Dominik Hašek: Ještě stihnout houby

Už to vypadalo, že se bude přebírat už jen v hokejových vzpomínkách během sportovního důchodu, ale všechno je jinak. Od léta dře v posilovně, na ledě či na kole, jelikož se rozhodl prodloužit si hokejovou kariéru v Pardubicích, svém domovském městě. Kromě chytání a vyrážení malého černého kousku gumy ho ale začal silně vábit i pobyt na golfových hřištích. Po letech Dominátor zkrátka zjistil, že golf potřebuje k životu. Připomeňte si s námi rozhovor z roku 2009. 
Ptal se Míra Bosák
Foto: David Klimovič

Popravdě musím říci, že jsem už dlouho neviděl tak vysportovaného čtyřicátníka. Před focením pro tento rozhovor si převlékal Dominik tričko a některým z návštěvníků areálu hřiště na Konopišti odhalil horní polovinu těla. Na něm není gram tuku navíc. Samý sval a šlacha. Nemilovaná letní příprava se projevila. Takový pohled jednoho mimoděk přinutí zatáhnout břicho a lehce zpytovat svědomí stran včerejší svíčkové s třemi plzínkami k večeři.

Chtělo se vám vůbec zase podstupovat letní hokejové martyrium, když už moc dobře víte, co všechno vás čeká ?
Docela jo. Pravda je, že to není nic jednoduchého a člověk by raději vlezl do branky, ale bez přípravy to nejde, to bych si prostě nemohl dovolit. A asi by se to také brzo projevilo. Navíc, kdybych věděl, že nejsem dostatečně připravený, nemám natrénováno, netroufl bych si obléci výstroj a vyjet na led.

Neměl jste chuť s tím vším praštit, hlavně v horkých letních měsících?
Ne, to mě nenapadlo ani v náznaku, i když prvních čtrnáct dní bylo opravdu tvrdých. Kondiční příprava je zkrátka něco jiného než trénink nebo zápasy na ledě. Ale zase z ní celou sezónu žijete. S tímhle vědomím je třeba do toho jít. Člověk si samozřejmě občas slovně uleví, zanadává, když toho má plné zuby, ale že bych si někdy říkal, co tě to proboha napadlo, to ne. Prostě jsem věděl, že to nebude úplně snadný (což skutečně nebylo), ale je to součást mé profese. Neoddělitelná.

Když tak na vás koukám, říkám si, jestli vás někdy nelákal triatlon nebo třeba maratón?
Nikdy. V obou případech bych měl veliké problémy s běháním. Okamžitě by mě začaly bolet záda i nohy. Tohle by pro mě nebylo ani náhodou. Dlouhý běh je pro mě neřešitelná věc, tělo by ho nezvládlo. Dovedu si představit, jak bych potom vypadal. Navíc, já vždycky běhal za něčím. Teď nemyslím za holkama, ale za míčem. Ať už to byl squash nebo basket. Že bych se zvedl a šel jen tak na desetikilometrový výběh, to se nestane. Na rozdíl od bráchy. Když nějakou štreku, tak si ji dám na kole, tam se dovedu vytrápit.

Skutečnost, že dobrou kondici máte v rodině potvrzuje i bratr Martin, v současnosti (R. 2009) trenér fotbalové Sparty. Ve svých hráčských časech byl jedním z vůbec nejlépe fyzicky připravených hráčů u nás, proslýchá se dokonce, že byl při testech současných sparťanů pátý nejlepší...
To mě ani nepřekvapuje. Martin byl vždycky po stránce kondice hodně nabušený. Hodně rád běhal. Už jako kluk kroužil asi minutové kolo kolem naší chaty pořád znova a znova. Já to s ním párkrát zkusil, ale to nemělo cenu. Skoro ani nešel zastavit. Tak už potom musel strejda švindlovat a hlásit mu časy, které říkaly, že se zlepšuje, jinak by byl schopen běhat snad celou noc.

Při golfu se nenaběháte. Kdy jste s ním začal?
Hraju s přestávkami asi deset let. Pochopitelně jsem začal v Americe, během angažmá v Buffalu. S trochou nadsázky se dá říci, že kdo hraje NHL, tak zároveň hraje golf. Mezi hokejisty je to nesmírně oblíbený doplňkový sport. Začátky byly ale takové nesmělé a hlavně jsem měl často velmi dlouhé přestávky. Hokej mi zabíral spoustu času, věnoval jsem se mu opravdu s maximální intenzitou, k tomu rodina... Ale letos jsem se do toho zase obul, udělal jsem si čas a začal jsem trénovat častěji i intenzivněji. I když, hokej nešidím ani teď, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu.

Ví se o vás, že máte talent na řadu sportů, tudíž pro vás asi nebyl problém, rychle proniknout do golfových tajů a záhad…
No, to je právě omyl. Jestli existuje jeden jediný sport, na který asi nemám talent, tak je to golf. Jinak mi opravdu jde docela slušně celá řada sportovních odvětví, ale golf mi dává dost zabrat. Možná je to tím, že ostatní sporty probíhají v pohybu, jsou dynamické, člověk při nich musí vyvíjet dost výraznou aktivitu. To u golfu neplatí. Samotná rána i příprava na ni probíhá v klidu a soustředění...

...se soustředěním ale jako hokejový gólman nemůžete mít problém...
To ne, ale je to něco jiného než při hokejovém utkání. V něm musím vyzrát na soupeře, je to vždycky souboj kdo z koho. Reagujete na vývoj hry, na pohyb, myšlenku někoho jiného. U golfu je hráč sám sobě největším soupeřem. Nikdo jiný ránu nemůže pokazit, jenom vy sám.

Baví vás ale obojí, ne?
Stoprocentně. O hokeji vůbec nemusíte pochybovat. A golf? To je také úžasný sport. V krásném prostředí, většinou chodíte s lidmi, které chcete vidět a sem tam vám to třeba i jde... Nejlepší je, když se hraje o něco, hned má hra úplně jiný náboj. Nemusí to být o žádné velké peníze, klidně o pár korun nebo kafe, to je jedno. Ale musí to být napínavé. Já se na golf chodím bavit a považuji ho za způsob, jak skvěle strávit čas...

Apropos, jak jste na tom s handicapem (HCP)?
Abych pravdu řekl, ani pořádně nevím. Když jsem jednou přijel z Ameriky a hrál jsem v Čechách nějaký turnaj, tak jsem netušil, jak na tom s handicapem jsem, to ve Státech nikoho nezajímalo. Jenže tady jsem ho potřeboval k tomu, abych mohl hrát a tak mi někdo zapsal HCP patnáct a bylo to. Což je ale zlý, protože takovou výkonnost rozhodně nemám a patnácti se ani zdaleka neblížím, pokud jde o reálný stav. Takže nemůžu nikdy na turnaji nic vyhrát. Asi s tím budu muset něco udělat a pokusit se HCP úředně upravit. Holt si tehdy někdo myslel, že hokejisti v NHL nedělají nic kromě golfu a všichni jsou někde kolem singlového HCP.

Jaký máte vztah k moderním golfovým vymoženostem typu bugin, laserových měřičů vzdálenosti atd.?
Absolutně hlasuji pro buginy. Zase hlavně kvůli zádům. Ta už toho se mnou prožila tolik, že jim nemůžu ještě přitěžovat. Takže vozítka určitě. Ale neznamená to, že se pořád vozím, často nechám jezdit spoluhráče a po hřišti se procházím, jen bez bagu na zádech. Co se týká dalších moderních vychytávek, nemusím je, sám je nevyužívám a nevidím důvod, proč bych někdy v budoucnu měl. Takový laserový zaměřovač bych snad ani neuměl používat. Od toho jsou na hřišti kolíky. Nebo birdie karta. Golf je krásný v tom, že se během let zas tak moc nemění, tak proč do něj tahat příliš moderní techniky. Jo, ale na jednu věc bych zapomněl a ta se mi přitom hodně líbí. Možnost objednat si třeba na odpališti poslední jamky nějakou pochoutku v kuchyni, aby byla hotová ve chvíli, kdy skončíte hru. Takováto vymoženost je hodně příjemná.

Svou kariéru v NHL jste trávil v místech, kde je golfová sezóna relativně krátká, nechtělo se Vám někdy přestoupit třeba na Floridu?
Já jsem byl v Buffalu nebo v Detroitu hodně spokojený. Byl jsem tam kvůli hokeji, ne kvůli golfu, takže priority byly jasně dány. Na Floridě bych asi nevyhrál Stanley Cup. Faktem ale je, že jsme se vždycky těšili, a to nejen já, ale vůbec všichni, co hrávali někde na severu, až poletíme na delší čas, na trip, do oblasti, kde se dá golf hrát celoročně. A to jsme potom čas na partičku našli. Je to fajn pocit, když víte, že u vás doma je mráz, sněží, fouká a vy jste na sluníčku, pětadvacet stupňů a máte pod nohama voňavou fairwayi.

Přirostlo vám nějaké americké hřiště k srdci?
Určitě CC Buffalo. To je krásné privátní hřiště, kam se jako nečlen dostanete jen na pozvání někoho z místních. Já měl tu výhodu, že mě v Buffalu znali a tak jsem neměl problém se na hřiště podívat. Tam se mi líbilo. Ale v hlavě mám vzpomínky i na určité oblasti. Fantastické pocity jsem míval na hřištích v Arizoně. Všude kolem jenom písek, kameny, kaktusy, slunce, modrá obloha. A uprostřed pouště zelené faiwaye a greeny. Taky se mi sice podařilo ztratit třeba dvacet míčků, protože jsem netrefil párkrát fairway a mezi kaktusy se mi nechtělo, ale i tak to byla krása. Na druhou stranu je krásný podzim v Severní Karolíně. Jezera, barevné listí na stromech, lesy, zase jiná pohádka. Podzim ovšem začíná v téhle oblasti až koncem listopadu.

A co hřiště v Čechách?
Hodně hraju na Kunětické Hoře, mám to blízko a navíc je hřiště ve vynikajícím stavu, i když není zrovna jednoduché. A velmi jsem si oblíbil novou osmnáctku v Berouně. Moc se mi tam líbí, dokonce tolik, že si s manželkou pořídíme přímo na hřišti bydlení. Kromě samotného hřiště se nám zamlouvá i okolí, křivoklátské lesy, to je nádhera.

Houbaříte?
Na houby chodím, ale letos mi to nevyšlo zatím ani jednou. Ale musím to napravit. Co by to bylo za rok bez hub? Navíc, ve zmíněných křivoklátských lesích jich roste opravdu hodně. Taková šance se musí využít.

S manželkou budete bydlet na hřišti, hraje vůbec?
Začíná, začíná. Za pár dnů (rozhovor vznikal na konci srpna r. 2009 – pozn. red.) se jde podruhé pokoušet o zelenou kartu a doufám, že ji to vyjde. Přece jenom, děti už jsou velké, není s nimi tolik starostí, tak je čas i na golf. Syn Míša hraje hodně dobře, víceméně ale jenom v Americe, ale asi nejtalentovanější z nás je dcera Dominika. Jenomže tu zase golf až tak moc nebaví. Zahraje pár ran a už by zase šla někam jinam.

Jak dlouho trvalo, než jste hrál alespoň trochu podle vašich představ?
To nebude asi nikdy... Jsem také vlastně takový samouk, v Americe jsem spíš chodil na hřiště, než abych trávil čas na drivingu. Tam mnohdy není nutná nějaká karta, prostě zaplatíte a hrajete. Ale občas to bylo docela komické. Hrál jsem jedno kolo se spoluhráči, s nimiž jsme se neznali. A oni se mě báli opravit, nebo vysvětlit, že se něco nesmí. Já jsem si třeba dělal klasické cvičné švihy v bunkeru a oni mě nechali být. Ale co si tak říkali mezi sebou, to muselo být zajímavé. Až po hře se jeden z nich osmělil a upozornil mě na prohřešky, kterých jsem se dopustil.

U vás bych ale čekal velký tréninkový zápal.
Vždyť taky jo. Letos jsem se rozhodl se svou hrou něco udělat. Je fakt, že jsem začal vlastně až v létě, souběžně s letní přípravou. Pochopitelně hodně záleží na časové vytíženosti, jestli jedeme s Pardubicemi třeba na turnaj do Švýcarska a podobně. Ale pokud je to možné, jsem třeba šestkrát týdně na drivingu a dřu. Motivací je samotné zlepšení, ale i to, že bych chtěl začít porážet kamarády, s nimiž obvykle chodívám hrát. Oni jsou na tom zatím o dost lépe, ale to nemusí trvat dlouho.

Kdy jste se naposled na golfu pořádně zasmál?
Hm, když vynechám takovou tu klasiku, když se mi, nebo kamarádovi jó nepovede rána, tak asi ještě během pobytu v USA. Kolega měl hrát ránu přes vodu, jenomže se nějak do hole moc opřel nebo co, a nejenom míček, ale i polovina jeho železa mířila v divokých saltech doprostřed jezera. Takový údiv v očích jsem dlouho neviděl. Jednou mi ale naopak docela zatrnulo. Na Kunětické hoře jsme šli nějaký turnaj a bylo to dlouhé, velké horko, doplňovaly se tekutiny a tak. Jeden z našeho flightu měl caddieho na buggině. A ten už byl asi hodně unavený, protože najednou sjel z buginou z kopce a převrátil se. Skončilo to operací zlomené klíční kosti. Když se vrátím k radostným chvilkám, tak to je také každé birdie. Ale zatím jich až tak moc nebylo...

Máte oblíbeného hráče?
O tomhle jsem dost přemýšlel a stejně mě nakonec nenapadl nikdo jiný než Tiger Woods. On je prostě fenomén. Když jsem hrál v Americe, sledoval jsem golfové přenosy naprosto pravidelně a právě Tigera jsem si hodně všímal. I když, abych byl upřímný, někdy si přeju, aby ten či onen turnaj nevyhrál. Čistě pro zvýšení zajímavosti celé túry. Což ale neznamená, že bych proti Woodsovi něco měl. Je to výjimečný hráč.

Je nějaký rozdíl mezi českým a americkým golfistou?
To jo, v Čechách nás hraje daleko víc nalevo. V Americe to platí snad jen pro hokejisty, kteří se nechtějí předělávat, zato u nás je levák na každém rohu. Rozhodně je nás víc, než čtyři procenta...

CELÝ ČLÁNEK NALEZNETE V GOLF VACATIONS VYDÁNÍ 09/09.