Arizona: V indiánské rezervaci

Oblast, jejímž centrem je druhé největší arizonské město Tucson (přes půl milionu obyvatel), se při lákání turistů vydala cestou, jakou už několik let úspěšně razí centrální Arizona kolem Phoenixu a golfového ráje Scottsdale. Na tamějších více než 300 hřišť zatím ještě nedosáhne, ale i 35 hřišť v Tusconu a okolí (vesměs o osmnácti čí více jamkách) a dalších 31 v jižní Arizoně znamená úctyhodné číslo na poměrně málo obydlenou oblast, rozlohou o něco menší než Česká republika. Je to oblast pouštní, její hlavní část tvoří Sonorská poušť, dnes národní park, která se podél Kalifornského zálivu táhne od Kalifornie až přes celé pobřeží severního Mexika. A jako taková je vyhledávaným cílem v zimě, kdy si tu teplé (kolem 15 stupňů Celsia přes den), slunné a suché počasí přijíždějí užít obyvatelé severních států USA či Kanady, v čele s aktivními penzisty. Ti tvoří hlavní klientelu zdejších hřišť, která se však čím dál víc zaměřují také na sílící turistický ruch. A využívá právě i westernové historie.

Text: Pavel Mandys

Mezi pistolníky

Kdo chce zažít westernovou atmosféru jako z hollywoodských filmů, má k tomu v Tucsonu unikátní příležitost. Na západ od města, v pouštních horách, se totiž nachází místo zvané Old Tucson. Navzdory názvu nejde o zbytky původního osídlení, ale o hollywoodské ateliéry, kde bylo natočeno více než sto filmů a televizních seriálů. Byly postaveny v roce 1938 jako replika Tucsonu z roku 1860 pro natáčení westernu Arizona. Od té doby zde vznikly legendární snímky jako Rio Bravo, El Dorado, Hombre či Život a doba soudce Roy Beana, z posledních let pak Tombstone či Rychlejší než smrt. Studia Old Tucson jsou od pátku do neděle otevřena turistům, kteří se díky zachovalým kulisám mohou procházet rozlehlým areálem. Návštěvu zpestřuje řada atrakcí. Promenují se tu herci v kostýmech, vidět jsou divadelní scénky o banditech i strážcích zákona, vždy zakončené efektní přestřelkou s pády ze střech. V saloonu probíhá představení tanečnic, stranou stojí železniční zastávka s parní lokomotivou, kostel i hřbitov. Vše daleko od civilizace. Z Tucsonu sem vede jen jediná (dvouproudá) silnice.

Vydat se lze také do města Tombstone na jihovýchod od Tucsonu, které proslavilo působení Wyatta Earpa a takzvaná přestřelka u O. K. Corralu mezi ním a jeho pomocníky na jedné straně a gangem bratrů Claytonových na straně druhé. Tombstone slavnou, mnohokrát zfilmovanou historii využívá pro pravidelné rekonstrukce přestřelky.

Kasino u Indiánů

Směrem z Tucsonu do Mexika se nachází ještě jedna významná, tentokrát skutečně historická stavba, kterou je misie San Xavier del Bac, jedna z nejstarších sakrálních staveb na území Spojených států. Založena byla již roku 1692 jezuitským misionářem Franciscem Kinem původem z Itálie. Zachovaná stavba pochází z roku 1797, tehdy nahradila původní z roku 1700, kterou vyplenili Apačové. Úctyhodná bílá misie v rovinaté krajině září z dálky, kostelní loď je však překvapivě malá. Doplňují ji však další objekty a malé čtvercové nádvoří se zahrádkou, jíž dominují hlavně pouštní rostliny. Uctívá se zde i jedna indiánská svatá, Kateri Tekakwitha, která však žila koncem sedmnáctého století na východní hranici USA a Kanady.

Misie San Xavier del Bac se nachází již na území indiánské rezervace, kterých je v okolí Tucsonu hned několik. Místní Indiáni sice tvoří spíše izolované ostrůvky, ale například sedmnáctitisícový kmen Pascua Yaqui vybudoval na východní hranici své rezervace, blízko Tusconu, velkolepé Casino del Sol s luxusním hotelem a přilehlým golfovým hřištěm. Resort byl postaven v duchu Las Vegas, takže herna, restaurace a obchody mají papundeklový interiér – kupodivu nikoli indiánské rezervace, ale toskánského městečka. Sympatické je, že v personálu je plno Indiánů, a to včetně vysokých manažerských pozic, méně sympatické je zjištění, o kolik těla většiny Yaquiů ztloustla oproti vžitým představám Evropana o pružných lovcích.

Svět květin v poušti

Na území Yaquiů, přímo za hotelovým komplexem, se nachází hřiště Sewailo. Indiáni jeho výstavbu i provoz svěřili obří firmě Troon Golf. Ta byla založena v roce 1990, sídlí ve Scottsdale a ve 29 zemích světa provozuje 250 hřišť; žádné z nich přitom nevlastní. Pro  návrh hřiště Sewailo oslovila designéra a bývalého skvělého hráče Notaha Begaye III, spolužáka Tigera Woodse z univerzity. Ten pouštní prostředí obohatil sedmi umělými jezírky, která propojil potůčky, a jedním malým dekorativním vodopádem. Voda – nezvykle na pouštním hřišti – tak vstupuje do hry na více než polovině jamek. A to je hřiště ještě protkáno přírodními koryty, kde se při spíše výjimečných, ale zato hustých pouštních deštích může voda nakrátko také objevit. Sewailo mimochodem v jazyce Yaqiů znamená „svět květin“, což se tvůrci hřiště snaží dokázat četnými záhony rostlin podél některých odpališť a jamkovišť.

Begay hřiště rozvrhl pro pět odpališť na každé jamce. Z mistrovských černých má hřiště úctyhodných 6 600 metrů, z bronzových ale už jen necelých 4,7 kilometru. Na první devítce jsou jamky výrazně kratší, první dvě měří i z černých jen málo přes 300 metrů a opravdu dlouzí hráči se mohou první ranou dostat do těsné blízkosti greenu. Zato jsou jamky ztíženy již zmíněnými vodními překážkami, v případě jamek 4 a 5 se ještě uprostřed fairwayí vyskytují nikoli malé fairwayové bunkery.

Obtížnost hřiště stoupá, jamky jsou čím dál delší, fairwaye se zužují, bunkery přibývají. V okolní poušti naštěstí neroste mnoho kaktusů ani jiných rostlin, takže se dá hrát i odtud, ale výsledek se už zachraňuje obtížně. Zejména na jamce č. 11 je při vzdálenosti 450/420 metrů fairway zoufale úzká. Na následující jamce sbírá pětice působivých bunkerů příliš odvážné první i druhé rány. Pětiparová čtrnáctka je s 530/500 metry druhou nejdelší jamkou Sewaila a voda tu hrozí při každé ráně. Buď je tu jedno z dvou jezírek, nebo podél dráhy se vinoucí potok, který je spojuje, a fairway zhruba uprostřed i přetíná. Je téměř nemožné dosáhnout zde jamkoviště druhou ranou, natolik dobře je chráněno.

Hřiště leží na rovině, odpaliště má většinou vyvýšená, takže je každý dopad dobře vidět. Lze tu spatřit populární běhavé ptáky, ale také dravce, a dokonce motýly; jezírka jsou plná lysek a kachen. Fairwaye se vlní ve směru hry, takže na nich nikdy nestojíte nad nebo pod míčkem. Buginy mají dotykovou GPS birdie kartu, takže lze odkudkoli snadno zjistit vzdálenost na jakékoli místo jamky. Hraje se zde pouze v podzimní a zimní sezoně, od listopadu do dubna. Ceny se liší podle měsíce i denní doby (po poledni se zlevňuje až téměř na polovinu). Fee začínají na 85 dolarech a končí na 99 (v ceně je stejně jako na většině arizonských hřišť také bugina). V kombinaci se zapůjčením holí, voucherem do kasina nebo na oběd již cena přesáhne sto dolarů.

Míčky mezi trny

Hřiště na sever od Tucsonu již mají jiný charakter, daný především vyšší nadmořskou výškou. Ukazuje se, že poušť může být plná života, plná rozmanitých, obvykle dosti pichlavých rostlin. Aby se hráči o trny nezranili (některé dokáží bodnout velmi bolestivě a výsledkem bývají otoky či zarudlá kůže) a aby hledáním v divočině nezdržovali ostatní, uplatňuje většina hřišť speciální „pouštní pravidlo“ (desert rule): Pokud míč skončí v kaktusech, hráč může hrát s jednou trestnou ranou na místě, kde míček opustil hranici hřiště; tedy jako by šlo o podélnou vodní překážku. Do zarostlé pouště je zakázáno jezdit s buginami, pro ty navíc platí pravidlo kolmice: Jezdí se po cestách a na fairway se najíždí až z nejbližšího místa k míčku. Na všech zmíněných hřištích byly fairwaye v kvalitě, jakou v Česku najdeme jen málokde.

Kdo chce zjistit jména kaktusů či zvířat, mezi kterými hraje, měl by navštívit Sonorské pouštní muzeum, jakousi rozsáhlou botanickou a zoologickou zahradu, opět na západ od Tusconu, nedaleko westernových studií. Všechny rostlinné i živočišné druhy, na které lze v Arizoně natrefit, zde žijí v přirozeném prostředí. Ptáci v obřích voliérách, kde se k nim lze přiblížit až na dotek, větší zvířata ve výbězích, z nichž například ten pro kojoty je od cesty oddělen jen lehkým pletivem. Kaktusy saguaro, chlouba a emblém většiny arizonských hřišť, se dožívají více než 150 let a vyrůstají až do výšky třinácti metrů. Když odumírají, odpadávají z nich měkké části a zůstává dřevěná kostra, kterou místní Indiáni dokázali využít pro mnoho účelů. Měkká dužina zdravých kaktusů bývá domovem pro mnohé ptáky, kteří si zde budují hnízda. Na jamce číslo 5 hřiště La Paloma Country Club se v jednom takovém třímetrovém kaktusu ovšem uhnízdilo i několik golfových míčků.

Pro zkušené a majetné

Hřiště La Paloma v severní části Tusconu je považováno za městské, ale zástavba v této části již přechází v nízké domky či vily schované v zarostlé poušti. Také charakter hřiště je typicky pouštní. Řadové domky, apartmány či větší vily roztroušené po rozsáhlém resortu nikterak neruší dojem z divočiny.

Otevřeno bylo v roce 1984 a je jedním ze dvou, které na jihu Arizony projektoval Jack Nicklaus. Opět jej provozuje Troon Golf a kromě rezidenčních domů a apartmánů nabízí také hotelový areál s lázněmi Westin La Paloma Resort & Spa. Od roku 1988 nevypadlo z žebříčku top 75 nejlepších amerických hřišť stejně jako z výběru deseti nejlepších v Arizoně.

Nabízí hru na třech devítkách, které dobře charakterizují jejich názvy: Hill (kopec), Ridge (hřeben) a Canyon (rokle). Hill vyžaduje hru do kopce (častěji než z kopce) a fairwaye jsou tu výrazně zvlněné. Ridge leží relativně na rovině (ale zároveň třeba na stočtyřicetimetrové tříparové osmé jamce je mezi odpalištěm a hranou jamkoviště jedině rokle plná kaktusů). Jamky Canyonu mají skutečně povahu rokle s fairwayí uprostřed: když ji minete málo, míček na ni sjede, ale když výrazněji, obvykle musíte použít pouštní pravidlo. O finanční náročnosti, s jakou bylo hřiště budováno, svědčí dva podjezdy či spíše již tunely pod fairwayemi: ohromují délkou (delší má kolem 20 metrů) i osvětlením.

Za pozornost stojí krátká jamka č. 2 devítky Hill s impozantním věncem osmi bunkerů, které číhají na příliš dlouhou ránu fairwayovým dřevem. Krátké rány driverem končívají v převážně suchém korytě a jen ti nejlepší dostřelí na malý zatravněný prostor před jamkovištěm. Na šestce Canyonu lze obdivovat dekorativní kaktusy a agáve, trojka Ridge zase hrozí systémem travnatých bunkerů před jamkovištěm. Není to hřiště pro začátečníky, téměř na každé jamce je nutné první ranou překonat nejméně stometrový pás pouštní divočiny. Odpovídá tomu ostatně i cena fee: pohybuje se mezi 185 a 205 dolary za hru.

Vodopád v rudém západu

Podobný charakter má i hřiště Arizona National umístěné na samém úpatí pohoří Santa Catalina, jehož nejvyšší hora Mount Lemon má téměř 3 000 metrů a jeho vrcholky bývají zasněžené, což je jinak na jihu Arizony vzácný jev. Hřiště navržené Robertem Trentem Jonesem jr. a otevřené v roce 1995 je o něco přívětivější než La Paloma, byť několik prvních ran se z mužských odpališť hraje naslepo. Problém je to především u jamky č. 11, kde na dopad čeká jen úzká fairway, obklopená hustým pichlavým pouštním porostem – pouštní pravidlo se zde využívá velmi často. Naopak pětiparová třináctka při slepé ráně nabízí širokou a mírně příčnou fairway, takže při dostatečně dlouhém odpalu (kolem 200 metrů) by hráči s polohou míče neměli mít problémy. Odvážné rány bez potřebné délky končí ve dvou fairwayových bunkerech.

Na hřišti je znát, že hory leží blízko. Je dosti zvlněné a nechybí spektakulární rány z velké výšky, zejména na závěrečné jamce, 460/440 metrů dlouhém pětiparu. Fairway zleva svírá jezírko a zprava rezidence členů klubu, na jejichž přítomnost upozorňuje nápis nad lavičkou u odpaliště. I tak ale obyvatelé vilek musejí počítat s tím, že jim na střechy a do bazénku každý den několik míčů spadne, lákadlo pořádně se rozpřáhnout je zde příliš velké, bez ohledu na autové kolíky. Nejzáludnější je zde překvapivě hned druhá jamka, dlouhý pětipar (550/490 metrů), dogleg vpravo hned dvakrát přetnutý – nejprve jezírkem (bývá vyschlé, ale hrát se z něj nedá) a pak pruhem trnité pouště. Uvážlivější hráči proto berou raději železo a na vyvýšené jamkoviště hrají až třetí, či dokonce čtvrtou ránu. Při paru 71 se hřiště z nejdelších odpališť natahuje až do 6,2 kilometru.

Arizona National je poloprivátní klub zaměřený hlavně na rezidenty. Areál má ostatně vrátnici se závorou a nedaleko také stojí střední škola. Vše pro navození skvělé atmosféry v klubové restauraci udělal i Trent Jones, když ji umístil k umělému jezírku s vodopádem a venkovní posezení i výhled zevnitř orientoval na východ, proti horám Santa Catalina. Západní slunce pak odpoledne vrhá na přírodní i přetvořenou krajinu fantastickou rudou barvu. Scenerii si lze vychutnat s italskou kuchyní či s některým z bohatého výběru točených piv, mezi nimiž kraluje jeden z nejlepších amerických ležáků, bostonský Samuel Adams. Nejdražší fee je v sezoně leden až duben, kdy víkendová hra stojí 109 dolarů, jinak se tu ve všední den dá hrát za 79, a komu nevadí vedro, ten se v červnu vejde i pod 50 dolarů.

Hra ve městě

Abychom ale nezůstali jen u hřišť v rezidenčních areálech. V Tusconu stejně jako v každém větším americkém městě (včetně přecpaného New Yorku) najdete alespoň jedno městské hřiště, položené blízko centra města. Tucson má již od roku 1925 hřiště přímo na dlouhém Broadway Boulevard, který se táhne několik kilometrů z centra na východ města (v Tucsonu jsou vzdálenosti opravdu velké). Jmenuje se Randolph Course a nabízí dvě osmnáctky, jednu tradiční, jen mírně redesignovanou Randolph North a druhou přestavěnou v roce 1996 výrazněji a z Randolph South přejmenovanou na Dell Urich.

Severní hřiště Randolph North hostilo ve své dlouhé historii několik profesionálních turnajů a jeho délka na rozdíl od většiny evropských hřišť podobného stáří nijak nezaostává za americkým standardem: z nejdelších odpališť má 6,3 kilometru, hráči s HCP mezi 13 a 24 hrají proti délce necelých 6 kilometrů. Rovinatý areál je v poušti unikátní díky velkému počtu vzrostlých stromů, od palem po rozsochaté platany či borovice. Naopak pichlavé keře a kaktusy tu nenajdete. Na první pohled parkové hřiště prozrazuje svůj pouštní charakter hlavně kvalitou travního porostu: mimo fairwaye bývá rough celý žlutý a vyschlý. Ale tráva je adaptovaná na tvrdé podmínky, takže i odtud se hraje docela dobře. Jakkoli tomu barva neodpovídá, porost je stále živý: kompaktní a také docela hustý. Do hry významněji vstupuje hlavně na tříparových jamkách, nejvíce na krátké šesté jamce (123/114 metrů) v severozápadním rohu hřiště, kde bývá zelené jen jamkoviště a jeho nejbližší okolí. Na deváté jamce (par 5, 420/410 metrů) pak hráči musejí dávat pozor, aby se jim ambiciózní dlouhé rány (dostat se druhou ranou k jamce není tak těžké) nestáčely příliš doleva. Míčky mohou přes plot přelétnout až do frekventované šestiproudé South Alvernon Way. Randolph North je hřiště plně otevřené veřejnosti, čemuž odpovídají i fee od 34 do 56 dolarů. Bugina tentokrát není v ceně, ale přívětivé hřiště lze absolvovat i bez ní a před sluncem se ukrýt ve stínech košatých stromů.

Tucson je pro dovolenou Evropana trochu netypickým místem. Těm, kteří mají rádi aktivní odpočinek, mexickou kuchyni a slunečno a teplo i v zimních měsících, ale má co nabídnout. Celý článek vč. fotografií naleznete ve vydání GV 31/15.