Švédský zázrak: Staffan JOHANSSON

Kam se ve sportu podívám, tam je nějaký úspěšný Švéd.

Text: Čeněk Lorenc
Foto: Zdeněk Sluka

Ať děláte cokoli, jste vidět. Jak je to možné s deseti miliony obyvatel?

 Vás, Čechů, je ale také deset milionů a nemyslím si, že byste na tom byli se sportovními úspěchy nějak hůř. Problém je v tom, že k vlastnímu býváme kritičtější. Obdivuji Česko pro mnohé, včetně historie. Pokud jde o to naši, nikdy jsme v posledních stoletích nebyli ve válce, ani jsme neměli komunismus. Náš vývoj byl mnohem lehčí než váš.

Golf se ve Švédsku začal hrát v 70. letech, propagoval ho hokejista Sven Tumba Johansson, váš jmenovec, a už po necelých dvaceti letech jste měli vítěze světových profesionálních turnajů. Proč tak rychle?

Ve Švédsku byla možnost dělat cokoli, co chcete. Neexistovaly překážky. Jeden den jste viděli nějaký sport v televizi a druhý den jste se k němu dostali, aniž by to stálo majlant. Včetně golfu. Pouze pro jezdectví, což je mimochodem druhé největší sportovní odvětví u nás, potřebujete víc peněz. Musíte totiž mít koně. Všude ve Švédsku se dal najít nějaký sportovní klub, kam šlo vstoupit.

Trénoval jste reprezentace Švédska, Finska i Islandu. Výsledky u těchto zemí jsou rozdílné. Je to jenom v počtu obyvatel?

U Finska nejde o to, že má o polovinu obyvatel méně než Švédsko, ale golfové kluby tam moc nechtějí děti, což je samozřejmě problém. U Islandu šlo spíše o přístup hráčů, který nebýval nejlepší. Podmínkami to nebylo. Víte, kolik má Island hřišť? To je má oblíbená otázka do kvízu!

Deset? Patnáct? Nebo snad dvacet?

Šedesát dva. Jsou v tom samozřejmě devítijamková hřiště. Na Islandu je kde hrát. A pokud si máte vybrat jedinou golfovou cestu, tak vám radím: Leťte tam. Hřiště, které leží napůl v sopečném kráteru a napůl u moře, jinde nenajdete.

Česko má hřišť víc než sto, užívá si skoro třiceti let svobodného vývoje a mnoha možností, ale kromě Kláry Spilkové nenašlo golfistu, který by zde vyrostl do světové špičky. Proč to tady nejde?

Máte sice nějakých padesát tisíc golfistů, ale na pořádný výběr jich potřebujete mít nejméně sto tisíc a z toho pětinu mladých. Podívejte se na Německo. Kolik velkých šampionů se svým počtem obyvatel a hřišť našlo? Jenom dva.

Bernhard Langer a Martin Kaymer… Pořád je to ale víc než nula. A Švédsko má Henrika Stensona coby vítěze turnaje kategorie major a spoustu dalších jmen. Jak jste je vychovali?

V hráči vidíme lidskou bytost a snažíme se mu všestranně pomoci, aby se stal vyváženou, celistvou, komplexní osobností. Nejde jen o techniku švihu. Ostatně nemyslím si, že Švédové mají nejlepší švihy. Navíc, jeden obecně úspěšný švih neexistuje. Kdyby byla jedna vítězná technika, tak by hráli všichni stejně. Co je to dobrý švih? Takový, který dostane míč tam, kam ho dostat chcete. Švih může vypadat pekelně, ale důležitý je výsledek. Když mi někdo řekne, že Jim Furyk má špatný švih, tak asi nechce jeho bankovní konto. Já bych ho tedy chtěl.

Ještě ke Stensonovi…

Aby se stal vítězem, udělal pokrok jak ve švihu, tak v sobě. Henrik má fantastického mentálního kouče. Jmenuje se Torsten Hansson. Znám ho velmi dobře. Ten Stensona zvednul, když byl dole. Technicky Stensonovi pomohl Angličan Pete Cowen. Ani bez něho by se Henrik šampionem nestal, protože potřebujete být technicky skvělý. Ale pokud si doma neuklidíte, nevyhrajete.

Jak to myslíte?

Hráč si musí v sobě uklidit a trenér je jako popelnice. Když jsem cestoval za švédskými hráči na turnaje, byl jsem tam hlavně proto, abych na sebe nechal naházet odpad, kterého se hráč potřeboval zbavit. Problémy z domova, trable s přítelkyní, všechno, co otravuje, muselo jít pryč. Neumíte si představit, kolik nocí jsem takhle strávil. Když jednou Robert Karlsson neprošel cutem na Kanárských ostrovech, seděli jsme na pokoji do šesti do rána, než se vypovídal a odešel spát, zatímco já musel být v sedm třicet na odpališti. Probrali jsme všechno z jeho života. No a týden nato na European Tour vyhrál. Dodnes mám od něj fotku s poděkováním. Zní to jako extrémní příklad, ale nebyl jediný.

Přidáte další?

Per-Ulrik Johansson, pamatujete? První vítěz Czech Open. Mimochodem, v tom vítězném roce 1996 jsem s ním u vás v Mariánských Lázních byl. Každý večer jsme chodili na švédské jídlo do stejné restaurace… Tak Per-Ulrik hrál jednu dobu strašně. Říkám mu: Dej si dva týdny pauzu. On že prý ale nemůže vypadnout z turnajů. Měl přitom právě potíže s přítelkyní, chyběl mu kontakt s kamarády, k tomu nějaké problémy doma s bydlením. Nakonec si dal říct. Udělali jsme seznam věcí, které musel vyřešit, než začne znovu přípravu a vrátí se k turnajům. Úkoly splnil, týden pak trénoval a další týden vyhrál turnaj.

To je neuvěřitelné. Tak snadno to šlo?

Snadné to nebylo, ale nemůžete uspět, pokud máte hlavu plnou shitu (sic). Se životem plným problémů se golf dá hrát chvíli, ale přijde jedno bogey a všechno se zhroutí, protože negativní věci vyplavou na povrch.

Švédsko v jednom roce vyhrálo dvě světové týmové soutěže, World Cup a Dunhill Cup, a na obojím jste měl podíl. Vzpomenete si?

Přímo u World Cupu jsem nebyl, ale při vzpomínce na Dunhill Cup se pořád musím smát. Psal se rok 1991, golf byl tehdy ještě malý sport. Švédský tým tvořili Per-Ulrik Johansson, Mats Lanner a Anders Forsbrand. Kvůli nejnižšímu žebříčkovému postavení jsme se jako jediný tým nevešli do hlavního hotelu turnaje. Bydleli jsme jinde, odstrčení coby outsideři. Lanner byl skvělý týmový hráč, který zapadne všude, Anders zvláštní osobnost a mezi nimi někde stál Per- Ulrik. Musel jsem z těchto silných individualit udělat tým.

Což se zřejmě povedlo?

Dostali jsme se do finále proti Jižní Africe. Lanner ale nedal proti Garymu Playerovi vítězný putt na půl metru, a tak se šlo do play off. V něm pak proměnil putt na tři, čtyři metry. Finále bylo kvůli mlze a mrazu zpožděné, dohrávalo se za soumraku. Ještě teď mám při té vzpomínce husí kůži. Tehdy tam byl ze Švédska jediný novinář. Domů jsem se z týmu vracel také jediný, hráči mířili na další turnaje, a já na letišti sklidil slávu. Měsíc nato vyhráli Johansson s Forsbrandem také World Cup. Další rok cestovalo na Dunhill Cup už asi dvacet novinářů – a prohrálo se v prvním kole. Tak to holt chodí.

Jak začala vaše golfová kariéra?

Hodně pozdě, bylo mi asi dvacet. Jsem vystudovaný učitel a začal jsem učit pátou až sedmou třídu. Škola tehdy měla devítijamkové hřiště a mým kolegou byl golfový fanatik. Doslova mě dotáhl na hřiště, kde jsem asi rok hrál. Golf mě pohltil. Pak jsem se přestěhoval k Lynköpingu, kde sídlil špičkový sportovní klub. Stal jsem se slušným hráčem poměrně rychle, scratch handicap za tři roky. Nehrál jsem ale žádné velké turnaje a nikdy jsem nebyl hvězdou. Nejvyšší úrovní pro mě byly profesionální soutěže ve Švédsku.

Učil jste tedy své žáky ve škole hrát?

Vzhledem k tomu, že jsem byl učitel a docela slušný golfista zároveň, mě tamní klub požádal, jestli bych nepomohl s mládeží. Začal jsem se učit, absolvoval jsem první skutečně elitní golfové vzdělání, které v té době bylo ve Švédsku pro trenéry a dobrovolníky. To se psal rok 1987. Spojil jsem se také s trenéry národního týmu. Zároveň mě zajímal fotbal, který jsem hrál jako mladík na slušné úrovni, a zabýval jsem se otázkami individuality ve sportu a zacházení s osobnostmi. Moje kariéra učitele skončila v roce 1989. Už rok předtím jsem začal pracovat jako asistent trenéra s týmem, v němž se sešlo po pěti amatérech a profesionálech. Všichni se posléze dostali na European Tour.

Můžete někoho jmenovat?

Největšími hvězdami byli Peter Hedblom a Joakim Haeggman, který pak hrál i Ryder Cup. Na přelomu 90. let byl tak rychlý vzestup možný. Na golf se ještě moc nenahlíželo jako na sport a Švédsko bylo v té době se svým holistickým, celostním přístupem ve sportu vpředu. Umožnilo nám to vyrovnat se zemím jako Německo a Francie, které měly více hráčů i peněz, ale golf tam byl tradičně spojován se zámožnými lidmi a těžko se k němu dostávalo. Ve Švédsku bylo z finančního hlediska jedno, jestli chcete hrát fotbal, nebo golf. A do golfu přišlo velmi brzy hodně talentů, s nimiž se efektivně pracovalo. Zkoumáme všechno, co se sportovce týká, nenecháme nic stranou. To je holistický přístup.

V čem to hlavně bylo jiné?

Dělat amatérský golf na dobré úrovni, to dokážou mnozí, ale pak se hráči ztratí mezi profesionály. V tomhle ve Švédsku existoval skvělý servis. Federace a PGA pracovaly se všemi profesionály, co šli na tour. Jeden kouč se pohyboval s hráči na Challenge Tour, jiný byl na Nordic League a já na European Tour. Nesnažili jsme se předělávat osobnosti. Akceptovali jsme jejich odlišnosti a posilovali individualitu. V tenise také nikdo nepředělával Björna Borga a v lyžování neměnili Ingemara Stenmarka. V golfu není každý jako Tiger Woods. Musíte ocenit talent, který máte před sebou, a upravit ho co nejlíp do života.

Jak to funguje ve Švédsku s mladými konkrétně?

Klubový profesionál měl ve smlouvě počet hodin, které musel věnovat mladým, cokoli mezi 400-1000 hodin ročně, což znamenalo hodně času na pomoc dětem a mládeži. Existují i školní golfové programy, ale golf není ve všeobecných osnovách. Učí se lokálně, záleží na místu a učitelích. Časy se také změnily.

Co máte na mysli?

Ekonomika šla před časem všude dolů, takže profesionálové byli zaměstnáni jinými věcmi – aby svému klubu přinesli peníze – než trénováním mládeže. Změnil se trochu i zájem klubů o juniory, ale může se to lišit místo od místa. Děti vedou jiný, sedavý způsob života, rodiče nemají tolik času se věnovat jejich sportování. V kursu jsou jiné, jednodušší sporty, technicky ani časově ne tak náročné. Například florbal. Společnost se také zindividualizovala, organizovaný sport šel trochu stranou. Jsem v tomhle trochu pesimistický, protože mladých hráčů tolik nepřibývá, ale pozitivním u nás je nárůst počtu klubových členů.

Tady se vždy velebil takzvaný švédský model. Říkalo se, že u každé vesnice ve Švédsku je nějaké veřejné hřiště, byť s pár jamkami. Platí to pořád?

Ne. A neplatilo to nikdy. To byla snová verze plánů, k nimž patřily projekty šestijamkových hřišť ve městech, v parcích, ale uskutečnilo se to jen na velmi málo místech. Byl jsem překvapen, že v Praze máte dvě osmnáctijamková hřiště přímo ve městě. Stockholm má sice hodně hřišť blízko města, ale to je způsobeno tím, že se metropole rozrostla.

Jak se lišila vaše pozdější trenérská působení na Islandu a ve Finsku?

Na Islandu to bylo první rok poněkud těžší. Měl jsem konflikty. Bylo tam tradicí vybírat na top akce starší, byť nejlepší hráče, ale já to změnil. Vybíral jsem mladší, protože starší brali výjezdy jako prázdniny a kolem svých třiceti let už nemohli být lepší. To byli víkendoví hráči, neochotní oddat se práci. Federace ani neměla nějaká výsledková očekávání. Velký rozdíl představovalo Finsko, které jasně řeklo, že chce medaile z mistrovství Evropy a světa a hráče na tour. Těžké to bylo také jazykově. Pokud mluvíte jazykem, který není ani hráčův, ani váš mateřský, tak se spousta nuancí a hlubších věcí v koučování ztratí.

Jak jste se ocitl v Česku?

Chtěl jsem odejít do penze. Začal jsem nenávidět letiště. Měl jsem nabídku po osmi letech ve Finsku ještě pokračovat, ale bylo toho už dost. Přes známého z European Tour jsem se dozvěděl, že u Prahy na Albatrossu chtějí pomoci vybudovat European Tour Performance Institute. A jestli prý by mě to zajímalo? Pak přišel kontakt z golfové federace a nakonec se to vyvinulo tak, že z větší části jsem trenér národního týmu a jeden den v týdnu působím na Albatrossu.

Co budete hráčům radit?

Klíčem je pochopit, že cokoli děláte, musíte mít plán. Pokud někam cestujete, vytvoříte si plán, jak se tam dostanete, kde budete bydlet a co tam budete dělat. Nemám pro to žádný důkaz, ale myslím, že příčinou mnohých neúspěchů hráčů je to, že jim chybí plán. Znám velmi dobrý příklad, jak plán funguje.

Povídejte?

Oskar Hennigsson, vítěz Czech Open z Čeladné. Pamatujete? Znal jsem ho už dřív, když začal na Challenge Tour a zároveň dostal pozvánky na European Tour. Skákal mezi oběma tour, což je první zabiják. A také že ho to ubilo. Uprostřed léta skončil s golfem. Jeho otec mi na podzim zavolal, jestli bych se s ním nepotkal. Shodli jsme se, že Oskar na půl roku přestane s golfem a začne dělat něco úplně jiného. Měl nudné zaměstnání a v lednu volal, že pochopil, že golf je mnohem lepší práce a že to chce dělat. Řekl jsem mu: Pojďme si udělat plán. Pětiletý, do detailů. Hodně tréninku, málo hraní. První rok hrál bez velkého úspěchu, prohrál jedno play off, ale výsledky nás nezajímaly. Druhý rok pokračoval stejným způsobem. Pak vyhrál první i třetí fázi kvalifikace a postoupil na European Tour. Čtvrtý rok zvítězil tady v Česku. Čekal ho pátý rok plánu. Že ho už nedodržel, to je jeho privátní příběh, o kterém nebudu mluvit.

Chcete tím ale říct, že model plánu funguje?

Ano, více méně pro každého. Sportovec musí mít plán, kde bude za rok, za tři, za pět let, a oddat se mu. Golfista musí vědět, kolik chce zasáhnout fairwayí a jak toho dosáhnout. Nepomáhá, když po třech měsících plán změní a rozhodne se třeba, že zkusí jiného trenéra. Takový restart je k ničemu.

Má se za to, že čeští hráči nejsou špatní technicky, ale že jim chybí taktické myšlení, strategie, vyhranost. Co si o tom myslíte?

Takto se to nedá paušalizovat. Na amatérské úrovni obecně platí, že hráč potřebuje lepší strategii. Nejsou to skvělí stratégové proto, jelikož jsou prostě moc mladí. Profesionálové, kteří pak hrají na tour, nepřemýšlí o tom, co je pro ně nejlepší, ale zvažují, jak se vyhnout problémům. Riskantně hraje jen dvacet nejlepších na světě. Zbytek se snaží konzervativně přežít a zůstat ve hře.

Čeho byste chtěl dosáhnout s českým golfem?

V krátké době zlepšení výsledků na týmové úrovni a zisku jedné medaile z mistrovství Evropy. Myslím, že hlavně ženy na to mají. Dlouhodobě pak i lepší výsledky profesionálů. Zatím mám smlouvu na rok. Pak se uvidí, co dál.

 CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ 43/18. NEDOSTÁVÁTE-LI JEŠTĚ SVŮJ VÝTISK, NAPIŠTE SI O JEHO ZASÍLÁNÍ ZDARMA ZDE.