Lubomír Lichý: Na green s Dikobrazem

Umělec zároveň v Semilech poznal, jak je golf nebezpečný. Adept zahrál ke klubovně, někdo zařval „Fore“ a míč naštěstí dopadl před skupinku lidí, kde stál i kočárek s dítětem. V Lubomíru Lichém až hrklo. Pocit, že nesmí golfem nikoho ohrozit, v něm zůstal navždy. A jak to vlastně bylo s kreslíři na hřišti? Nejen o tom vypráví 71letý výtvarník.
Text: Antonín Ebr

„Komunisti neměli značku Dikobraz registrovanou, takže si to Vít Špaňhel na začátku devadesátých let přivlastnil a později přivedl na buben. My, kreslíři, jsme se sešli v Semilech na drivingu, naučili se základy a šli jsme na jeden zkrácený čtyřpar. Bylo vedro a oblečení jsme byli, jak kdybychom odešli z pláže. Já vyfasoval devítku železo. Asi mně byla souzená. Hrál jsem pozemní hokej a měl cit pro míč. Povedlo se mi trefit hned první ránu. Byl to krásný zvuk.“ 

O trenérech

„Jsem vlastně samouk, u trenéra jsem byl dvakrát v životě. Zelenou kartu jsem dělal v Poděbradech u Jiřího Seiferta. Když nás viděl, říkal, že do toho mlátíme jako hluší do vrat a že máme trochu přemýšlet, jelikož v golfu jde hlavně o hlavu. To mi ale došlo až mnohem později, kdy už zase chyběla fyzička. Druhým trenérem byl na Nové Americe člověk, na jehož jméno si už nevzpomenu. Moc jsem si z jeho výuky neodnesl. Nejsem totiž schopen zapamatovat si víc než dvě chyby z těch patnácti, které mi našel. Měl jsem v tom pěkný guláš. Nejvíc jsem se naučil na turnajích, kde jsem odkoukával od spoluhráčů, jak točí tělo a jak ruce. Štvali mě, jak dokázali skvělou ranou napravit předchozí chybu.“

O holích

„Své první hole jsem koupil od Jiřího Jandy. Věděl jsem, že jako jeden z prvních u nás zkusil těžký život profesionála. Ukázal nám, jak se golf má hrát, jak tvarovat rány a různé parádičky. My jen koukali… Prodal mi čtyři základní hole, ty jsem pak poslal dál. Nikdy jsem nezatoužil po nových. Každý rozumný člověk ví, že je to v rukou a ne v holích. Teprve později jsem pochopil, že mi Jirka prodal kovaná železa s malými hlavami. Zpočátku jsem měl problémy to vůbec trefit, ale naštěstí jsem nic nevěděl. Jinak bych ty hole vyhodil. Hodně dlouho mi třeba trvalo, než jsem zkrotil čtyřku železo. Neznechutilo mě to a dostal jsem se až na handicap 10,5. Pak šel golf kvůli zdravotním potížím stranou. Teď mám 12,7, ale ten handicap je mrtvý a dnes bych ho neobhájil.“

O inspiraci

„Říct, že inspiraci na golfové vtipy beru z golfu, by nebylo přesné. Slang a výrazy totiž normálnímu člověku nic neřeknou. Co je půda v opravě? To opravují silnici? Golfové vtipy se dají použít jen v golfovém médiu, jinde nemají smysl, nikdo jim neporozumí. Propagovat golf pomocí vtipů do určité míry lze, ale ví normální člověk, co je to dřevo? Pro lidi musí být reálie vtipu negolfové, stejně jako pointa. V zahraničí je golfový vtip samostatnou kapitolou, zatímco u nás slabota a bída. Zájem o českou tvorbu chybí. Taky jsem o sobě v souvislosti s tvorbou slyšel, že jsem moc drahý, tak místo mě v novinách kreslí ten levný.“

O deformaci

„Asi trpím profesionální deformací. Kresleným vtipům se nesměji vůbec, nebo jen hrozně málo, protože se pohybuji v oboru. Spíše posuzuji, jak je vtip nakreslený, jakou má pointu, a hledám mouchy. Občas si říkám, když vidím něco dobře nakresleného a s dobrou pointou: Sakra, jak to, že mě to nenapadlo? Autorovi pak zdravě závidím.“

O karikatuře

„Karikatura je vděčné téma i v golfu. Namaloval jsem Tigera Woodse, Phila Mickelsona a ještě pár hráčů, které si ani nepamatuji. Z českých profesionálů jsem vytvořil karikaturu Romana Šebrleho. Ten byl na objednávku. Vlastně já už tvořím jen na objednávku. Luxus, že si kreslím pro sebe, už moc neznám.“

O reakcích

„Dnes už výstavy a vernisáže neřeším tolik co dřív. Sice jednu výstavu chystám, ale dělám to spíše nerad. Přestal jsem mít zápal vystavovat. Pár obrázků s golfem se na výstavách objevilo. Reakce lidí neznám, musel bych je sledovat osobně. Naštěstí snad pominula doba, kdy byl golf synonymem zla a nikoli normální zábavy. Když jsem dřív někomu řekl, že hraju golf, dotyčný jen nadzvedl obočí a procedil: To si žiješ dobře.“

O zvláštním esu

„Jediné bole-in-one v životě jsem zahrál před několika lety v Hrádku u Nechanic. Bylo to na trojce, par 3, devítkou železem, tedy stejnou holí, s kterou jsem s golfem začínal. Na dálku potřebuji brýle, takže jsem eso ani neviděl. Především to byla stoprocentní náhoda a hole-in-one neodpovídá mé výkonnosti. Po zahrání esa přišla euforie, ale víc už nic. Žádný nápad na kresbu. Na druhou stranu, taková rána se počítá, člověk má tendenci krátké jamky podcenit, navíc greeny jsou malé. Jamka, kde jsem eso zahrál, už ani neexistuje. Ve višňovém sadu jsou místo ní dnes tři nové.“

O vnoučatech

„Své dvě děti jsem ke golfu nepřivedl, ale vnučku a vnuka, který se později stal mistrem klubu, ano. Byl to skvělý nápad, mohl jsem díky tomu být třikrát týdně na golfu a nikdo nemohl říci slovo. Děti jsem v Hrádku předal trenérům a hrál jsem sám. S vnukem jsem chodil na golf od jeho pěti let. Když mu bylo dvanáct nebo třináct, hráli jsme na Nové Americe devítku Maple Hills a par tři přes vodu, jamku kolem 190 metrů. Vnuk odpálil z červených odpališť pětkou dřevem a tvrdil, že míč je asi v jamce. My říkáme: Uklidni se, mladej, a zanech planých nadějí. Jenže on eso fakt zahrál! Měl obrovskou radost, rána stála za to a já jen tiše záviděl.“

O svrbění

„Když je hezké počasí, mám svrbění v rukách a šel bych na golf. Nedovedu si ale představit, že bych měl zároveň zakázku. Když třeba ilustruji knihu, tak na golf nemyslím. Nedaří se mi skloubit práci s hraním. Po hře jsem unavený, doma navíc čeká manželka, která nechápe, že to na greenu byla šichta. Za mlada jsem provozoval windsurfing, a když jsem viděl, že vítr ohýbá topol, tak jsem si vymyslel služební cestu a jel na vodu. Doma jsme měli surfové vdovy, dnes jsou golfové. Manželce jsem nabídl, že ji vezmu na oba sporty, ale odmítala. Možná je to tak lepší, protože příklady takového soužití z okolí bývají odstrašující.“

O filozofii

„Líbí se mi bonmot, že trénují jen zbabělci. Mě baví hrát, s dobrými parťáky si to dáme o kafe a pivo. Mám rád nová hřiště. Je to, jako když ochutnávám cizí kuchyni. Na druhou stranu často chodím na hřiště na Vrších, kde se ve čtvrtek hraje texas scramble. Kdysi platilo, že míč se hraje, jak leží a pouze pan kníže si ho může dát na lepší pozici. Dnes se v pravidlech pomalu nikdo nevyzná.“

O Renčínovi

„V říjnu zemřel Vladimír Renčín. Seznámili jsme se díky šachům, které neměl s kým hrát. Jinak žádný sport neprovozoval. Chodil jen na ryby a jednou dělal páku. Na začátku sedmdesátých let po představení Nejkrásnější válka, kde jsem muzicíroval se svou skupinou, se Vláďa opil, přetlačoval zpěváka z Pardubic a zlomil si ruku. Samozřejmě tu pravou, kterou kreslil. U šachů mě přesvědčil, abych začal kreslit a naučil mě vše podstatné. Líbilo se mi, že byl na volné noze už za komunistů a že nemusel ráno do práce. Já znal volnou nohu jen devět měsíců jako muzikant. Nakonec jsem se k tomu taky odhodlal a jsem rád.“

O Mistrovi

„Oslovování titulem Mistře se mi nelíbí a nemám to rád. Vyvolává to ve mně představy špatných vlastností, jako jsou ješitnost, samolibost a nafoukanost. Nejsem žádný Mistr. Stačí, když se podívám na někoho, kdo to opravdu umí, v umění i ve sportu, a vidím, jak vypadá práce Mistra. V golfu mně ale opravdu nikdo takto neřekne.“

Dílo Lubomíra Lichého a také golfové vtipy najdete na webu KRESBY LICHY

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VČ.FOTOGRAFIÍ VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.42/18