to je důležité. Samozřejmě pořád hodně cvičím, strečuji.

Jste pověstným zkoušením. Trénoval jste pouze s jednou nazutou botou, nyní zase šviháte s přerušením nápřahu. Není to někdy moc?

Pořád hledám, ale to, co jste zmínil naposledy, ta změna rutiny, směřuje zase víc k mentální než technické stránce hry. To, že se zastavím v začátku nápřahu, ve skutečnosti odstartuje samotný nápřah. Technika, ovládaná levou částí mozku, je v tom případě druhořadá. Ostatně, když jsem na drivingu, nemyslím vůbec na technické aspekty švihu, ale pouze na mentální část hry.

Jak vás změny napadají?

V telefonu mám zapsané poznámky k technice, na čem chci pracovat v zimě. Pořád si zapisuji nápady, ale jejich realizaci odsouvám. Někdy se stane, že něco vyzkouším během sezony, ale není to dobré. Když něco rychle změním, neznamená to, že zítra budu hrát líp.

Golfisté jdou v pozdějším věku často vlastní cestou. Je to i váš případ?

Stále pracuji s trenérem Petem Cowenem, ale v poslední době mi pomáhá ještě instagramový kouč George Gankas (@georgegankasgolf).

To je trenér, jehož žáci dokáží švihat extrémně rychle. Proto spolupracujete?

Povzbuzuje mě, abych dělal jiné věci, než jsem dosud dělal. Dokážu hrát daleko, ale pracoval jsem na tom patnáct let, abych byl tam, kde jsem dnes a abych se vyrovnal mladším. Dokážu zahrát rány, které mladí nedokážou. Ale nebyl bych je schopen zahrát, kdybych cítil, že na ty mladší něco ztrácím. Nikomu nic nedávám a nic ještě nevzdávám, jinak bych v golfu už nebyl. Měl jsem špatné roky, 2013 nebo 2014, kdy mě postihly yips (nekontrolovatelné záškuby zápěstí při úderu, pozn. aut.). Hrál jsem kola za 73, 74 ran, ale překonal jsem to.

Vypadáte věčně nespokojený, pokud se stavu hry a techniky týče. Byl jste vůbec spokojený, když jste vyhrál ony tři majory, The Open 2007 i 2008 a PGA Championship 2007?

Ale ano, byl jsem vnitřně spokojený, že jsem něco dokázal a že mám hru na to, vyhrát majory. Přesto mě drtilo pomyšlení na odpal na 72. jamce při mém prvním vítězství na The Open v Carnoustie. Foukalo mírně zleva doprava, mířil jsem doprostřed, ale pak jsem se zalekl a odpálil jsem míč po větru a do vody. Byl to rána, která se mě dlouho držela, i když jsem pak vyhrál v play off. Ranilo mě to na znatelnou dobu, nemohl jsem se přes to přenést a zapomenout.

Vysvětlete mi prosím ještě tu zmínku o technice hry a levé části mozku?

Problém v golfu má vždycky technickou část, což je levá část mozku, a mentální část, což je pravá část. Pokaždé, když pracujete na technice, nemůžete vynechat mentální stránku. To je spolu spojeno. Jakmile sáhnete do herní techniky, je to, jako když uberete cihlu ze zdi své mentální hry. V minulosti jsem ubral příliš mnoho cihel, ale už se s tím vyrovnávám. Jsem dalek mentální dokonalosti, ale vidím své slabiny a mám pocit, že znám odpovědi. Chce to takový týden, jako je tenhle, když hraju dobře a jsem pod tlakem (Harrington se na D+D Real Czech Masters dělil o vedení, vedl v průběhu finálového kola, a nakonec podlehl o dvě rány Italu Pavanovi, pozn. aut.).

Hodně kalkulujete. To je asi spojené s vaším studiem účetnictví?

Za těch čtyři a půl roku studia jsem si uvědomil, že pro život potřebuji hlavně dobrého účetního. Mám rád čísla, rád se bavím o byznyse, setkávám se s byznysmeny při turnajích pro-am, ale účetnictví jinak nepoužívám. V golfu máme velmi dobré odborníky na účetnictví, tak jim tuhle práci rád přenechám.

Poprvé jste zvítězil mezi profesionály na Spanish Open 1996. Je místo, kde jste neuspěl, ačkoli byste tam zvítězil rád?

Nevyhrál jsem v Austrálii, jinak se mi podařilo zvítězit na všech kontinentech.

A najde se místo, kde jste nehrál?

Třeba na Islandu. S golfem jsem se jinak dostal na spoustu hezkých míst. Třeba do Sao Paula, kde jsem vyhrál na tour v roce 2000, do Argentiny, do Indie… Málo jsem bohužel hrál ve východní Evropě. Pokud do ní počítám Česko, tak to bylo vlastně jedině tady… Kdy padla železná opona?

V roce 1989.

Chcete něco říct? I když z toho nevyjdu zrovna dobře.

Pečlivě poslouchám.

Každý někdy uděláme nějakou pitomost. Já jsem si do Mariánských Lázní, kde jsme hráli mistrovství Evropy amatérů, přivezl v roce 1991 tašku plnou jídla. Bál jsem se, že tady nebude co jíst! A pak jsem u vás strávil fenomenální týden, s báječným jídlem. No nic. Aspoň jsem se poučil. Dodnes se mě ale v Americe lidi někdy ptají, jestli máme v Irsku restaurace nebo barevnou televizi.

Golfisté by mohli psát bedekry, ne?

Myslím, že nemohli, protože nevidíme skutečný svět. Když bydlíte v Kalkatě v pětihvězdičkovém hotelu, zažijete toho mimo golf jen málo. Před rokem jsem měl v Japonsku nejšílenější hotelové apartmá, jaké pamatuji. S třiceti dveřmi. Ano, s třiceti. Počítal jsem je. Do koupelny jsem musel projít přes troje dveře.

Jaký nejdivočejší způsob cestování jste zažil?

Rikšu. Do té bych už nikdy nesedl, ...

 

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č. 46/18. Pokud magazín ještě nedostáváte, napište si o jeho zasílání zdarma zde.

 

Přečtěte si dále

Sdílet:
###message