Hubert Green: Je to určitě jen blbý vtip

V éře gigantů mezi jeho soupeře patřili Jack Nicklaus, Lee Trevino, Tom Watson, Raymond Floyd, Johnny Miller nebo Seve Ballesteros. Do oněch devatenácti titulů z PGA Tour patří kromě US Open 1977 ještě PGA Championship 1985. Nastoupil za tři týmy Ryder Cupu a dvakrát slavil s USA vítězství.

Text Roman Zvarič

Byl proslulý zálibou v zelených kalhotách, nepříliš elegantním stylem a vtipnými hláškami. Podle neortodoxního krátkého švihu, při kterém se krčil a měl nepřirozeně ohnuté zápěstí, byste ho zaručeně poznali mezi tisíci jinými golfisty. Los Angeles Times napsaly, že Green připomíná opilce snažícího se ve tmě najít klíčovou dírku. A co na to samotný hráč? Se svým typickým suchým humorem odpověděl: „Raději se svůj styl nesnažím analyzovat nebo zlepšit. Jednou jsem se viděl na videu a skoro se mi z toho udělalo zle.”

Z bodu A do bodu B

Hubert Myatt Green se narodil tři dny před koncem roku 1946 v alabamském Birminghamu. Otec Albert Huey byl lékařem, matka Mildred Ona Volentine pianistkou. „Hubie” poprvé vzal hůl do ruky v šesti letech v místním Country Clubu, kde byli oba rodiče dlouholetými členy. Už tehdy udivoval mnohem starší hráče velmi přesnou krátkou hrou. „Prostě se snažím co nejjednodušeji dostat míček z bodu A do bodu B,” vysvětloval posléze svou taktiku.

Na střední škole vyhrál několik turnajů a z tuctu vysokých škol, které mu nabízely golfové stipendium, si vybral Frorida State University. Mezi tréninky a cestováním po USA studoval marketing. Významný Southern Amateur Championship vyhrál na svém domovském hřišti CC Birmingham v roce 1966. O rok později, stále ještě jako student, zvítězil na Alabama Golf Association Amateur Championship. V následující sezóně vítězství obhájil a přidal k němu titul z Cape Coral Intercollegiate Tournament s náskokem osmi ran. Skvělý rok 1968 zakončil vítězstvím na Miami Invitational (mezitím ještě stihl odpromovat) a nastoupil na vojnu k Alabama National Guard v Columbii v Jižní Karolíně.

Krátce po návratu do civilu se stal profesionálem. První profititul si připsal v roce 1971 na Houston Champions International, kde v play-off porazil Dona Januaryho. Později vzpomínal na pocity, když kráčel k první dodatečné jamce, slovy: „Co se budu nervovat, skončím nejhůř druhý, a to není špatný výsledek.” O pár měsíců později ho PGA jmenovala nováčkem roku. V roce 1974 vyhrál Green čtyři turnaje v řadě. A v březnu 1976 zvítězil na třech turnajích PGA Tour v průběhu tří týdnů, což byl v té době skutečně ojedinělý kousek.

Přiveďte pár policajtů

V neděli 19. června 1977 hrál Hubert Green poslední kolo US Open na Southern Hills v oklahomské Tulse. Vedl o jednu ránu před Lou Grahamem a právě dokončil 14. jamku, když k němu přistoupil ředitel turnaje s ustaraným obličejem a odvedl si ho stranou. Nevídáno, neslýcháno.

Ředitel hráči šeptem oznámil, jak do kanceláře FBI v Oklahoma City zatelefonovala neznámá žena a prohlásila, že jestli Green okamžitě neodstoupí, tak zemře. Na hřiště jsou prý ukryti tři její společníci s pistolemi a mají na mušce 15. jamku. Pokud Green vkročí na její green, bude zastřelen.

FBI brala výhrůžku vážně. Byly dvě možnosti: pokračovat ve hře, nebo nechat vyklidit hřiště, prohlédnout a zabezpečit okolí a dohrát finále nazítří bez diváků. „Sakra, která z mých zhrzených exmilenek to asi může být,” prohlásil Hubie. Rozmýšlel se jen chvilku. „Budu hrát dál,” procedil mezi zuby, „ale přiveďte mi sem pár policajtů.” Potom pomalu odkráčel k 15. jamce. Tam vytáhl osmičku železo, přichystal si míček, zhluboka se nadechl a odpálil…

Míč letěl doleva, zasáhl strom a šťastně se odrazil zpět v takovém úhlu, že skončil ani ne deset metrů před jamkou. „Když jsem se chystal na putt, polil mě studený pot a cítil jsem, že někde v křoví tři maníci mačkají spoušť. V momentě, kdy jsem zahrál úder, mi blesklo hlavou, že je příliš krátký. A vzápětí mi došlo, že jsem neslyšel žádný výstřel. Ty srabe, řekl jsem nahlas. A neměl jsem na mysli ten krátký putt…” Třetím úderem uhrál par. Na příští jamce přidal další par, potom birdie a na 18. jamce si mohl dovolit bogey. I tak si udržel náskok jedné rány. Vyhrál major. Klesl na kolena a vděčně pohlédl k nebi. Vzápětí ho obklopil tucet policistů v neprůstřelných vestách a odvedl ho do bezpečí.

Jen výmluva amatéra

Následující rok na Masters potřeboval pro postup do play-off zahrát na poslední jamce putt z necelého metru. Ve chvíli, kdy zasahoval míček, přerušil hrobové ticho rozhlasový komentátor a Green snadný úder minul. Když se ho později ptali, jestli dává vinu komentátorovi, odpověděl: „Něco takového by mohlo vyrušit jen amatéra. A jen amatér by se na to vymlouval.”

Počátkem 80. let už tak často nevítězil. Jeho sestup dokazoval žebříček prize money. V letech 1974 (výdělek 182 459 dolarů) a 1976 (228 032 dolarů) byl čtvrtý v pořadí, ale pak klesl až na 135. místo. Ještě jeden skvělý triumf ho ale čekal. V roce 1985 vedl po třech kolech PGA Championship v Cherry Hills Country Clubu u Denveru o tři rány před Lee Trevinem. Ten ve finále stáhl manko na jednu ránu, ale na 15. jamce zahrál bogey a Green už šanci nepustil.

Když měl porovnat svá dvě vítězství na majorech, dlouho váhal. „Od toho prvního už uběhlo osm let,” řekl po chvíli. „Tehdy jsem hodně vyhrával, a tak nějak se ode mě čekalo, že do sbírky přidám také major. Tentokrát to myslím nečekal vůbec nikdo a tím je dnešní výhra cennější.”

PGA Championship byl Greenovou labutí písní. Žádný další turnaj PGA Tour už nevyhrál. Až po padesátce si připsal čtyři vítězství na Senior PGA Tour.

Dnes to napravíme!

Teprve nedávno vyšlo najevo, že rok po vítězství na US Open dostal Green další výhružku. Na turnaji ve Phoenixu našel v šatně na své skříňce nalepený lístek se vzkazem: „Loni na 15. jamce v Tulse to nevyšlo. Ale dnes to napravíme!“ Tentokrát předal lístek vedení turnaje, požádal o diskrétnost a prohlásil, že žádnou ochranku nechce. Znovu šel hrát. „Je to určitě jen blbý vtip,” zněl Greenův komentář. Jeho nemoc bohužel vtipem nebyla.

Při dentální prohlídce v roce 2003 mu lékaři objevili rakovinu hrtanu. Green začal chodit na chemoterapii a ozařování. Zhubl 20 kilo, ale neztratil chuť na golf a v následujícím roce nastoupil na Champions Tour, kde získal ocenění Comeback Player of the Year. S mnoha přestávkami na vyšetření a další a další terapie hrál až do roku 2009. „Byla to zábava, ale už končím. Nicméně život jde dál. Tedy aspoň doufám…,” prohlásil, když se loučil.

Život šel dál až do 19. června 2018, kdy Green zhoubné nemoci podlehl. Přesně 41 let po vítězství na US Open. „Z vítězství se rodí sebevědomí a sebevědomí přináší vítězství,” říkával s oblibou muž, který na hřištích vydělal 8,1 milionu dolarů. Je jedním z 82 hráčů, jimž se podařilo vyhrát alespoň dva různé majory. Obzvlášť vítězství na US Open 1977 bylo dost možná nejobtížnějším v celé historii golfu. Není znám jiný případ, kdy by někdo musel hrát s vědomím, že je dost možná na mušce neznámých zabijáků.