Mexická pětka

S azurovým jiskřením Cortézova moře na pozadí, nebo chcete-li Kalifornského zálivu, jak se nazývá dnes, sevřeného mezi mexickou pevninou a Kalifornským poloostrovem, leží Palmilla Golf Club. Vysokojakostní, vysokonapěťové a vysokooktanové hřiště s 27 jamkami. Jamky si plují po kusu země, která připomíná úpatí hor v arizonském Scottsdale, samozřejmě s výjimkou moře.

Vedle sebe ležící devítky Mountain a Arroyo se točí na vzdálenějším konci vyvýšené krajiny, zatímco třetí devítka Ocean se svažuje k moři, než zamíří do skalnatého kaňonu. Tohle je pravý styl pouštního golfu, s jamkami vinoucími se mezi vysušenými roklemi a trnitými ošklivostmi, známými spíše pod jménem kaktus. K tomu je třeba počítat s „carry“ ranami, jimiž se všechny ty hlubočiny musejí překonat. Tyhle údery mají Nicklausovské proporce, takže zadržte svou pýchu a vyberte si hned na začátku ta správná odpaliště. Právě velký Jack Nicklaus zde provedl designérské kouzlo.

Devítka Mountain má jednu z těch jamek, které se vám navždy vypálí do paměti. Pětka, par 4, délka 357 metrů. Poznámka: Autor má handicap 14 a na rekreačního hráče, jehož věk se blíží šedesátce, disponuje mnohem větší švihovou rychlostí driveru, přesně 169 km/h. Jo, je to rychlé, ale přitom pořád hraju ze středně vzdálených odpališť, a pořád mě to nejvíc baví tam, kde hřiště celkově měří kolem 5 800 metrů. Pokud tedy zmíním určitou jamku, jde právě o taková odpaliště, která mi vyhovují, a nikoli o maximální délku, o které chybně píší mnozí autoři golfových recenzí.

Takže k pětce. Pět vyvýšených odpališť vzhlíží na úzkou fairway, posazenou v rokli mimo úhel hry. Brzy končí tráva a začíná svah k dalšímu prašnému místu, kde rozhodně nechcete zůstat. Příhru vám krátí posazení drajvu daleko doprava, ale zahrajte to! Poslat kratší bázlivou ránu doleva znamená následující skok přes kaňon. Snadno se říká, ale pak je tu ona úzká fairway a konec rány… víte kde. Jestliže pořád žijete, pak vás čeká příhra na green, kolem něhož se rozkládá amfiteátr kopečků s divokými trávami a dalšími záhubami z pouště.

Přes to všechno jde o skvělý design. Děkujeme, pane Nicklausi.

Nejlepší devítkou se jeví Arroyo. Má přinejmenším jeden z riskantních parů 4, u něhož je green dosažitelný první ranou. Dále skvěle utkaný layout s pohybem po horizontu. A také dvě pohlednicové jamky, z jejichž obrázků a výhledů žijí lidé v public relations a my, hráči, nad nimi slintáme. Copak, vy jste je nestihli vyfotit? Jsou to sedmička a osmička, doslova zelené ranveje, které se táhnou přes hřbety a mezi kaktusy – tak vysokými a masitými, že vypadají jako arizonská saguara – a končí v perfektním modrém spektru setkání nebe a moře.

Jamky, na nichž si připadáte jako ve výtahu, má devítka Ocean, příznačně pojmenovaná podle toho, že míří k vodě. Brzdné tlačítko je aktivováno už na druhé jamce, čtyřparu. Čeká vás travní bumerang, naklánějící se jako akrobatické letadlo v prudkém klesání, připravené provést otočku. Po krátkém pocítění pláže se Ocean vrací schodově vzhůru a končí nejlepším mexickým pětiparem. Ten obsahuje dvě mučivé rány naslepo do kopce, dvě fairwaye, přinejmenším jednu vynucenou carry ránu a písek, který svou medvědí tlapou objímá svažitý a zvrásněný green.

Kvůli své ojedinělé legendární síle Jack Nicklaus byl a pořád je alfa samcem golfu, stejně jako jím zůstává díky své hlavě. Palmilla je jeho zosobněním, přetvořeným nejprve v projekt, a nakonec ve ztvárnění. Najde se tu množství míst, kde by se driver použít měl, kde by se použít mohl a kde by se mělo použít cokoli jiného, bez ohledu na délku. Jsou tu možnosti, jsou tu riskantní záležitosti, jsou tu odměny. Poperte se s tím. Tak, jak to uměl nejlíp právě Golden Bear, Zlatý medvěd Jack Nicklaus.

palmillagc.com

Blonďatý, výrazný, jedinečný talent. Pokud měl Nicklaus v sobě cokoli, pak se to pravděpodobně zrcadlilo v jeho druhém vydání, kterým se stal sebevědomý australský chlápek. Ostatně; určitý typ afro-asijsko-amerického dítěte z předměstí Los Angeles se příliš neliší od zářivé hvězdy, jakou byl Greg Norman. Když se to dítě jménem Woods objevilo, byl to právě Norman, kdo vládl golfu v období mezi Nicklausem a Tigerem.

S hasnoucí hráčskou kariérou Norman otočil svou pozornost k hře designu. Jeho portfolio „hřiště versus trofeje“ se blíží proporcím toho Nicklausova. Ačkoli některá raná Normanova díla vyvolávají kroucení hlavou, má Australan rovněž za sebou práce, které vás donutí tou hlavou pokývat. Jednou z nich je hřiště na opačné straně mexického pobřeží, u Karibiku severně od Cancúnu.

Playa Mujeres Golf Club působí jemně. S okolním mořem a mokřinami, mezi hustým stromovím jinak krátkých palem, bez rušivého urbanismu, vypadá design téměř jako antinormanovský, nebo spíš jako opak jeho pozdější kolekce oblečení. Hřiště je klasické, stylové a daleké divokých kreací s neonovými barvami a obřími bílými pruhy, jež provázely smutnou kariéru, poznamenanou osudovými dny při prohrách v Augustě na Masters. Copak by Norman devadesátých let navrhl par 5, kde se z týčka hraje čímkoli jiným než driverem? Neo-Norman to ale udělal a tahle druhá jamka má smysl.

První devítka se plahočí palmovými houštinami, stylem nikoli nepodobným klasickým dobám, kdy směr hřišť byl diktován starým stromovím. Ne, nejsem příznivcem nářků nad zmizelými časy, kdy všechno bylo lepší. Jenom je osvěžující vidět kus země, ať už suché, nebo vlhké, která vítězí nad pojetím hřiště, jehož podobu diktuje síla stavebních strojů.

Hřiště díky tomu dýchá a hráč, jemně posouvaný vpřed, je pro ně kyslíkem. Hraje se organickým stylem, který tolik chybí na spoustě jiných míst, jež se snažila v hráčích vzbudit strach namísto nadšení. Trefíte míč. Najdete míč. Míříte doleva, míříte doprava. Chip. Putt. Ačkoli jde o stejnou činnost jako na kterémkoli jiném hřišti, zde to vyvolává jiné reakce. Ve svém starobylém, méně umělém stylu, přesto vcelku moderním – možná jde o takový natlakovaný design Donalda Rosse – toto místo vystihuje podstatu golfu.

Na druhé devítce se dvakrát dostanete dolů k moři, s vodou tak křišťálově modrou jako oči huskyho. Karibská modř je modrá jako žádná jiná, ať už se podíváte na Florida Keys, Havaj nebo Velký bariérový útes.

Spolu s předchozím hřištěm Palmilla jde o luxusní golfový zážitek, do jehož esence patří také excelentní služby. Nikdo se tu nenaparuje, zaměstnanci jsou vaši compadres a vše během pobytu běží hladce.

Na velké trofeje ze čtyř nejdůležitějších turnajů Nicklaus porazil Normana 18:2. V počtu hřišť vede Jack asi tak o 150. Tady v Mexiku se aspoň jedna propast mezi nimi zmenšila.

playamujeres.com.mx

S tím, jak se PGA Tour v posledních letech rozšířila do oblasti Mexika a Karibiku, mohou v zimě zmrzlí Evropané pokukovat při televizních přenosech po hřištích, jako je El Camaleón Mayakoba. Leží jižně od Cancúnu na poloostrově Yucatán, oddělujícím Mexický záliv a Karibské moře. Nachází se tady asi nejznámější pás písečných pláží: Riviera Maya.

Toto místo vetklo hřišti úžasnou kombinaci: golf u moře – dva třípary k němu přímo vbíhají – a také na pobřežních plochách, kde se pohybujete mezi manglovými mokřinami, džunglí a kanály vyrytými do vápencového podloží. Dejte si pozor na jezírka a zatopené jeskyně, což jsou brány k labyrintu podzemních pramenů a vod, protkávající celou oblast. Jde o pekelné místo pro ztrátu míče, jehož prostřednictvím se však možná setkáte s duchem starých Mayů. Ale opravdu, prosím, do těchto vod nevstupujte.

mayakobagolf.com

Pokud se mají pojmenovat strategie golfových jamek, těžko se překonává pojem „Tail of the Whale”, tedy Velrybí ocas, což je popis třetí jamky resortního hřiště Pacifico na tichomořském pobřeží severně od města Puerto Vallarta.

Trojka má dvě herní alternativy. Ta „béčková“ (označena 3B) obsahuje skutečný ostrovní green, tedy v případě, když spolupracuje Měsíc. Na rozdíl od jiných tříparových ostrovních jamek, jaké známe z Floridy nebo Idaha, má tahle green ve tvaru velrybího ocasu, pokrývající skalnatý ostrůvek ve vzdálenosti šestky železa. Tedy pokud nefouká proti, takže délka se mění na záležitost hybridu. Když nastane příliv, hráči se dostávají ke greenu obojživelným autíčkem.

Všechna tahle pozornost, kterou na sebe trojka strhává, by neměla odvést zraky od dalších pozoruhodných jamek hřiště. Sedm z nich se téměř dotýká oceánu. Dalších deset ve vnitrozemí, to jsou těžce obunkerované doglegy. Sesterské hřiště Bahia je rovněž zajímavé. Dovede vás také k návštěvě pláže a možná i k šílenství, a to svými masivně vyvýšenými greeny. Šíleně krásné jsou ovšem všechny ty výhledy, které vás po cestě čekají.

fourseasons.com/puntamita

Současným majákem zářivosti golfu v Mexiku je hřiště TPC Danzante Bay. Jeho domovem se stal Baja California Sur, rozkládající se na jižním polovině Kalifornského poloostrova, mezi Tichým oceánem na západě a Kalifornským zálivem na východě. Baja California Sur patří k 31 státům, které spolu s jedním distriktem tvoří federativní republiku Mexiko.

TPC Dazante Bay ve své délce a popularitě spojuje tři herní prostředí západní Ameriky: poušť, hory a moře. To vše se setkává na jednom tablu, nedaleko města Loreto v jihovýchodní části Kalifornského poloostrova (Baja California).

Pokud snad nechcete každý den hrát 36 jamek, díky Kalifornskému zálivu se tu nabízejí jedny z nejlepších možností potápění a rybaření. Zmíněné hory sice nejsou zrovna Karpatami, ale ani nejde o žádné kopečky. Topografie vás zavede od prudkých klesání k moři až po úžasné výstupy k vrcholkům. A to všechno se děje za asistence prosté, a přitom velké krásy Sonorské pouště. Viva Mexico!

tpcdanzantebay.com