Prezidenti

Čím se prezidenti živí?

Šimáně, podle Forbesu jeden z dvaceti nejbohatších Čechů s majetkem 11 miliard korun, podle svých slov „řídí pár firem“. Jednu svou před časem prodal Aleš Libecajt, a z prezidenta Beřovic se tak stal po mnoha letech funkcionaření v České golfové federaci její placený generální sekretář. Karel Čelikovský z Hořehled je právníkem a tuto profesi rovněž využívá v dobrovolných funkcích v ČGF. Právnický titul má i Petr Němec (Čertovo břemeno), který prozradil, že se věnuje byznysu, a to převážně v zahraničí.

Pyšelský prezident Martin Křížek je finančním ředitelem. Jiří Mann (Most) se zabývá poradenstvím pro průmyslové podniky. Jan Peroutka (Svobodné Hamry) působí jako obchodní a technický ředitel ve firmě, poskytující bezpečnostní služby. Berounský Vojtěch Matějček prozradil, že od roku 1996, s roční přestávkou, je „na volné noze v pozici ředitele golfového hřiště.“ Před příchodem do Berouna pracoval na Karlštejně, ale jako manažer.

Mezi prezidenty najdeme i pracující důchodce. „Starám se o vlastní firmu, jejíž součástí je i golfové hřiště,“ řek Vladimír Bouček ze Staré Boleslavi. V seniorském věku je také inženýr telekomunikací Josef Smrt (Hodkovičky).

Změnili se prezidenti po svém zvolení nějak navenek? Většina popírá, že by se chovali jinak než dřív. „Být prezidentem, zvláště golfového klubu, je vždy čest, ale nemělo by to nic měnit na podstatě držitele titulu,“ myslí si Vojtěch Matějček. „Pracoval jsem již před svým zvolením několik let jako řadový člen. Upravovat své návyky jsem nemusel. Jen jsem po svém zvolení přestal psát blog o dění v klubu. To se k funkci prezidenta moc nehodilo,“ tvrdí Aleš Libecajt.

„Je to už dlouho, šestnáct let, ale myslím, že jsem se nezměnil,“ hloubá Vladimír Bouček a podobně hovoří Jan Peroutka, který má za sebou polovinu prezidentské doby, co Bouček. „To by měli posoudit jiní,“ řekl Jiří Mann a Petr Němec za sebe dodává: „Se všemi členy klubu vycházím přátelsky.“

Jistou změnu ovšem připustil Karel Čelikovský: „Musím být neustále připraven k nejrůznějším jednáním, odpovědím a tak podobně. Zároveň je prezident reprezentantem svého klubu. Nelze nemít na něco čas.“

Musel se někdo z prezidentů něčeho vzdát? Většina mezi řádky připouští, že na golf mají méně času než dřív. K tomu se ale ještě dostaneme. A jinak?

„Dřív jsem vedl klubovou agendu a komunikoval se členy, což jsem po svém zvolení přenechal služebně mladším kolegům. Jinak žiju pořád stejně. Volný čas musím pravidelně věnovat práci pro klub, ale je to vlastně koníček,“ říká Aleš Libecajt, „zaměstnaný“ také jako otec tří malých synů.
Jan Peroutka také obětoval „nějaký ten volný čas“ a Karel Čelikovský doplňuje: „Obětoval jsem část svého soukromého života a možnosti hrát golf v takovém rozsahu, jako bych chtěl.“ S tím se plně ztotožňuje Jiří Mann: „Musel jsem se vzdát především volného času a také hry.“

Jakým směrem se tedy změnil handicap prezidentů za dobu jejich vlády? Vojtěch Matějček tvrdí, že šlo o období, kdy „jsem se herně zlepšoval i jako prezident, takže to s prací asi nesouvisí.“ Jan Hlaváček – mimochodem autor turnajové hole-in-one na svém hřišti – má výkonnost „přibližně stejnou“.

Vladimír Bouček zavzpomínal, že zpočátku také handicap snižoval: „Souviselo to s mým začátečnictvím. Posledních zhruba deset let už stagnuji.“ Jan Němec prý vývoj nesleduje, ale ví, že jeho handicap se stále pohybuje kolem dvaceti. Josef Smrt také zůstává téměř na svých: „V lednu 2016 jsem měl 24,6, nyní 23,5.“

Jinak ale převažují stesky. Martin Křížek se pohoršil, protože „není čas hrát a trénovat.“ Můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy jsme pyšelského prezidenta viděli provádět na hřišti údržbové práce, protože prostě nebyli lidi…

Na nedostatek času pro hru a trénink, a tedy zhoršení handicapu, si stěžuje také Karel Čelikovský. „Pohyb handicapu vzhůru nastal už dávno. Mám kolem deseti, ale hraju okolo devadesáti ran,“ prozradil Aleš Libecajt. Neměnný handicap uvádí Jiří Mann. Ale proč? „Vzhledem k tomu, že od zvolení téměř nehraji, kolísá můj handicap zhruba osm let kolem původní hodnoty.“

Jan Peroutka přiznal, že také po osmi letech má handicap asi o tři rány horší. „Faktem je, že trávím nemálo času schůzováním, místo abych hrál. Pocit z dobře vykonané práce je ale skoro stejný, jako když zahrajete birdie.“

A Jiří Šimáně poslal ohledně svého handicapu jediné slovo. „South“. Tedy dolů. Jemu navíc nepomohlo operované a dlouhé zranění ruky, jež si paradoxně nezpůsobil ani prací, ani na golfu, nýbrž zákrokem při rekreačním fotbale.