Ernie Els: Ještě nekončím

Jak je vše relativní, to dokazuje Ernie ELS. Na jedné straně vítěz čtyř turnajů kategorie major, bývalá světová jednička, úspěšný designér hřišť i vinař. Na straně druhé otec autistického syna, bojující se záškuby při puttování a zastíněný érou Tigera Woodse, za kterým skončil sedmkrát (!) druhý. Nyní, v 47 letech to u Jihoafričana vypadá na pomalé odcházení ze scény, i když „Big Easy“ tvrdí opak. Naposledy při Porsche European Open, jehož jsme byli svědky.

Text Čeněk Lorenc
Foto Zdeněk Sluka

Jste doživotní člen European Tour, ale v roce 2016 jste ji hrál mimo majory všeho všudy dvakrát, v únoru v Dubaji a pak až v září tady v Bad Griesbachu na Porsche European Open. Jste snad už na odpočinku?

To ne, ale byl to spíše takový domácký rok. Myslím tím fakt, že jsem zůstával s rodinou v Americe. Jedním z důvodů bylo to, že dcera měla před nástupem na univerzitu, a tak jsem s ní chtěl strávit co nejvíc času. Podnikali jsme obhlídky škol i rodinné výlety. Bylo to po všech těch letech mého cestování potřeba. Taky jsem na PGA Tour nepostoupil do play off FedEx Cupu a měl měsíc volno, když přišla na poslední chvíli pozvánka z European Open. Řekl jsem si: Proč ne? V Německu jsem vyhrál pár turnajů, naposledy před třemi lety v Mnichově, a když tu ještě byla možnost projet se v Porsche a navštívit Oktoberfest…

Asi spíš jde o neomezenou rychlost na německých dálnicích než o značku?

Udělal jsem chybu, že jsem letěl z Floridy do Lince a ne do Mnichova. Z letiště jsme se šourali po rakouské dálnici, jelikož jsme museli s naší 911 respektovat rychlostní limit. Německý rychlý úsek byl už jen velmi krátký. Pořád se učím.

Když jste měl měsíc volno, to jste jen odpočíval?

Kdepak, hrál jsem na Floridě spoustu golfu s přáteli. Samozřejmě to ale není turnajové zatížení. Všechno jsem směřoval k nové sezoně PGA Tour.

Máte po těch letech ještě vůbec motivaci něco dokázat?

Samozřejmě, jinak bych tu nebyl. Očekávání se v mnoha směrech nemění, ale musíte čelit faktu, že vaše tělo není stejné, jako když vám bylo dvacet. Za ty roky už nese jistou zátěž. Když jsem byl na vrcholu, chtěl jsem vyhrát každý turnaj a cítil jsem, že je to možné. Dnes třeba nějakou dobu nehraji nejlépe, ale pořád se s tím snažím něco dělat a vrátit se k vítěznému pocitu.

V roce 2016 jste příliš nehrál, ale v souvislosti s hrou se o vás mluvilo hodně!

Myslíte kvůli Augustě? {Els dal v dubnu na první jamce Masters šestiputt}. Pořád mi to bude někdo připomínat (smích). Chcete na to co nejdřív zapomenout, ale nejde to. Teď už se na greenech cítím zase dobře. Ono už to bylo dobré hned týden nato při turnaji v Hilton Head. Zapracoval jsem na sobě.

Před Masters jste změnil techniku puttování, jenže nefungovalo to. Proč?

Na své hře se pořád snažíte něco změnit. Ptáte se druhých, posloucháte, ale nedopadne to pokaždé dobře. Ti, co vám radí, to s vámi nemyslí špatně, jenže ne vždy to sedne. Bohužel jsem předvedl kolaps na té největší scéně. Vyslechl jsem radu a snažil se mít ruce při puttování výš, hrát víc kyvadlovým způsobem. Jenže to se nepovedlo. Nevěřil jsem si. A taky ke mně proudilo příliš mnoho informací najednou. Když jsem se vrátil ke starému stylu hraní puttů, s váhou na levé noze a udeřením míče víc dole, bylo to lepší.

Cítíte po více než čtvrtstoletí profesionální kariéry, že máte s golfem nevyřízené účty?

Každý z nás se stále pokouší být ještě lepší, než je. Jsem posedlý stejně jako třeba můj otec, který pořád chtěl mít ještě aspoň o pět yardů delší drajvy, než měl.  Každý profík na tour přemýšlí, co vylepšit, aby se cítil, jak nejpohodlněji to jde. Souvisí to se vztahem ke hře. Milujeme sebetrýznění golfem. Jsme šťastní, když nám golf jde, když přijdeme věci na kloub a řekneme si: Ano, to je ono, můžu zase hrát. Golf bude vždycky nad každým z nás vítězit, ale čas od času přijde náš den, kdy se jednomu z nás bude dařit a dojde tam, kam chce.

Právě na Masters jste skončil několikrát velmi blízko zelenému saku…

Mohla to s mým putováním být nějaká úzkost, možná kvůli pocitu, že mi v Augustě pomalu vyprchává čas. Možná jsem na sebe moc tlačil. Ale nebojte, poradím si s tím.

Jste naopak jedním z pouhých šesti golfistů historie s vítězstvími na US Open i britském The Open. A také jste byl světovou jedničkou. Jak na to vzpomínáte?

Tituly na turnajích kategorie major píšete historii, která je v golfu sama o sobě dlouhá. Světový žebříček je naopak mladý, oficiálně se počítá od roku 1986 a jedniček v našem sportu se nevyskytlo tolik. Patřit do výjimečné společnosti prvních hráčů golfu byl surreální zážitek. Jste skutečně i obrazně na vrcholu světa. U mě to poprvé bylo jen na týden, když jsem vyhrál US Open 1997, ale hned poté mě sesadil Greg Norman díky svému vítězství v Memphisu. O rok později už jsem se stal jedničkou na delší dobu, devět týdnů. Myslím ovšem, že lidé si vás pamatují víc díky majorům. Takové vítězství je neoddiskutovatelné. Naopak, pokud jde o žebříček,  takoví fanoušci Jordana Spiethe jej považují pořád za světovou jedničku, i když první je zrovna právě Jason Day. 

Jako jeden z pouhých tří hráčů jste dokázal z prvního místa na světě sesadit Tigera Woodse.

Také jsem ale zažil dobu jeho absolutní nadvlády. Nějaký deset, jedenáct let, za něž vyhrál čtrnáct majorů. Za tak krátkou dobu! Kdo to ještě někdy dokáže? Hrát vedle Tigera v dobách jeho největší slávy nebylo snadné.

Už dlouho se vám daří v navrhování, od roku 2000 máte vlastní designérskou firmu. Jak se díváte na anglický Wentworth, kde jste bydlel a kde jste autorem široce diskutovaného redesignu, který se má znovu změnit?

Nikdy nemůžete potěšit každého. Předchozí majitel chtěl mít těžší hřiště, takové, jaké bude kousat. Chtěl na West Course víc vody, hlubší bunkery, některé skoro takové jako na linksech. Nechtěl ve Wentworthu při evropském PGA Championship vidět výsledky 20 pod par. Představoval si něco mezi pěti až deseti pod. K tomu také můj redesign směřoval. Měli jsme ale kolem toho spoustu diskusí, protože jsem stejně jako mnozí jiní cítil, že když se dostaneme na tuhle úroveň náročnosti, tak to může být problém pro řadové členy klubu. A přesně to se stalo. Přišly silné reakce od členů i od některých profesionálů, zvyklých na předchozí, lehčí hřiště. To je ale při změnách normální.

K Británii máte silný vztah. Bydlel jste tam a získal také ty největší tituly. The Open 2002 jste vyhrál na hřišti Muirfield, jehož klub byl teď vyřazen z pořádání turnaje, jelikož odmítl změnit čistě mužské členství a přijímat ženy. Co vy na to?

Je to nešťastná situace a obrovská ztráta pro turnaj. Jde o soukromý klub, který existuje mnoho let. Jeho skutečný název je Extraordinary League of Gentlemen {Výjimečná liga gentlemanů} nebo tak nějak…. Hřiště i klub v Muirfieldu mají velkou historii. Obecně, členství v jakémkoli klubu obnáší jistá pravidla, která se respektují. My, profesionálové, někde ani nemáme přístup do určitých míst golfových klubů, protože tak to určují jejich pravidla. Smíme vstoupit do šatny, ale už ne do některých místností. Řídíme se těmi pravidly jako kdokoli jiný. Není jiná možnost. Klub má právo mít vlastní regule. Výbor The Open ale šel s dobou, o Muirfieldu nějak rozhodl a turnaj se tam konat nebude, dokud nepřijmou první ženu. Nemohu říct, že jedni mají pravdu a druzí ne. Je to složité. Měl jsem na každý obrovské štěstí, že jsem mohl vyhrát The Open zrovna v Muirfieldu.

Proč?

Je to klasické hřiště, jedno z nejlepších na světě. Na každé jamce se hraje jiným směrem, a když fouká vítr, představuje to jednu z nejtěžších zkoušek golfu. A pokud jde o můj design golfových hřišť, tak jsem se právě tady hodně inspiroval na tříparech a také na některých pětiparech. Muirfield mi bude moc chybět.

Jak se daří vašemu designu, vinařství a vůbec podnikání?

V roce 2016 přibylo další nové hřiště, otevřeli jsme už druhý Els Club v Malajsii. K tomu se tam ještě staví akademie. Vína jsou, myslím, stále lepší a dosahují skvělých mezinárodních ocenění. Co se dalších aktivit týče, otevřela se čtvrtá restaurace Big Easy Winebar and Grill v Miami. Ty dosavadní fungují ve Stellenboschi, Durbanu a v Dubaji. Kuchyně a atmosféra jsou pochopitelně inspirovány jižní Afrikou. Výběr vín je tu rovněž jasný (smích).

Pojďme ještě k vaší hře. V Německu se kvůli promočenému hřišti nekonala cvičná kola ani Pro-Am, a tak jste byl před turnajem jen na drivingu. Prozradíte, jak se rozehráváte?

Nejde pochopitelně už o žádný trénink a zažívání něčeho nového, ale o předstartovní zahřátí, při němž musíte hlavně cítit pohyb a rytmus těla. Na drivingu začínám tím, že beru do rukou sand wedge. Pak si vezmu devítku železo a postupně procházím celým bagem přes lichá čísla holí. Takže sedmička, pětka a trojka železo, poté dřevo a driver. Nakonec jdu puttovat. Samotné hřiště mi načetl caddie, který tu byl už od pondělí. Je to neobvyklé, nehrát cvičné kolo, ale jsme profesionálové, kteří se s tím umějí vyrovnat.

Nelze se nezeptat na ten úžasný rytmus vašeho švihu. Jak vznikl?

Za mého dětství,...

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.38/16.