LEGENDA: Bobby Jones

Než dorazil astronaut a americký hrdina John Glenn se svými historkami o výzkumu vesmíru a intergalaktickým chvástáním, existoval v historii USA pouze jeden muž, který byl poctěn dvěma triumfálním průvody s konfetami v New York City. A nejmenoval se Babe Ruth. Ani Jack Dempsey. Ne, této pocty se dostalo muži, který toho ve svém oboru dosáhl mnohem víc než kdokoli jiný. Muži, který po celém světě proslul především jako gentleman a také jako golfista. Muž, který byl, jednoduše a prostě, nejlepším z těch, kteří se kdy v golfu objevili. Byl to Bobby Jones.
Text: GAVIN NEWSHAM

Robert Tyre „Bobby“ Jones Jr. se narodil o svátku svatého Patrika (17. března) roku 1902 v Atlantě ve státě Georgia. Syn význačného místního právníka, plukovníka Roberta P. Jonese, byl už od útlého věku veleben jako budoucnost amerického golfu. Zcela oprávněně. Přestože Jones v mládí nikdy neabsolvoval oficiální golfovou lekci, vyhrál juniorský šampionát s nemravnou lehkostí a porazil chlapce o pět, šest nebo i sedm let starší. Objevoval se v časopisech a novinách díky svému ohromnému talentu, který prokazoval na golfových hřištích.

Oddaný amatér Bobby Jones měl všeho – inteligenci, vzhled idolu odpoledních dýchánků i charisma – na tuny. A také uměl trochu hrát golf. Neomylně rovné drajvy, k tomu mistrovské putty. Byl dokonalým golfovým strojem.

Ovšem to, co opravdu přitahovalo pozornost, byl jeho švih. Plynulý, jednoduchý a zdánlivě lehký, bez námahy. Tak efektivní, tak ladný, že se postupem času stal měřítkem pro každého golfistu na světě. „Mohli byste se také pokusit popsat hebkost vánku,“ řekl sportovní zpravodaj Grantland Rice, „abyste vykreslili jasný obraz jeho dokonalého švihu.“

Jediným otazníkem u mladého Bobbyho Jonese zůstával jeho temperament. Byl tvrdohlavý, impulzivní a často na sebe přivolával hněv organizací USGA a R&A kvůli výbuchům zuřivosti na golfovém hřišti. Kdysi, při svém debutu na hřišti v St. Andrews při Open Championship 1921, odešel ze hřiště v průběhu třetího kola poté, co na první devítce nastřílel 46 ran a na 10. jamce zahrál double bogey.

Vypráví se, že dokonce roztrhal svou skórkartu, než zhnuseně vypálil pryč. Ale to neudělal. Naopak, odpoledne zase hrál a nastřílel úctyhodných 72 ran, i když už to bylo k ničemu.

Místní tisk však neměl Jonesovu podrážděnost příliš v lásce. Jedny noviny dokonce napsaly, že „mladý pán Bobby je prostě jen kluk a v tomto ohledu jen obyčejný kluk“. Později v tom roce topnul příhru na turnaji US Amateur Championship hraném v St. Louis. To ho rozzuřilo tak, že zahodil svou hůl, která trefila do nohy jednu z divaček, a jen o vlásek unikl disciplinárnímu trestu od USGA.

Ovšem hrozba zákazu činnosti navždy změnila postoje Bobbyho Jonese. Zmizel dřívější mladý vztekloun a bouřlivák. Už nikdy neházel holemi a neklel. Ten laskavý, zdvořilý člověk, jak ho všichni znali mimo hřiště, se konečně stal i stejně se chovajícím hráčem. S tím se dostavily úspěchy, které potvrdily, že je nejlepším golfistou, jakého tato hra poznala.

Dokonce i v zápalu boje nebyl Jones ničím jiným než dokonalým sportovcem. Například na US Open 1925 ve Worcester Country Clubu si udělil trestnou ránu, protože měl dojem, že se jeho míček při zakládání hole pohnul. Kupodivu, nikdo jiný to neviděl. Kvůli penalizaci musel Jones hrát play-off s Williem Macfarlanem, který ho nazítří jasně přehrál.

Nedlouho poté se Jonese ptali na tento projev sportovního chování. „Existuje jen jeden způsob, jak hrát golf,“ odpověděl. „Můžete chválit člověka za to, že nevykrádá banky, stejně jako ho velebit za to, že hraje podle pravidel.“

Podobně v roce 1929 při US Open na hřišti Winged Foot trval Jones na tom, aby bylo nedělní 36jamkové play-off odloženo a jeho soupeř Al Espinosa mohl jít do kostela. Ovšem Espinosovi nepomohl ani Boží zásah. Když rozstřel skončil, Jones ho předčil o 23 ran.

Do roku 1930 se zdálo, že Bobby Jones toho může v golfu dosáhnout ještě víc. Mohl se pochlubit ziskem devíti vítězství na turnajích kategorie major během pouhých sedmi let a jednoznačně prokázal, že je nejlepším golfistou své doby. Unikal mu pouze Grand Slam čtyř turnajů kategorie major (British Amateur, Open Championship, US Open a US Amateur). Pokud jej ovšem měl nějaký golfista získat, byl jím jedině Bobby Jones.

První zkouškou, kterou musel podstoupit, byl turnaj British Amateur na hřišti klubu St. Andrews, kde hrál v dominantní formě. Po těžkopádném vítězství v prvním kole 3 & 2 nad Henrym Roperem, horníkem z Nottinghamshire, postoupil do finále hraného na 36 jamek, v němž získal pohodlné vítězství 7 & 6 nad Rogerem Wetheredem, bratrem legendární britské šampionky Joyce Wethered.

O několik týdnů později, při Open Championship v Royal Liverpool v Hoylake, vyšel Jones vítězně z bitvy s Leo Diegelem a Macdonaldem Smithem a stal se prvním amatérským golfistou, který třikrát získal džbán na klaret. Jones byl na půli cesty do historie, a pak jasně získal třetí úsek, US Open na hřišti Interlachen Country Clubu, společně s davem 10 000 fanoušků, kteří sledovali každý jeho pohyb. Tři vítězství v kapse, zbývalo ještě jedno.

Když se přiblížil turnaj US Amateur na hřišti v klubu Merion, zdálo se naprosto jasné, že Jones získá první Grand Slam v historii golfu. Zejména proto, že v předcházejících týdnech přežil dvojitý souboj se smrtí – poprvé, když o vlásek unikl zabití bleskem při hře s přáteli na hřišti v East Lake, a pak, o několik týdnů později, když byl málem sražen neovladatelným autem při přecházení ulice.

Šampionát samotný byl jednostrannou záležitostí. Hrálo se na jamky v klubu Merion, který znal až moc dobře – získal zde svůj první titul US Amateur, za zády měl fanatický dav a lehce prošel do finále, v němž hrál s 22letým Eugenem Homansem.

Jones si do poloviny utkání vcelku bez potíží vypracoval vedení o sedm jamek, a když pak jeho soupeř minul na 29. jamce putt na birdie, patřil Bobbymu titul a Grand Slam.

„Neřekl bych, že jsem to všechno plánoval. Nechtěl jsem si připustit, že bych se snad mohl považovat za schopného dosáhnout takového výsledku,“ napsal Jones později ve své knize „Golf Is My Game“ (Mojí hrou je golf). „Teď, když už uplynulo hodně času, se taková zdrženlivost zdá poněkud pošetilá. Ve skutečnosti jsem ten rok plánoval s výhledem na dosažení přesně takového cíle, a tak jsem se připravoval pečlivěji než kdykoli před tím.“

Když odezněly oslavy, svěřil se Jones agentuře Associated Press s tím, že si není jist, kdy a kde zase bude hrát golf, ale že předpokládá, že zcela určitě bude pokračovat.

Ovšem po zhruba šesti týdnech se rozhodl ukončit svoji hvězdnou kariéru, ve věku pouhých 28 let. Pravdou však je, že i když hrál jen na 52 turnajích (a 23 z nich vyhrál), nezbylo už nic, čeho by mohl v golfu ještě dosáhnout.

Přehled jeho výsledků nelze označit jinak než jako ohromující. Jones od roku 1923 do odchodu na odpočinek v roce 1930 vyhrál 13 z 21 národních šampionátů, kterých se zúčastnil. Dosáhl čtyř vítězství na US Open, tří vítězství na Open Championship, pěti vítězství na US Amateur a jednoho vítězství na British Amateur. Na posledních 12 turnajích Open, na nichž hrál, vyhrál sedmkrát a pouze jedinkrát skončil hůř než druhý. Na šesti ze svých posledních devíti US Open čtyřikrát vyhrál a dvakrát prohrál v play-off.

Byl také klidným, ovládajícím se soupeřem schopným dosáhnout ohromujících skóre. Před utkáním Walker Cupu, které se hrálo v Chicago Golf Clubu, zahrál 12 kol s výsledky 69, 71, 69, 68, 68, 68, 67, 68, 67, 70, 69 a 67 ran. A navíc jedno z nich zakončil sérií 3 – 3 – 3 – 3 – 3 – 3 – 3 – 4 – 3 – 4 – 4. Ušetřím vás hledání kalkulačky, bylo to pouhých 33 ran na 11 jamkách.

„Hrát proti Bobbymu Jonesovi bylo stejné, jako kdyby vám ruku zachytila cirkulárka,“ svěřil se Francis Ouimet, jeho současník a vítěz z US Open 1913. „Poklidně se pohyboval kolem a čekal, až se vám nepovede nějaká rána. Jakmile k tomu došlo, už vás měl a nepustil. Dokázal drajvovat lépe než kdokoli jiný v té době. Železy hrál dokonale, jako robot, a na greenech byl přímo ďábelský.“

Jonesovy úspěchy vyniknou ještě více – pokud je to vůbec možné –, když si uvědomíme, že hrál mnohem méně turnajů než kterýkoli jiný z velkých hráčů v té době. Každý rok se účastnil jen hrstky z nich. Lze říct, že ve skutečnosti byl hráčem na částečný úvazek.

Například v roce, kdy získal Grand Slam, hrál jen na sedmi turnajích, což však pro Jonese představovalo přinejmenším náročnou sezonu. Vypadalo to, jako by dával šanci také zbytku golfistů. „Hrát golf je jako jíst buráky,“ přemítal. „Můžete hrát buď hodně, nebo málo.“

Jones, zbaven tlaků soutěžního golfu, pokračoval s vervou ve své právnické praxi v Atlantě, v navrhování golfových holí, v psaní knih a novinových článků a v účinkování v instruktážních filmech. Ovšem po celou svou kariéru snil o tom, že ve svém domovském státě vybuduje golfový klub, jakému se žádný jiný nevyrovná. Když tedy mohl využít svých výsledků a reputace, pustil se do vytváření svého odkazu.

Nechal se představit newyorskému investičnímu bankéři Cliffordu Robertsovi a oba si okamžitě padli do oka. Jones dohlížel na návrh hřiště, Roberts sháněl peníze, a oba koupili ve městě Augusta bývalé ovocnářství a zahradnictví Fruitland s rozlohou 148 hektarů. Na těchto pozemcích začali s pomocí Alistera MacKenzieho, architekta, který získal uznání za projekt klubu Cypress Point, měnit Jonesovy sny v úžasnou realitu.

Práce pokračovaly rychlým tempem a stavba hřiště byla dokončena v roce 1932. Klub byl založen v lednu 1933 a měl 59 členů, z nichž každý zaplatil za vstup 350 dolarů. V následujícím roce, 22. března 1934, uspořádali Bobby Jones a Clifford Roberts první Augusta National Invitational, turnaj, který byl na Robertsovo naléhání o pět let později přejmenován na Masters.

Turnaj zaštítil svým jménem Bobby Jones, mělo se hrát na úžasném hřišti, a proto se sešlo silné startovní pole, v němž nechyběli Walter Hagen, Tommy Armour, Paul Runyan, Craig Wood a tehdejší šampion z British Open, Denny Shute. Jones se rozhodl, navzdory svému nejlepšímu přesvědčení, hrát také, i když bylo od počátku jasné, že jeho hra, a zejména puttování, už není tím, čím bývala. Skončil na solidním 13. místě, o něž se dělil s Hagenem, o deset ran za vítězem Hortonem Smithem. Jones na svém turnaji hrával i v následujících letech (objevil se na něm celkem dvanáctkrát), ale jen proto, aby potěšil tisíce fanoušků, kteří si to přáli.

Dokonce se mohlo zdát, že se Jones rozhodl užívat si života. Šest let poté, co přestal hrát golf soutěžně, vyrazil se svou manželkou Mary na olympijské hry do Berlína a cestou se zastavili ve Skotsku, kde strávili několik dní v Gleneagles. Ovšem nebyl by to Jones, aby se nerozhodl, že je naprosto vyloučeno být tak blízko k St. Andrews a nezahrát si ještě jednou na Old Course. Do St. Andrews přijel neohlášen a chystal se vyrazit na kolo s Lauriem Auchterloniem, honorárním profesionálem R&A, ale po hostincích a domech se už rozkřiklo, že přijel Bobby Jones. V době, kdy dorazil na první odpaliště, obklopovalo první fairway víc než 5 000 jeho fanoušků, zoufale toužících zachytit alespoň letmý pohled svého navrátivšího se idolu.

„Nikdy na to kolo nezapomenu,“ svěřil se později. „Nemělo to nic společného se seriózním golfovým utkáním, ale byl to úžasný zážitek. V tom davu panovala taková sváteční nálada. Zdálo se, že jsou prostě rádi, že mě znovu vidí, a ať jsem hrál jakkoli, jim se to líbilo.“ Jones nezklamal, na první devítce nastřílel 32 a na zpáteční cestě zahrál 39 ran, celkem tedy impozantní skóre 71.

Avšak při svém dalším návratu do St. Andrews už Jones sotva chodil. Za druhé světové války sloužil jako důstojník v americkém válečném letectvu – dokonce nechal na Augusta National pást dobytek americké armády – a po návratu domů mu byla za několik let diagnostikována syringomyelie, vzácné a nevyléčitelné degenerativní onemocnění, postihující míchu a oslabující svaly.

Když ho rodiště golfu v roce 1958 poctilo udělením čestného občanství (Freedom of the Burgh – byl po Benjaminu Franklinovi teprve druhým Američanem, kterému bylo uděleno), dorazil z Atlanty a strávil týden tak, že ho všude vozili na elektrickém vozíku. Bez ohledu na to byl ztělesněním pokory. „I kdybych zapomněl na všechno, co se mi v životě přihodilo, kromě zážitků na St. Andrews, byl by můj život plný a bohatý,“ prohlásil ve své děkovací řeči.

Jones trpěl syringomyelií dlouhých 23 let. Zemřel 18. prosince 1971 v Atlantě ve státě Georgia ve věku 69 let, v té době vážil jen pouhých 41 kilogramů. Když zpráva o jeho úmrtí dorazila do klubu Royal and Ancient v St. Andrews, zrušili hraní na hřišti Old Course a vlajku na klubovně stáhli na půl žerdi. Krátce nato pojmenovali 10. jamku na Old Course, na níž zahrál v roce 1921 ono památné double bogey, jeho jménem.

CELÝ ČLÁNEK BYL UVEŘEJNĚN V GV 31/15. NEDOSTÁVÁTE-LI JEŠTĚ SVŮJ VÝTISK, NAPIŠTE SI O JEHO ZASÍLÁNÍ ZDARMA ZDE.