Odysea 24/7

Asi jako lézt na dvě osmitisícovky za sebou, uběhnout šest maratonů nebo zvládnout tři triatlony v kuse. Asi…

C8_web

Lze se jen domnívat, jaké to opravdu bylo, odehrát SEDM osmnáctijamkových hřišť během 24 HODIN. To vědí jen aktéři šíleného a nakonec úspěšného pokusu o rekord, jehož svědky jsme se stali.

To svědectví nebude o bezstarostném chození po výstavních resortech za ideálních podmínek. Ne. Bude o hře v křečích, bolestech a také ve tmě. O krocích, které s rostoucími puchýři pálí stále víc. O stavech třesoucího se těla a odcházející mysli, kdy se těžce trefuje míč a kdy nejdůležitější je neupadnout.

„Tohle je totální magořina. Kdyby přiletěli mimozemšťani a viděli nás, tak zase rychle zmizí. To se nedá pochopit,“ říká uprostřed pouti jeden z jejích aktérů, David Suchařípa. Spolu s dalším hercem a kamarádem Pavlem Nečasem obešli před třema lety za 80 dní všech 105 českých hřišť. To však byla ještě rekreace oproti cíli, který si coby společnost Golf Circus vymysleli pro loňský rok.

A sice zvládnout sedm hřišť v kuse. Kvůli logistice a přejezdům resorty v Praze a okolí: Beroun, Albatross, Zbraslav, Černý Most, Mstětice, Benátky nad Jizerou a Mladou Boleslav. Celkem 126 jamek. Odhadem přes sedmdesát kilometrů chůze. Takové golfové „Prčice“. Jenomže při pochodu ještě tlačíte vozík, máváte holí, počítáte skóre a k tomu uděláte ještě skoro 400 dřepů. Na každé jamce je totiž potřeba natýčkovat, po ráně týčko sebrat a nakonec vyndat míč z jamky.

Ultramaraton mezi 23. a 24. červencem dostal výmluvný název 24/7. Časový limit na jedno hřiště byl tři hodiny (tedy pouhých deset minut na jamku), na přejezdy půlhodina. Rezervy? Žádné. Šlo se a jelo skutečně až „na krev“.

3-2-1 start

Těžko čekat, že by dva padesátníci, kteří si umějí užívat život ze všech stran a úhlů, před rekordem spali v kyslíkovém stanu, joggovali a pili minerálku. Když týden před akcí píšu Pavlovi ráno esemesku s prosbou o jeden kontakt, odpoví v poledne: „Promiň, že to tak trvalo, ale měli jsme tady včera takovou malou párty a teprve vstávám.“ Aj aj, to bude krušné… Na prvním hřišti navíc představitel hospodského Matějky z Okresního přeboru říká, že měsíc nehrál.

Na startu v Berouně stojí oba nadšenci plní odhodlání. Coby amatéři – Pavel má handicap 13 a David 26 – by mohli obléci šortky, ale stejně jako při předloňském rekordu vystupují v elegantních dlouhých kalhotách.

„Tři-dva-jedna jedem!“ Přesně v poledne provádějí simultánní odpal přes vodu v Berouně. Davidův míč míří mírně doleva, Pavlův vpravo. Brzy se ale sejdou na greenu. „Šest.“ „Taky šest.“ První jamka zdárně odehrána a zapsána. Zbývá jich 125.

Nasazené tempo působí vražedně. Dvojice dohání na šesté jamce flight komerčního turnaje. Jeho účastníci jsou ovšem srozuměni s pokusem o rekord, takže všichni svorně ustupují a uvolňují prostor ke hře. Probíhá to hladce. Tu padne bogey, tu double, ale o skóre nejde. Zádrhel nastane až na tříparové jedenáctce, kde David hraje z roughu 11. Pavlovi drhne kolo vozíku, takže doprovod míří do klubovny půjčit si klíče na opravu. Provedena na šestnáctce.

Beroun, nejčlenitější hřiště na trase, je odehrán v neuvěřitelném čase 2 hodiny a 37 minut. Tedy spíše odběhnut. Na parkovišti už startuje auto, za volantem s kamarádem herců Janem Loderem, který sponzoruje Golf Circus se svou značkou Loex. Skládat vozíky pomáhá Pavlův syn Nikola. Jsou tu dva filmové štáby, točící pro Golf Circus a také pro Českou golfovou federaci, která projekt podpořila v rámci kampaně Bav se golfem. Zatím se baví všichni. Zatím.

Akcelerace

Nejdelší ze hřišť, Albatross, měřící ze žlutých odpališť přes šest kilometrů, absolvuje Golf Circus rovněž překvapivě rychle a bez problémů. Tedy až na to, že Pavel si namaže nohy mastí tak hřejivou, že při dalším vystoupení z auta na Zbraslavi tančí jako při chůzi po žhavém uhlí. Už teď má duo za sebou tolik, co dosud nejvíc ušlo předloni při rekordu 105 za 80, tedy 36 jamek za den.

Mezi podporovatele týmu patří vinařství Vican, jehož slastný Sauvignon Blanc v lahvi čouhá Pavlovi z bagu. Hráč se několikrát nesobecky rozdělí o hlt a rádi uznáváme, že víno působí jako skvělý „nakopávák“. V zapadajícím slunci určitě.

Na dvanácté zbraslavské jamce Pavel drajvuje – a padá. „Křeč,“ hlásí. Zdá se to brzy, ale v součtu jde o 48. jamku ve vedru, kdy vítr nezafouká. Naštěstí bolest netrvá dlouho a Pavel se po protažení a pomoci kamaráda zvedá. Na čtyřparové patnáctce pak hraje první birdie. To je skvělý impulz pro následující nokturno.

Padá totiž tma, je skoro půl desáté, a tak se na následujícím tříparu sahá poprvé po svítících míčích. Dodal je, stejně jako další tucty značky Titleist bílé a žluté barvy, Tomáš Čížek, vlastnící GolfArts. Nastal čas vyzkoušet dosud nepoznané.

Nápřah železem, impakt – a trefený míč se ve vzduchu rozsvěcuje a bliká! V šeru u greenu je balon perfektně vidět na několik desítek metrů. Jo, to půjde!

Zbraslav zdárně dokončena před desátou hodinou. Navzdory tomu, že na sedmnáctce překvapují sprinklery, kterým Pavlova záda jen těsně uniknou. Jede se na Černý Most. Zastavuji na Jižní spojce v McDonald’s nabrat kafe pro tým. Čtyři double espressa. A pro Pavla čtyři cukry. Obsluha kroutí hlavou. Já taky.

Zpomalení

Na Černém Mostě dobíhám dvojici po prvním odpalu. Už je naprostá tma. Na fairwayi jedničky svítí čelovky a v dáli louče. K týmu se připojují jako diváci Jaroslav a Marie, nadšení golfisté a partneři, kteří si řekli, že musí být u toho.

„Volali jsme na recepci, jestli můžeme přijet, ale o ničem tam nevěděli. Čekal jsem, že tu nebude kde zaparkovat,“ diví se Jaroslav, který se okamžitě se svou ženou stává součástí dění. Vysvětluje, kudy ve tmě hrát, obsluhuje vlajky, povzbuzuje. Druhý den v 10.20 ho přitom s partnerkou čeká start na Golf Vacations Open v Mladé Boleslavi. Právě tam, kde rekordní pokus končí. Ani po devítce ale diváci nejdou spát. „Zůstaneme do konce,“ říká rezolutně Marie.

Černý Most je těžký ve dne, natož v noci. A dává to pocítit od první jamky, která nastavuje pomalé tempo hry. Ve tmě a do kopce se nejde snadno, byť u greenu svítí louč. Ještě se nějak zvládne tříparová dvojka, ale na trojce vypukne tortura. Vpravo driving s autem, vlevo taky potíže. Ve tmě je nevidíte, ale tušíte. A co teprve, když nastanou. Hráči potřebují ke greenu větší než malé množství ran.

Výhodou noci ovšem je, že na hřiště nedoléhá denní hluk Jižní spojky. Z dáli svítí věž na Žižkově, malešická spalovna a okna sídliště. Nikde nikdo. Klid a mír jsou však jen zdánlivé – začíná boj. Na čtyřce se Pavel pere po drajvu s keři. Míč nachází Nikola, se kterým sedíme na buggině. Mladík jednou rukou řídí a ve druhé drží silný reflektor. Připadám si jako při honu na nočním safari.

Vozík jede rychle, drncá a studený vzduch fouká ze všech stran, i když nastává zřejmě první tropická noc léta. „Tady je zima jako na motorce,“ říkám Nikolovi, který v šortkách a krátkých rukávech odvětí: „Tohle je ještě dobrý. Žil jsem v Dánsku, a nikde na motorce nebyla taková kosa jako tam.“ Asi má pravdu, že není na co si stěžovat. Máme jasno, svítí měsíc. Počasí vyšlo dokonale.

Osmá jamka, třípar, představuje na Černém Mostě šílenství už za světla. Délka 190 metrů, z kopce přes překážky na členitý green. Rekordmani se tady perou s odpaly a hrají provizorní míče, než jsou ty první nalezeny. Jde se dál.

David pro tuhle štrapáci vyřadil z bagu pět holí, ale podle svých slov i činů nechce do míčů jen dloubat. Plán hrát v noci pouze sedmičkou železem opouští.

Na devítce, pětiparu, čeká Pavla třetí rána na green ze 160 metrů. „Přihraj si, před greenem je biozóna,“ radím. „Kdo se bojí…“ odvětí hráč a v absolutní tmě posílá míč dřevem vstříc greenu s loučí na kraji. Dva putty a par padají zrovna na půlnoc. Přesně na polovinu téhle štrapáce. 63 jamek zdoláno, 63 ještě čeká.

Při přechodu na desítku se řeč stočí… na pivo. „Jé, to bych si tak dal,“ sní David. Nejde o těžký úkol, stačí sednout do auta a jet pár minut na pumpu v Dolních Počernicích. Beru z lednice pět plzní v plechovce a čekám na jedenáctém greenu. Putty dohrány, otvírané plechy syčí do tmy a nálada se hned lepší.

Vzápětí ji ale sráží závlaha. Hřiště si žije vlastním životem a nějaký rekord je jeho nastavení ukradený. V noci se musí zavlažovat, a tak se sprinklery probouzejí. Zdá se, že kamkoli na druhé devítce vstoupíme, tam se na odpalištích spustí sprcha. Drajvy na dvanáctce tak probíhají ve zvláště rychlém tempu ve chvíli, když jsou trysky ručně otočeny vzad. Na čtrnáctce i patnáctce se k nim opět obětavě vrhá Jaroslav a rukama i tělem zastavuje proud.

Přichází patnáctka, ostrovní třípar. Pavel odpaluje před vodu – a začíná film Zelený svět. Jeden, druhý, třetí míč… Všechny tonou. Z bagu Pavel vytahuje další a další balony. Nakonec se podaří vodu přehrát. Kolik? „Devatenáct,“ hlásí nešťastník skóre s trestnými údery. Jeho syn se vedle směje beztrestně.

Na číselné rekordy to fakt není. Pavlovým „osobákem“ je 77 ran z americké Daytony z vypůjčenými holemi, David hrál zatím nejlépe 89 ve Mstěticích.

Upřímně, už na začátku Černého Mostu si pomyslím, že tohle se nedá zvládnout. Hřiště ve tmě působí depresivně a golf plný pochopitelných chyb a defenzivy nijak nenaznačuje optimistickou budoucnost. Tempo se vleče, rány se krátí, nálada uvadá. Síla vůle ale vítězí a najednou je přece jen konec. Čtvrté hřiště zdoláno, zbývají tři. To nezní tak špatně. Hurá směr Mstětice.

Zrychlení

Jestliže se Černý Most stal tichým místem, Mstětice působí v totální tmě jako konec světa. Necháváme auta na prázdném parkovišti a jdeme vstříc prvnímu odpališti. Jindy rušná silnice k Zápům spí. Hvězdy svítí naplno. Nikola ukazuje na jeden zářný bod, Mars. Hráči sice trochu skuhrají, ale spíš jen pro sebe.

Na třetí jamce s ostrovním greenem se u Pavla opakuje situace z Černého Mostu. Zas a znova zkouší příhry – a všechny padají do vody. Množství svítících míčů zůstává utopeno. „Vem’ si tenhle normální,“ říká otci Nikola – a skutečně, obyčejný balon konečně přistává na greenu. Další dvojciferný výsledek do skórkarty, ale také další překonaná překážka. Všechny se spočítat nedají.

Zahrát par na mstětické šestce, doglegu s bestiálním greenem, znamená hrdinství i ve dne. A David je předvede v totální tmě. Nálada se lepší. Navzdory několika odpalům, kdy se míč po impaktu vznese, ale nerozsvítí! Ve tmě se zdá ztracený, ovšem reflektor pomáhá, takže na dlouhé sedmičce nacházíme jinak „mrtvý“ balon. A když je za námi devátá jamka, říkám: „Pánové, už jenom 45!“

Rekordmani si jdou svou cestou. Moc nemluví, pohrouženi do sebe a vlastního utrpení. Tlačí před sebou vozíky jako Sisyfos balvan. První hluboká krize nastává na druhé devítce, byť jsou Mstětice domovským hřištěm obou hráčů. Ti se sem těšili jako na spásu, kterou překonají poslepu. Tma ale všechno řádně ztěžuje.

Na desítce se Jan Loder pokouší pomoci Pavlovi. Chopí se vozíku ve snaze převézt ho na další odpaliště. David ale zasahuje: „Hele, když rekord, tak rekord. Nikdo ti nemůže pomáhat!“ Pavel o pomoc nežádal, přišla sama. Jan nechce oponovat ani se hádat. Vozík je vrácen tam, kde byl, a hráč ho opět táhne sám.

Jestliže snad nakrátko vznikla malá rozmíška, na dalším odpališti už po ní není památky. „Super,“ komentuje David rovný odpal spoluhráče. „Jedém,“ reaguje Pavel na rovněž povedený Davidův drajv. Oba zvládají náročnou druhou devítku bravurně. V absolutní tmě, v absolutním tichu, v absolutní samotě.

„Už chci hrát golf jenom v noci. Nikdo kolem tebe. Nevidíš překážky. Můžeš řvát. A hlavně ta čelovka! Nutí tě to nechat hlavu pořád dole,“ libuje si David.

V půl páté ráno se začíná zabarvovat obzor. Svítá. Čelovky, louče ani baterky na vlajkách najednou už nejsou potřeba. Na poslední jamku vytahují oba hráči místo svítících míčů ty normální – a oba hrají docela snadno par. Končí se v 5.07. „Pěěěět!“ říkají si hráči součet hřišť a zároveň si „pět“ také ručně dávají.

Krize

Už ve Mstěticích ale víme, že zpoždění proti plánu se netenčí. Ztráta se pořád pohybuje kolem čtvrthodiny. Není to nic strašného ani nic bezvýznamného. Zvláště když únava narůstá. Už se hraje 18 hodin. Dvojice se občerstvuje hlavně v autě, jí energetické tyčinky, pije vodu. Pivo nebo víno? Už ne. Už je to vážné.

Celý článek naleznete v Golf Vacations č. 45/18. Napište si o jeho zasílání zdarma! 

ZASÍLÁNÍ ZDARMA

 

Text: Čeněk Lorenc
Foto: Zdeněk Sluka

Fotogalerie

Sdílet:
###message