LEGENDA: Bruce Lietzke - Jako Chevrolet

Proslul spolehlivým švihem s fadem, po němž jen málokdy skončil míč mimo fairway, a velmi nenuceným a pohodovým přístupem ke golfu i k životu. V letech 1977-1994 Lieztke vyhrál třináct turnajů PGA Tour, přestože od počátku 80. let míval jen kolem dvaceti startů za sezonu. Tedy podstatně méně než srovnatelně úspěšní hráči.

Patří do stejné generace jako Curtis Strange, Corey Pavin, Raymond Floyd, Hal Sutton, Tom Kite, Tom Watson, Ben Crenshaw či Lanny Wadkins. Ti mu určitě žádné vítězství nedali zadarmo. Úspěchy slavil Lietzke také v seniorské kategorii, kde vyhrál sedm turnajů PGA Tour Champions včetně US Senior Open 2003.

Golf miloval, ale snad ještě raději měl rybaření. Jednou ho požádali, aby do medailonku PGA Tour doplnil své záliby. Lietzke si nejprve přečetl, co uvádějí ostatní hráči a když u několika jmen objevil fishing, k tomu svému napsal “serious fishing”. Jeho dalším velkým koníčkem byla sbírka autoveteránů, do které investoval nemalou část výdělků. Když se ho na jedné tiskovce ptali, k jakému autu ze své sbírky by přirovnal sám sebe, odpověděl se smíchem: „To je jasné, jsem jako starý Chevrolet El Camino. Obstojná, napůl ošklivá a napůl fešácká kára. To mě myslím vystihuje dokonale.”

Vyhoření ve dvaceti

Bruce Alan Lietzke se narodil 18. července 1951 v Kansas City. Vyrůstal v texaském Beaumontu, kam se rodina přestěhovala společně s otcovým zaměstnavatelem, společností Mobil Oil. Golfovou hůl uchopil poprvé už v pěti letech, když ho sebou vzal na hřiště starší bratr Duane a od té doby jen výjimečně trávil volný čas jinde než na hřišti. V golfu zaslíbeném Texasu se stal vynikajícím juniorem, mezi jeho tréninkové parťáky patřili mj. Crenshaw nebo Kite. Urostlý teenager vyhrál na střední škole Texas State Junior, tedy juniorské mistrovství státu. V roce 1968 získal golfové stipendium na University of Houston, kde ho trénoval legendární Dave Williams.

V pouhých dvaceti letech Lietzke zvítězil na Texas State Amateur a všichni mu předpovídali skvělou budoucnost. Krátce po promoci ale nečekaně prohlásil, že na sobě pozoruje syndrom vyhoření. Vrátil se do Beaumontu, našel si práci jako řadový sekuriťák v bezpečnostní firmě, bag s holemi zamkl do sklepa a místnímu hřišti se vyhýbal širokým obloukem. Vydržel to čtvrt roku. Potom hlad po golfu zvítězil.

Lietzke podal výpověď a začal hrát mini-tours na Floridě. Právě zde se zrodil jeho typický úder s fadem. Do té doby hrál na opačnou stranu, silné a vysoké draw. To ale v oblasti, kde hodně fouká, nefungovalo.

„Náhodou jsem začal míče topovat, ve snaze zahrát nízkou ránu,“ vzpomínal na boj proti floridským poryvům větrů. „Nakonec jsem začal umisťovat míč hodně vpředu v postoji, pak jsem ho“přikryl“ svým pravým ramenem, trochu jsem navedl hůl zvenčí dovnitř, a tobyl způsob, jak se dobrat konstantnímu fadu.“

Asi po měsíci Lietzke s překvapením zjistil, že už nedokáže zahrát úder bez zakřivení. „Jelikož fungoval tak dobře, nechal jsem to být. Dodnes neumím vysvětlit, jak přesně jsem se k té technice propracoval, byla to metoda pokus/omyl,“ vzpomínal.
Zvláštní fade se stal Lietzkeho poznávacím znamením nejen pro svou účinnost, ale také minimum úsilí, jež vyžadoval. „Bruce jen výjimečně zabloudil na levou polovinu hřiště,” smál se jeho dobrý přítel Bill Rogers.

Krmení ega

V roce 1974 se Lietzke stal profesionálem. Svůj první titul získal o tři roky později, kdy na při 47. startu na PGA Tour (Joe Garagiola-Tucson Open) ve finále stanul proti Gene Littlerovi a vyhrál o dvě rány. Na další vítězství čekal jen do přespříští neděle, kdy na Hawaiian Open rozdílem tří úderů porazil Dona Januaryho. V průběhu prvních sedmi let kariéry vyhrál 9 turnajů a pouze ve třiceti ze 184 startů neprošel cutem. Kromě toho byl – společně se svým švagrem Jerry Patem – členem amerického týmu v Ryder Cupu, když v roce 1981 v anglickém Walton Heath Club deklasovali Evropu 18 ½ : 9 ½.

„Prvních sedm let na Tour jsem krmil své ego. Chtěl jsem si ověřit, jak jsem dobrý. Hrál jsem všechny majors a často létal mimo Státy. Zjistil jsem, že do absolutní špičky nepatřím, ale hraju celkem slušně. A to mi stačilo ke štěstí,” vysvětloval Lietzke.
Když se mu narodil syn Stephen, na pět měsíců přerušil kariéru a pomáhal manželce Rosemarie. O dva roky později se rodina rozrostla o dceru Christine a Bruce si přizpůsobil program tak, aby mohl být – hlavně v létě – maximálně doma. Výrazně zvolnil tempo a už nikdy neodehrál víc než 20 turnajů za sezonu.

Částečný úvazek

„Když jsem začal vynechávat majors a kašlat na Ryder Cup, měl jsem zpočátku černé svědomí. Pak jsem se setkal s Byronem Nelsonem a zeptal se ho, jestli někdy litoval toho, že kariéru ukončil na vrcholu ve 34 letech. Podíval se mi přímo do očí a řekl: ´Upřímně, ani jedinkrát´. Díky tomu mi spadl velký kámen ze srdce,“ vzpomíná Lietzke.

„Stal se golfistou na částečný úvazek,” žertoval Bill Rogers, ovšem podle statistik se zdá, že Lietzke hrál na plný úvazek stejně jako jeho soupeři. Vyhrál mimo jiné Colonial National Invitational, Byron Nelson Golf Classic a dvakrát Canadian Open. Nejlepší výsledek v majoru uhrál v roce 1991 na PGA Championship v Crooked Stick v Indianě, kde skončil druhý za nováčkem Johnem Dalym. Dělily je tři rány.

Naposledy Lietzke zvítězil v roce 1994 na Las Vegas Invitational. V letech 1975-2001 odehrál přes 500 turnajů, velkou většinu z nich před narozením prvního dítěte, a na čtvrtině z nich (127x) skončil v první desítce.

I'll Do It My Way

Každé léto Lietzke vyměnil golf za dětskou baseballovou ligu, kde koučoval školní tým svého syna. „Já za to nemůžu, že se baseballová sezonu tluče s golfovou,” smál se v jednom rozhovoru. A tak vždycky hrál celé jaro, v červnu a červenci jen výjimečně, pak si udělal čas na PGA Championship a několik turnajů na podzim. Třeba na US Open nastoupil naposledy, když mu bylo 34 let a na Open Championship startoval jen dvakrát. Tomuto programu odpovídá také statistika jeho vítězství: deset titulů získal v období od ledna do května, pouze dva v létě (červen a srpen) a jeden v říjnu. „Bruce si může společně s Frankem Sinatrou zazpívat I'll Do It My Way,” říkal jeho přítel Curtis Strange. Když nebyl s rodinou, rybařil. V luxusním obytném přívěsu a se sadou prutů projel velkou část Spojených států.
Lietzkeovi žili nedaleko texaského Dallasu na ranči o rozloze 255 hekatrů, ale Bruce nikdy nenapadlo, že by tam mohl nechat vybudovat byť jen jedinou jamku - doma nechtěl na golf vůbec myslet. Takový přístup je v ostrém kontrastu s dnešnímu hráči, kteří žijí golfem 365 dní v roce.

Banán v bagu

Lietzkeho přístup dobře ilustruje příhoda s banánem. Po skončení posledního turnaje sezony 1984 hráč požádal svého caddieho Ala Hansena, aby mu z bagu vyndal všechno kromě holí, protože bag až do začátku příští PGA Tour – tedy tři měsíce – nebude potřebovat. Hansen mu nevěřil a stejně jako mnozí další si myslel, že to je póza a hráč bude někde tajně trénovat. A tak mu do obalu na driver zasunul banán a očekával, že ho Bruce za pár dní objeví a vyhodí.

Když pak Lietzke v lednu přiletěl do Palm Springs na Bob Hope Chrysler Classic, Hansen u první jamky otevřel bag, rozbalil driver a vzápětí se kolem rozprostřel odpudivý zápach plesnivého banánu.

Podle sportovního psychologa a kouče Kapila Gupty měl Lietzke úžasný přirozený talent a zároveň přístup, s jakým se u vrcholového sportovce nikdy nesetkal. Experta, který spolupracoval s řadou atletů, golfista šokoval prohlášením: „Součástí lidské přirozenosti je touha neustále se zlepšovat. Já nechci být lepší. Chci být stejně dobrý, jako jsem byl včera.“