Inspirace z Líšnice

Malbě a grafice se umělec věnuje už od roku 1971. Loňská retrospektiva k jeho 70. narozeninám v Novoměstské radnici v Praze ukázala šíři a zároveň jen malou část záběru vyučeného knihtiskaře, který se jako malíř poutačů a reklam dostal k tenisovým kurtům, na atletické ovály nebo cyklistické velodromy. S golfem to byl ovšem trochu jiný příběh, jak Tomáš Bím vysvětlil při rozhovoru ve své galerii v Dobřichovicích u Prahy.
Text: Čeněk Lorenc
Reprodukce: Tomáš Bím
Foto: Zdeněk Sluka

„Ke golfu mě dostal Mirek Navrátil, táta Martiny Navrátilové, ze sousedních Řevnic. Když jsem se sem přistěhoval, místní partička mě s ním seznámila. Vedl řevnický tenisový klub a to, co jsem dělal, mu bylo blízké. Jednou přijel s tím, že jde hrát golf nahoru na Líšnici, kde byl členem, a jestli nechci jet s ním. Že se mi tam bude líbit.“

Kdy to bylo?

To je hodně let. Někdy v roce 1985. Mirek mi dělal prvního učitele golfu. Pak jsme hráli, jestli se tomu tak dá říct, spíš z legrace, a drbali u toho. U toho padl i nějaký panák. A proto jsem si golf oblíbil. Chodíte a povídáte si. Ideální sport! Taky mi Mirek daroval kožený bag od Martiny z Ameriky. Dodnes ho mám v ateliéru jako suvenýr.

Líšnice 80. let, to byly zvláštní časy, ne?

Hřiště patřilo diplomatickému klubu. Tenkrát jste při golfu potkal jen dva, tři lidi na celém hřišti. Panovalo tam zázračné ticho a byla to oáza v tom šíleném bordelu, který tady jinak existoval. Šatny a klubovna nesly takovou patinu a pach, že spíš než bolševik tam byla cítit první republika. Miloval jsem pro to i starou tenisovou Štvanici, kam jsem to měl blízko z tehdejšího ateliéru. Když se ráno kurty probouzely, přicházeli flamendři, objevovaly se krásné slečny a první hráči, cítil jste vůni nového dne. Všechno bylo takové ospalé, hrabalovské. Připadá mi, že tehdy stál čas. Dneska jde vše moc rychle dopředu.

Co jste při golfu na Líšnici zažil?

Komickou příhodu v době, kdy už jsem jakž takž hrál. Objevil se tam Hynek Žalčík, hudební producent, pyšný, že hraje perfektně tenis i golf. Nevím, co se to do mě dalo, ale postavil jsem se k míči, který se pak krásně vznesl a dopadl snad pět nebo deset čísel od jamky. Hynek úplně zesinal a vzteky odešel. Podíval jsem se na Mirka Navrátila, co tomu říká, a on povídá: „Dobrý, ale správně jsi to měl hrát na druhou stranu.“ Krátce nato jsem skončil.

Jak se to přihodilo?

Měl jsem „vyžraný“ obratel a vůbec páteř v háji. Skončil jsem na Bulovce u profesora Dungla, který mi řekl, že ještě jeden švih a budu muset na operaci. Tak jsem toho nechal a někdy do roku 1988 na hole už nesáhl.

To je unikátní kariéra, jelikož jste skončil v době, kdy naprostá většina nynějších hráčů ještě ani nezačala. Nemrzí vás to?

Mám sedavou práci, při které člověk kyne, hlavně v tomhle věku. Měl bych chodit a to byl taky hlavní důvod pro golf. Nachodil jsem hodně kilometrů. A zábavných. Chodit jen tak a sám, to člověka nebaví. Byl jsem rád na hřišti, i třeba u klubovny, když všichni odešli hrát a já tam zůstal sám a mohl přemýšlet.

Kdy jste namaloval první obraz z golfu?

To bylo někdy v roce 1983, když jsem měl velkou výstavu v Bonnu. Kamarád Michal Prostějovský, který ji tehdy v Německu zprostředkoval, byl členem tamního golfového klubu a pozval mě na hřiště. Překvapilo mě, jak krásně, až uměle, to tam vypadalo. Příroda, německá preciznost, stromy a keře jako namalované… Prostředí se mi zalíbilo a po té návštěvě jsem udělal pár obrázků. Chyběl mi tam ale ten český „bordel“.

Jak vás inspirovala domácí Líšnice?

Nejvíc. Splňovala vše, co mám rád. Byly tam kopce, triangly, přes hřiště vedla cesta. Cítil jsem se tam jako doma. Inspiraci pro některé obrázky jsem načerpal tam, jiné jsou spojením více míst a nedá se určit, odkud jsou. Dělal jsem grafiku pro Karlštejn, deset let plakát a grafické listy včetně témat na hrníčky pro Prezidentský pohár v Karlových Varech, v Olšových Vratech. Je to příjemné místo, kde vznikly dobré nápady. Na obrázcích mám i propletená hřiště.

Jak tvoříte?

Obrázek z hřiště si otisknu v hlavě. Někdo tomu říká fotografická paměť. Někteří kolegové nosí do přírody bloky a kreslí si náčrtky, ale já se stydím. Jakmile jsem někdy vytáhl blok, okamžitě se shlukli lidé, ptali se, co to dělám, a chtěli, abych jim něco nakreslil. Nosím to tady (klepe na hlavu). Už od dob, kdy jsem se živil psaním reklam na sportovní ochozy. Triola, a podobně. Tehdy mě sportovní prostředí chytilo.

Co se vám na golfu maluje nejlépe?

Záleží na náladě a na tom, co mě napadne a zaujme. Někdy je to samotná krajina, někdy detail bagu. V zahraničí jsem viděl hřiště s písky ve tvaru ryb nebo zvířat. To se mi líbilo.

Kde všude jste na golfu byl?

Mluvil jsem o Německu, pak ještě na Mallorce, na Floridě, kde jsem byl s „hokejkami“ a s kamarádem Milanem Velkem. A také všude možně na devatenácté jamce (smích). Nešlo mi do hlavy, co je to za blbost, až mi to ve Varech vysvětlili. Když jsem devatenáctku několikrát nemohl najít, řekli: Sedíš u ní. A tak vznikly obraz i grafika Sejdeme se na 19. jamce. To je jeden z mých oblíbených. Stejně jako série malých grafik o golfu, jakýsi komiks.

Kolik času vám tvorba díla zabere?

To závisí na nápadu. Pracuju denně a zdá se mi, že čím dál víc, ale přitom to jde pomaleji než dřív. Bez malování nemůžu být. Někdo říká, abych přibrzdil, nebo abych toho nechal, ale já si u téhle práce nejvíc odpočinu.

Čím se v tvorbě začíná?

Nápadem. Ten se nějak nahodí a to další přichází  v průběhu práce. Je potřeba si obraz nějak srovnat v hlavě. Nejhorší a zároveň nejhezčí je litografie. Obraz ještě můžu přemalovat, ale jakmile sáhnete na grafiku, už se to vrátit nedá. Dělám deset až dvanáct barev. Když se to pokazí u jedenácté, je týden nebo deset dní v čudu. Grafika je ale úžasná, zpočátku je člověk u toho zpocený, neví, jak dál, má hlavu prázdnou, ale nakonec to vyleze a je sám překvapený.

Kolik jste namaloval obrazů?

Grafik kolem 300, nepočítám exlibris a různé malinké. Obrázků může být kolem dvou tisíc. Patnáct set mám registrovaných, ale s počítáním jsem začal, když už jsem pět let kreslil. Nějaké sešity se ztratily a celý archiv se mi utopil při povodních v roce 2002. Co bylo na papíře, to zmizelo. Plátna naštěstí zůstala, dala se omýt díky tomu, že se používal akryl. Všechno ostatní bylo pryč. Měl jsem v ateliéru dva a půl metru vody. Bylo to strašné.

Ještě ke golfu: jste jeho divákem?

Když nemůžu spát, tak po nocích golf v televizi sleduji. Spíš mě ale zajímá krajina, někde to jsou neskutečné pohledy. Začaly mi ale vadit davy lidí, které se kolem hráčů objevují. To nemá s tichým a klidným golfem moc společného. Obdivuju hráče, že v tom prostředí dokážou hrát. Golf v televizi mě také inspiroval k obrazu. Říkali tam, že někdo hrál na severním pólu – a tak vznikl Golfista na kře. Možná zase něco brzy namaluji. V hlavě toho mám ještě dost.

Co nyní chystáte nejdůležitějšího?

Výstavu Ohlédnutí, v galerii U radnice v Táboře. Vernisáž je 17. května 2017, výstava potrvá do 23.  července 2017 a bude tam zastoupen i golf. 

CELÝ ČLÁNEK NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.47/19.