Michel Fleischmann & Francie

Velký Čech a velký Francouz. Tak Michela Fleischmanna, když na jaře přebíral Řád čestné legie, představil velvyslanec. A právě Michel Fleischmann se stal novým velvyslancem ve Francii. Pro Golf Vacations ho vyzpovídal Čeněk Lorenc.

Text: Čeněk Lorenc
Foto: Zdeněk Sluka

Narodil jsem se v pražských Vršovicích, tři sta metrů od stadionu Slavie, a prožil jsem tam podstatnou část dětství. Od poloviny šedesátých let jsme žili ve Francii, kde tatínek pracoval jako kulturní rada na velvyslanectví. Po srpnu 1968 jsme ve Francii už zůstali. Studoval jsem literaturu na pařížské Sorbonně a měl jsem přítelkyni Armel, kterou jsem jednou doprovodil na golf.

Už tenkrát jsem kouřil, gauloisky bez filtru. Tehdy kouřili úplně všichni, i dobří golfisté, a když ne cigaretu, tak aspoň doutník. To mi vyhovovalo a procházka s krásnou Armel mě neskutečně bavila, stejně jako pak kafe s calvadosem v klubovně. To jsem si moc vychutnával.

Hrával jsem v Praze fotbal, chvilku i hokej a házenou, ale pak se to překulilo ke studiu a sport šel trochu stranou. Sportovní základy mi ve Francii neskutečně pomohly. Z domova jsem uměl kopat do balonu, zahrát tenisovou smeč, běhat, skákat. Když jsem se pak dostal na golfové hřiště a zkusil odpal, tak přihlížející tamní majitel zvolal: „Ca vole!“ (To letí!) Nadchl jsem se, že jsem golfový génius, ale brzy jsem zjistil, že talent tam asi nebude. Tak jsem se později zaměřil na zážitky ze hřiště. Vplul jsem do toho jako ryba do vody.

Golf byl tehdy mnohem exkluzivnější sport, který nepatřil do našeho mladého světa, ale díky Armel mi to tak nepřipadalo. V rámci školy bylo jinak na sport málo času, ovšem i to málo, co v něčem umějí, dokážou Francouzi skvěle prodat. U každého máte pocit, že mu ten golf musí jít skvěle. Výchova je tam postavena na mluveném slově. Francouzi se umějí výborně vyjadřovat a mají zdravou drzost. To nám v Čechách chybí, ale taky k tomu dospějeme.

V emigraci se rodiče živili, jak to šlo, moc peněz nebylo. Musel jsem pracovat – nejprve jako promítač v kině a pak jsem udělal konkurz do rádia na asistenta produkce. Ze třinácti tisíc lidí vzali jedenáct včetně mě. Dodnes tomu nerozumím. Pak jsem se stal asistentem režie. Naučil jsem se, jak se vyrábí zvuk. Když přijde člověk, že chce být moderátorem v rádiu, tak mu do pěti vteřin řeknu, jestli jo, nebo ne. Máme moderátory, kteří si šlapou na jazyk, ale když promluví, tak jim lidé věří.

Golf se mě mezitím pořád držel. Jako exulant proplouváte sociálními světy a přizpůsobujete se. Nejdůležitější je vaše páteř a nic jiného. Jsem sice soutěživý člověk a chci vyhrát, ale když jdu s lepšími hráči, tak mám problém s nimi vydržet, protože to umějí líp než já. Snažím se proto odvést konverzaci jinam, aby mě brali na milost. Při golfu si rád povídám, nezatížen jinak tím, jestli se mi to povedlo, nebo ne. Mně se to většinou nepovede.

Se ženou jdeme na golf i proto, že se málokdy sejdeme sami dva na nějaké delší procházce. Na golfu si začneme říkat věci, které si nejsme schopni říct v denním shonu života. Ženu jsem přivedl ke golfu, když jsme bydleli v Praze v Lahovičkách. Po velké povodni tam vznikl driving. Ji to začalo bavit i proto, že mě konečně donutila vyjít na společnou procházku.

V životě jsem na golfu nemluvil o práci a nikdy jsem tam nedohodl žádný kšeft. Jistě, na golfu se seznámíte s lidmi, najdete společnou řeč, odhalíte charakter, ale obchodní poznání, to se dělo někde úplně jinde.

Moje maminka, které je 99 let, golf sice nikdy nehrála, ale za první republiky jezdila jako malá na Líšnici. Jejím druhým otcem byl totiž Adolf Hoffmeister, tamní zakládající člen. Dvě holky, které vychovával, bral s sebou.Když jsme se tam po desítkách let s maminkou vrátili, tak podle fotek zakladatelů vyjmenovala všechny, jednoho po druhém! Adolf se taky snažil hrát, ale moc mu to prý nešlo. Jeho otec byl bankéř, který na hřiště sehnal peníze. Áda mu to odůvodnil tak, že s kluky chtějí někam jezdit. Tak se stal spoluzakladatelem.

Líšnice, to byla tehdy pražská „smetánka“, mezi kterou se scházeli také intelektuálové jako Hoffmeister a žili pospolu coby vlivní lidé doby. Spoluvytvářeli tehdejší Československo. Myslím, že to mám taky pod kůží. Tvrdím, že kdo chodí na golf, měl by myslet na to, že spoluvytváří republiku.

Ve Francii jsem hrál a hraju nyní už jenom v Normandii, kde mám chalupu. Moc místních golfistů tam není. Můj soused byl jednu dobu majitelem tamního hřiště, které měl jako investici. Za levno koupil, obnovil a zase prodal. Golfista to nebyl, ale hřiště měl. Několikrát se na mě obrátil s tím, jestli bych mu nenašel na investici nějaké hřiště
v Čechách.

Francie má kulturní dědictví, kulturu a kultivovanost po staletí v sobě. Lidé se umějí chovat noblesně, ale umějí pak také vybuchnout, což je i případ francouzských profesionálních golfistů, když tak slyším jejich charakteristiku. Když se Francouze zeptáte, jak se má, tak řekne, že dobře. A až po pěti minutách vyklopí, že je to hrozné a že je ztracený. Někdy to rupne a vzplanou, ale za deset vteřin se už zase usmívají. Taková studená hlava švédského fotbalového rozhodčího nikdy nepřijme francouzský výbuch. Nepochopí, že je to zápal. Francouz se rychle opije, ale kocovina mu také rychle odejde.

Děláme rádia masové zábavy a mnohokrát, hodiny a hodiny, jsem hledal cestu,...

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č. 48/18.