LEGENDA: Roberto De Vicenzo: Nešťastný podpis

„Když skončíte druzí, bude si to pamatovat jen vaše manželka a váš pes,“ říkával s oblibou Gary Player. Výjimkou z tohoto pravidla je Roberto De Vicenzo. Argentinec, kterému krajané říkají El Maestro, se do historie zapsal v souvislosti s Masters v Augusta National v roce 1968. Omylem podepsal skórkartu s horším výsledkem, který ho z „plichty“ na první pozici odsunul na druhé místo.

Text Roman Zvarič

„What a stupid I am,“ vykřikl, když to zjistil. Jeho hláška se stala jedním z nejznámějších sportovních citátů. Hráčův odkaz však spíše než samotný incident definuje způsob, jakým se k němu postavil.

Neobviňoval spoluhráče Tommyho Aarona, který mu zapsal par místo birdie. Nestěžoval si na pravidlo, podle něhož se evidentní chyba v podepsané kartě bere jako fakt a nedá se zrušit. A nezáviděl Bobu Goalbymu zelené sako, jež mohlo patřit jemu. K nespravedlivé prohře se postavil čelem. „Neuznávám výsledek, který mě odsunul na horší místo, ale uznávám pravidla," řekl o mnoho let později. „Místo vítězství jsem však získal respekt. A ten je daleko důležitější."

Když ho ocenil publicista Peter Dobereiner, použil k tomu parafrázi známých slov Rudyarda Kiplinga, která čtou tenisté u vstupu na wimbledonský centrkurt: „Roberto je skutečný velikán, protože stejně jako své triumfy dokázal přijmout i porážky, včetně té nejhorší katastrofy, jaká se může při golfu stát.”

Dobýt svět

Narodil se 14. dubna 1923 na předměstí Buenos Aires, jen na dostřel pitching wedge od golfového klubu ve Villa Ballester. Byl v pořadí pátý ze sedmi dětí a otec si přál, aby jej následoval v práci malíře pokojů. Nikdo by nehádal, že právě golf se pro vyzáblého chlapce stane únikovou cestou z chudoby.

Když mu bylo sedm, rodina se přestěhovala do nedalekého Ranelagh, kde poprvé vstoupil na green jako brigádník -pomocník caddyho. V místním klubu  začal ve volném čase trénovat a v patnácti se jako talentovaný samouk stal profesionálem. V devatenácti vyhrál první turnaj v Abierto del Litoral, o dva roky později získal první ze svých devíti titulů na Argentine Open a ve třiceti vyhrál World Cup v Montrealu. Tehdy už byl pevně rozhodnutý dobýt celý svět. To však počátkem 50. let kvůli složitému cestování nebylo lehké.

De Vicenzo měl stejný problém jako Jihoafričan Gary Player z Jižní Afriky, který prý za kariéru nalétal přes 15 milionů mil. Dostat se z Argentiny do Evropy tehdy znamenalo absolvovat nebezpečnou desetidenní plavbu přes Atlantik, jehož hladina byla dosud posetá námořními minami.

„Když jsem v roce 1947 poprvé letěl do USA, strávil jsem na cestě tři dny, osmkrát přestupoval a musel přespat v Peru a Panamě,“ vzpomíná De Vicenzo. „Letadla byla malá, letiště neměla osvětlení, a tak se létalo jen za dne.“

Na turnajích, které představovaly uzavřený, anglicky mluvící svět, byl se svou špatnou znalostí jazyka izolovaný. Občas cestoval s rodinou, ale častěji sám. „Nikdy jsem neměl manažera, trenéra nebo osobního asistenta. Všechno jsem si musel se svojí lámanou angličtinou zařídit. Vždycky jsem to nějak zvládl.“

Spěch nepomáhá

V plisovaných kalhotách, s římským nosem a ulízanými vlasy vypadal ve společnosti golfové aristokracie jako nějaký gaučo z jihoamerických plání. „Nepřekvapilo by mě, kdyby přijel na koni, nebo najednou zatancoval tango s bičem v jedné a snědou seňoritou ve druhé ruce,“ napsali o něm.

De Vicenzo byl pověstný poctivým přístupem k tréninku. Denně odehrál až 800 míčků. „Udržoval jsem se ve formě a zaplaťpánbůh zdraví mi vždycky sloužilo,“ vzpomíná. „Nikdy jsem kvůli nemoci nevynechal turnaj. Nebolela mě záda, netrpěl jsem bolestmi hlavy a nikdy jsem neměl špatnou náladu,“ dodává s úsměvem. Některé soupeře rozčiloval svým pomalým tempem.

„Když pospícháte, nic se vám nedaří,“ opakoval dokola. Každý úder si nejprve přehrál v hlavě, pak rozvážně vybral hůl a přepečlivě se na něj připravil. Jeho metoda vypadala jednoduše, ale fungovala spolehlivě, i když byl pod tlakem.

Na vrcholu kariéry vydělával zhruba 100 000 dolarů za sezonu. Když v roce 2008 jeho mladý krajan Andres Romero za jediné vítězství na PGA Tour v New Orleans inkasoval 1,1 milionu dolarů, De Vicenzo nemohl nepočítat: „Já takové peníze vydělával deset let a to jsem vyhrával průměrně sedm turnajů za rok.“

70:1 na výhru

Když v roce 1967 přicestoval na The Open v Royal Liverpool Golf Clubu v Hoylake, nikdo mu nevěnoval pozornost. Přestože na turnajích Open už byl veteránem, ve čtyřiačtyřiceti rozhodně nepatřil mezi favority. Pro sázkové kanceláře byl takovým outsiderem, že na něj vypsaly kurz 70:1. To ho naštvalo, a tak si sám na sebe vsadil 100 liber.

V průběhu turnaje se přetahoval s Jackem Nicklausem a Garym Playerem a přitom ho mohutně povzbuzovali místní fanoušci. „To bylo příjemné překvapení a dodalo mi to sebevědomí,“ říká De Vicenzo. „Domácí Clive Clark byl ze hry, Gary Player už titul z Open měl a Amíci tam vyhrávali pořád. Zbýval jsem já.“

V průběhu turnaje předvedl famózní výkon. V prvním kole uhrál 70 (-2), ve druhém 71, ve třetím skvělých 67. Do čtvrtého dne nastupoval s náskokem tří bodů na obhájce titulu Nicklause a stačilo mu skóre 70, aby zvítězil o dva údery. Když odehrál 18. jamku, nevěřícně klesl na kolena a vzhlédl k nebesům.

Potom převzal vysněný Claret Jug a šel si do sázkové kanceláře vybrat pohádkových 7000 liber. „Vydělal jsem tak třikrát víc, než byla odměna vítězi,“ smál se. Bonus pro vítěze tehdy činil 2100 liber. Když po týdenní plavbě dorazil do Argentiny, vítali ho jako krále. S trofejí pak procestoval celou zem.

Osudná nepozornost

Když v následujícím roce jako úřadující Open přijel na Masters, byl v nezvyklé pozici favorita. Vítězstvím by potvrdil místo mezi nejlepšími hráči doby, jako byli Nicklaus nebo Player. Do finále nastupoval se skóre 4 pod par, společně s dvěma dalšími hráči, jako sedmý v pořadí.

Psal se 14. duben 1968 a El Maestro měl 45. narozeniny. Fanoušci mu sborově zazpívali Happy Birthday a on se s úsměvem připravil k prvnímu úderu. Zatím netušil, že prosluněná neděle se za pár hodin změní v nejhorší den jeho života.

Hned na první jamce zahrál eagle. Vzápětí přidal dvě birdie. „Začínal jsem se ztrátou dvou ran na Playera a po třech jamkách nad ním o dvě vedl,“ vzpomíná. Na první devítce měl 31 ran, tehdy rekord. Pokračoval ve stejném stylu, přidal birdie na jamkách 12, 15 a 17. I když na osmnáctce netrefil z necelých dvou metrů putt na par a spanilou jízdu zakončil s bogey, stále měl skvělé skóre 65, celkem 277 (-11).

Když šel podepsat kartu ke stolečku, jen metr od jásajícího davu, jež mu opět zpíval k narozeninám, na jeho tváři byl jasně patrný mix emocí. Kolem panoval obrovský zmatek, gratulanti ho plácali po zádech. De Vicenzo bezmyšlenkovitě naškrábal autogram, aniž by kartu zkontroloval. A tak si nevšiml, že mu spoluhráč Tommy Aaron u 17. jamky omylem zapsal 4 místo 3!

Stejně jako De Vicenzo uhrál 277 ran Bob Goalby. Za normálních okolností by si ti dva spolu v pondělí zahráli play-off. Kvůli osudnému omylu ale bylo Argentinci připsáno 278. A tak skončil druhý. Pokud by podepsal lepší výsledek, byl by diskvalifikován. Jestliže podepsal horší, tak platil. Doslova.

„What a stupid I am!“ nevěřícně opakoval a pak dodal: „Hraju golf už desítky let, nikdy bych nevěřil, že udělám tuhle chybu právě v tak důležitém turnaji.“ Aaron, který je paradoxně držitelem doktorátu z matematiky na floridské univerzitě, se mu nemohl podívat do očí. De Vicenzo ho ale přátelsky vzal kolem ramen a řekl, že chybu může udělat každý. Ironií osudu ji ten den udělal také Goalby, když svému spoluhráči Raymondu Floydovi zapsal na jedné jamce par místo bogey. Na tento omyl se ale včas přišlo a mohl se opravit.

Play-off v nebi

Aféra zastínila vítězství Boba Goalbyho, které se může zdát nezasloužené. Faktem ale je, že držitel jedenácti titulů PGA Tour (a strýc Jaye Haase) měl skvělou formu. El Maestro zvítězil o tři týdny později v Houstonu, ale to byl jeho poslední, osmý titul na PGA Tour. Už nikdy nevyhrál žádný další major.

Krátce po nešťastném turnaji De Vicenzo i Goalby odmítli nabídku na startovné 90 000 dolarů za exhibiční utkání, které mělo být opožděným play-off, jež se v Augustě nekonalo. Ve své biografii El Maestro napsal: „Mám pocit, že Masters 1968 stále ještě není rozhodnuté. Tady na zemi skončilo remízou a až se s Bobem setkáme v nebi, konečně si zahrajeme finále.“

De Vicenzovi přátelé tvrdí, že nejméně rok či dva po události na Masters byl jako vyměněný. Stáhl se do sebe a působil zoufalým, nešťastným dojmem. Je možné, že obrovské zklamání ovlivnilo zbytek jeho kariéry. V následujících letech pro něj bylo obzvlášť těžké vracet se do Augusty. Hrál tam do roku 1975, ale pak už pozvání odmítal, protože měl po krk zlomyslných místních diváků. Jednou slyšel muže říkat malého synovi: „To je ten pán, který prohrál, protože neumí počítat.“

 CELÝ ČLÁNEK O TÉTO LEGENDĚ VČ. FOTOGRAFIÍ NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č. 41/17. NAPIŠTE SI O ZASÍLÁNÍ MAGAZÍNU ZDARMA ZDE