Zakladatel Masters: Clifford Roberts

Život Clifforda Robertse připomíná filmový scénář. Je pohádkovým příběhem muže, který prožil skutečný americký sen, když to od farmářského syna dotáhl až na poradce prezidenta Spojených států a stvořitele ikonického hřiště.
Text Roman Zvarič

Pocházel z chudé rodiny a musel se vyrovnat se sebevraždou obou rodičů. Vydělal jmění na burze a pak svůj osud pevně spojil s věhlasným klubem, na jehož fairwayi si nakonec prostřelil hlavu. Jako předseda klubu Augusta National se stal legendou, jeho působení však provázela řada polemik.

Tragédie rodičů

Narodil se v roce 1984 na farmě v Morning Sun v Iowě a prožil nepříliš radostné dětství. Jeho otec vymýšlel řadu pochybných finančních projektů - žádný z nich se nikdy nezdařil - a rodina kvůli nim kočovala mezi Kansasem, Oklahomou, Texasem a Kalifornií. Právě kalifornské hřiště poznal Roberts poprvé coby caddie. Ze školy odešel v deváté třídě a živil se příležitostnými pracemi.

Jeho matka, která trpěla bolestmi zad, migrénami a depresemi, se v roce 1913 zastřelila brokovnicí. Otec o několik let později skočil pod vlak. Roberts se však z jejich smrti rychle oklepal a během první světové války začal vydělávat slušné peníze nákupem farmářských pozemků, na kterých těžařské společnosti prováděly pokusné vrty. Byl nesmírně cílevědomý, měl povahu tvrdého obchodníka a talent na finanční operace.

Přestěhoval se do New Yorku a našetřené provize investoval na burze. Velmi se mu dařilo a seznámil se tam s řadou významných osobností. Jednou z nich byl legendární Bobby Jones, největší amatérský hráč všech dob, který vroce 1930 vyhrál tehdejší Grand Slam - US i British Open a US i British Amateur.

Fenomenální hráč jen několik měsíců poté ukončil kariéru, přestože mu bylo teprve osmadvacet let. Jones se ocitl na vrcholu slávy, fotily se s ním hollywoodské celebrity, lidé ho milovali. Přemýšlel, čemu se bude věnovat dál, když ho právě Roberts oslovil s plánem vybudovat exkluzivní hřiště. On (Roberts) sežene peníze a Jones vše zaštítí svým jménem. Plácli si s tím, že hřiště by mělo být někde na Jihu, aby sloužilo jako místo pro lepší společnost z New Yorku a okolí, mající chuť hrát v příjemném klimatu téměř po celý rok.

Směr Georgia

Volba padla na Augustu v Georgii, kterou oba muži dobře znali. Roberts prožil několik měsíců v kasárnách v blízkém Camp Hancock, kde se připravoval před nástupem na bojiště první světové války. Jones měl nedaleko dům. Roberts použil 70 000 dolarů, vydělaných na burze, na nákup farmy Indigo o rozloze 365 akrů a pozval britského designéra Alistera Mackenzieho, aby postavil hřiště.

Od belgického aristokrata koupil Roberts budovu a nechal ji přestavět na klubovnu. Jelikož právě udeřila deprese, na stavbu se hlásily legie dělníků, ochotných pracovat téměř zadarmo. Dílo tak bylo hotovo za neskutečných 124 dní. Nalákat v období ekonomického krachu zámožné Američany do Augusty trvalo mnohem, mnohem déle.

Klub byl několik let na pokraji bankrotu. V roce 1933 zoufalý Roberts uspořádal zájezd pro skupinu byznysmenů z New Yorku. Vypravil pro ně luxusní vlak, hradil všechny náklady a každého účastníka čekal na hotelovém pokoji golfový vozík napěchovaný tou nejlepší whiskou (bylo to ještě před zrušením prohibice). Pak Robertse napadlo, že receptem na úspěch bude zorganizovat významný turnaj, který by Augustu dostal do golfového kalendáře.

Elitářské Masters

Poprvé se hrál jako Augusta National Invitational v březnu 1934. Roberts cítil, že by název měl působit elitářským dojmem – a tak vznikl The Masters. Jones s titulem turnaje nejprve nesouhlasil, ale vrátil se z golfového důchodu na greeny, zatímco Roberts se stal předsedou turnaje.

Vizionář Roberts přišel s mnoha nápady, které vylepšily golf. Jako první nechal na hřiště umístit reklamní bannery. A také vyrukoval s počítáním, které ukazovalo skóre každého hráče. Všechno muselo šlapat jako hodinky a když se náhodou někde objevil nějaký nedostatek, Roberts běsnil.

„Byl možná až příliš tvrdý a nesmlouvavý a jeho osobnost hodně lidí dráždila, ale byl také oddaný golfu jako nikdo jiný a hodně se zasloužil o vzestup hry," prohlásil o Robertsovi slovutný Arnold Palmer.

Bílí a černí

V polovině roku 1939, kdy se nad Evropou stahovala válečná mračna, Roberts sebevědomě prohlásil: „Náš turnaj je natolik důležitý, že musí pokračovat, ať se děje cokoli.” Když v prosinci 1941 Japonci napadli Pearl Harbour a USA vstoupily do války, Masters mělo za sebou jen osm ročníků. V roce 1942 se odehrál devátý, Byron Nelson získal druhý titul, ale přídělový systém, nedostatek benzínu a další omezení přinutily organizátory příští ročník zrušit.

Vždy praktický předseda ale i tehdy našel příležitost k výdělku: na trávníku, o němž se vyjadřoval jako o posvátném, nechal pást dobytek a pěstovat krocany. Po válce se turnaj Masters vrátil v plné slávě a Roberts jako jeho předseda získával stále větší vliv. V roce 1948 pozval do Augusty pětihvězdičkového generála jménem Dwight Eisenhower a stal se jeho politickým a finančním poradcem. Během volební kampaně v roce 1952, po níž se Eisenhower stal 34. prezidentem Spojených států, údajně Roberts pomáhal distribuovat špinavé peníze vlivným členům Republikánské strany. 

Ještě kontroverznější však byl Robertsův rasový pohled. „Dokud jsem naživu, budou golfisté bílí a caddies černí,“ říkal s oblibou. Klub Augusta National byl často přirovnáván k plantáži, která původně na pozemku stála: všichni caddies, zahradníci a další zaměstnanci byli černoši, kteří obsluhovali hrající bělochy.

Za Robertsovy vlády klub zatvrzele odmítal zvát hráče i přijímat členy černé barvy pleti. PGA zrušila pravidlo „Caucasian-only” v roce 1961, ale až o čtrnáct let později se Lee Elder stal prvním Afro-Američanem, který si směl zahrát Masters. V mezidobí Charlie Sifford dvakrát vyhrál na PGA Tour, splňoval všechna kritéria potřebná k přijetí na Masters, ale o pozvánku usiloval marně.

Klub Augusta National vedl Roberts jako autokrat a postupem času přebíral Jonesovy pravomoci a vliv. Mezi úkoly prezidenta patřilo tradiční předávání zeleného saka vítězi Masters. Tento ceremoniál je vrcholným momentem turnaje a Jones ho miloval. V posledních letech života ale golfista trpěl onemocněním páteře a byl upoután na invalidní vozík. Podle Robertse ale takto kazil image turnaje. A tak Jonesovi zalhal, že televizní společnost CBS, hlavní sponzor Masters, nechce mít na obrazovkách člověka na vozíku.

Jonesovi to zlomilo srdce. Když nedlouho poté v roce 1971 zemřel, Jonesova rodina odmítla pozvat Robertse na pohřeb. Bývalý burzián chtěl mít vše naprosto dokonalé, čisté a uhlazené, až to kontrastovalo se skutečností. Roberts byl ochotný kvůli Masters a Augusta National jít přes mrtvoly.

Konec s otazníky

V Augusta National muselo být perfektní úplně všechno. Dokonce i sebevražda. Ve čtvrtek 29. září 1977 navštívil Roberts holiče a nechal se pečlivě ostříhat. Oblékl si čisté a nažehlené pyžamo, přes něj přetáhl kalhoty a kabát. Pak odešel k rybníčku u deváté jamky, kde vytáhl z kapsy revolver a střelil se do hlavy.

Bylo mu 83 let. Před několika měsíci se od lékařů dozvěděl, že má rakovinu, navíc krátce před činem utrpěl záchvat mrtvice. Lejstro s diagnostikou měl v kapse, připevněné sponkou k dopisu na rozloučenou, v němž se omlouval své třetí manželce Betty. Tělo spadlo do vody, nikde nezůstala žádná zválená tráva.

Někteří lidé z klubu byli přesvědčeni, že dogmatického a nemilosrdného despotu, který si svým chováním udělal řadu nepřátel, někdo zabil. Sam Snead krátce po jeho pohřbu řekl: „Cliff byl pěkně drsný parchant. Člověk asi takový musí být, když chce mít klub na úrovni, jakou má Augusta National. Místní caddies si myslí, že se Cliff stal obětí vraha. A já jim docela věřím."

Vedení klubu prohlásilo Robertse předsedou in memoriam. Augusta National dodnes odmítá jakoukoli kritiku jeho osobnosti. U vchodu do klubovny visí pamětní deska, která každému připomíná zakladatelovy zásluhy. Denně v sedm ráno cítí desku starý černošský údržbář, zaměstnaný zde už přes než půl století. A prý vždycky, když svou práci dokončí, si odplivne.

CELÝ ČLÁNEK NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č. 42/17.