Robert ROCK: Žádné nervy vedle Tigera

Když se ohlédnete za svým vítězstvím v Abú Dhabí 2012, co se vám vybaví jako první?
Příjemné pocity z toho, že jsem dosáhl vrcholu kariéry. Hrál jsem v posledním flightu finále s Tigerem Woodsem, což se vám nepoštěstí často, a pak také druhý za mnou skončil Rory McIlroy, což vzpomínky ještě vylepšuje s tím, jak Rory dnes dominuje golfu. Mít tahle dvě jména spojená s vlastním úspěchem je asi to nejhezčí. Hrál jsem svůj nejlepší golf a věřil jsem si. Nevěděl jsem, jak zvládnu, když vedle mě bude stát Tiger, ale pak jsem nervy ani neměl.

Byl jste tehdy takzvaně v „zóně“, jak se říká stavu, kdy to jde jaksi samo?
Začalo to už ve třetím kole, kdy jsem si uvědomil, že když dám pár birdie, tak možná půjdu ve finále právě s Tigerem. To byl můj cíl – dokázat to, dočkat se té zkušenosti a něco se naučit.

Vaše forma roku 2014 je znatelně jiná. Proč?
Tahle sezona neběží podle plánu. Měl jsem pár slušných výsledků na začátku roku, můj golf mezi odpalištěm a greenem je v pořádku, ale bojuji s puttováním, i když v poslední době se to přece jen o trochu zlepšilo.

Po svém druhém vítězství kariéry jste podle svých slov udělal chybu, když jste se rozhodl předělat švih. To už teď není problém?
Rozhodl jsem se pro změnu, protože jsem cítil, že ztrácím délku z týčka a že pokud chci prodloužit kariéru – musím také prodloužit své rány. Byl to ale docela drastický krok a trvalo to mnohem déle, než jsem předpokládal. Moje drajvy měly dřív průměr 285 (yardů – v přepočtu 260 metrů) a změnou jsem se dostal na 300 (yardů – 275 metrů). Takže drajvování je jistě už zase lepší, ale výsledky zatím ne. Věřím, že je tojen otázka času.

Máte nějakého trenéra?
Ne, na své hře pracuji sám.

To v dnešní době plné početných trenérských týmů není zrovna obvyklé. Proč sám?
Tak jsem to měl vždycky. Dnes není vůbec těžké trénovat sám. Musíte mít představu, jak by měly vaše hra a švih vypadat. Při současném vybavení, jako jsou kamery nebo TrackMan, je docela snadné získat množství informací o svém švihu. Jenom pak musíte ty informace správně implementovat do své hry. Pokud to nedokážete, pak přichází trenér. Nikdy jsem nikomu v tomhle nedůvěřoval, vždycky jsem se spoléhal na sebe. Někdy může být takový přístup docela stresující, pokud se vám nedaří, a pak je  snadnější mít kouče a vinit jeho. Takový luxus nemám. Pro mě je to výzva, studovat sám svou hru a snažit se zlepšovat se po svém. Možná to není nejlepší cesta nebo nápad, ale tak to prostě dělám. Na druhou stranu, Dnes není vůbec těžké trénovat sám. Musíte mít představu, jak by měly vaše hra a švih vypadat když pak vyhrajete, je to tím sladší, že jde pouze o vaši zásluhu.

Studujete techniku hry jiných hráčů? Kde se inspirujete?
Sleduji každého a od každého se také snažím něco naučit. Baví mě pozorovat současné hráče na hřišti a také ty z minulosti na záznamech. To všechno mě formuje.

Jak se profesionál jako vy vyrovnává s frustrací ze špatných výsledků?
To je prostě součást hry a postihne to každého. Hraju na tour dvanáct let, ale moje první roky nebyly dobré. Vlastně teprve nedávno jsem vyhrál jeden a pak druhý turnaj European Tour, dostal jsem svou hru na určitou úroveň – jenže pak nedáte pár puttů a najednou cítíte, že už zase nejste tím golfistou, kterým byste měl být. Pořád hledám konzistenci v puttování. Musíte stále tvrdě pracovat a věřit v lepší dny. Pokud nepracujete, jak jen to jde, nemůžete také nic čekat. V golfu je každý den jiný. Třeba při Pro-Am na Albatrossu jsem skvěle drajvoval. Fakt skvěle. No a druhý den bylo moje drajvování už příšerné. Pokud se mě zeptáte na důvod, tak prostě nevím.

Na driving range jsem sledoval vaše strojové odpalování trojkou dřevem. Co jste zkoušel?
Potřeboval jsem najít novou hůl. Se současnou jsem hrál hodně vysoko, ale bohužel chyběla délka. Měl jsem velkou mezeru k délce driveru, tak mi firma postavila novou trojku dřevo, kterou jsem otestoval a pak zařadil do hry. Na Albatrossu se z ní stala asi nejlepší hůl v mém bagu. Takže aspoň nějaký pokrok!

V Česku jste v srpnu hrál svůj dvaadvacátý turnaj sezony. Máte ale také malého syna. Jak to všechno jde dohromady?
Je to o něco složitější, než bývalo. Byl jsem ženatý, ale už nejsem. Trochu se mi změnil životní styl. Teď, než jedu na turnaje, musím skloubit trénink a péči o syna. Dřív jsem trénoval o víkendu a pak letěl na turnaj, nyní trénuji v pátek a v pondělí, abych mohl mít aspoň víkend volný. Jde o změnu rutiny a určitě také o příčinu poklesu formy. Už si ale zvykám. Navíc, za rok odehraji asi dvacet pět až třicet turnajů, takže mi zbývá pořád dost volného času.

Také se doma v Anglii věnujete vlastní Robert Rock Academy, což musí být časově náročné, ne?
Trochu ano. Ale baví mě to. Máme úspěšný juniorský program, v němž čtyřleté až pětileté děti začínají ve velkých skupinách a na konci, v sedmi letech, už hrají kompletní hřiště. Můžeme se už pochlubit dobrými výsledky. Členkou naší akademie je také Amy Boulden.

Ta byla hvězdou Ladies European Tour v Plzni, kde skončila třetí. Jak jste to prožíval?
Napjatě jsem sledoval finálové skóre na internetu a myslel jsem si, že dokonce vyhraje. I když se to nakonec nepovedlo, věřím, že brzy se vítězství dočká. Mentálně
je velmi silná. Trochu jsem jí pomohl, ale opravdu jen trochu. Sama je skvělá golfistka a nebylo třeba dělat moc.

A co váš syn, bude také hrát golf?
Už začal. V pondělí před Czech Masters jsem dopoledne koučoval Amy Boulden a on mezitím odpálil asi čtyři sta míčů. Vážně, čtyři sta. Pak jsme ještě hráli devět jamek. Už umí odpálit míč na 120 yardů (téměř 110 metrů). Na to, že je mu šest a je docela malý, to není špatné. Bral jsem ho na golf, už když měl dva roky, ale tehdy ho to ještě moc nebavilo a měl raději fotbal.

Jaké máte plány se svou akademií?
Chtěl bych ,...

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.29/14. 

Nedostáváte magazín až domů zdarma? Napište si o jeho zasílání zde