Hold Katalánsku

Titulek jsme si vypůjčili z válečného dramatu George Orwella, který koncem třicátých let bojoval na republikánské straně proti Frankovým nacionalistům, ale nebojte, tady o nic dramatického nepůjde. Přestože Katalánsko v poslední době neprožívá politický klid, turista to nijak nepocítí a hold tomuto regionu je třeba složit hned v úvodu neorwellovské, mírumilovné reportáže.

Okolí Barcelony, tedy oblast do hodiny jízdy od města, dává na výběr rovnou desítku špičkových hřišť. Některá leží u mořského pobřeží mezi okouzlujícími rybářskými vesničkami, jiná pod mohutným pohořím nebo na svazích mezi nekonečnými vinicemi. Do našeho itineráře se vměstnala unikátní trojice.

Den 1: Llavaneras

Přistáváme na letišti El Prat, půjčujeme si auto a vydáváme se na 50 kilometrů dlouhou cestu podél pobřeží na severovýchod. Při průjezdu Barcelonou obdivujeme zvláštní terasovitý hřbitov na úpatí hory Montjuic, na jejíž vrchol míří lanovka. Právě tady se před čtvrtstoletím konaly olympijské hry.

Když se blížíme k cíli, při placení mýtného za dálnici udiví bizarní suma: 87 centů… A jsme tu. Golf Club Llavaneras leží u městečka Mataró na mírném svahu nad mořem. Byl založen v roce 1945 jako exkluzivní privátní klub, který se teprve nedávno otevřel hráčům zvenčí. Hledáme místní manažerku a následuje další údiv, když nás přivítá česky. Veronika Schöbellová pochází ze Smržovky, ve Španělsku žije už patnáct let a v Llavaneras se stará o zahraniční hosty.

Chválíme výhled na Středozemní moře, palmy i bujnou vegetaci, která trochu připomíná upravenou botanickou zahradu plnou květin. „Této oblasti se říká Bermudský trojúhelník, protože počasí je tu opravdu trochu záhadné,“ směje se Veronika. „Když na Costa Brava fičí vítr a v Barceloně prší, u nás je krásně. Až do prosince se hraje v tričku. V lednu a v únoru teplota klesne na nějakých 18 stupňů, ale pak se zase rychle otepluje,“ vysvětluje manažerka klady místního klimatu.

Pečlivě udržované hřiště (délka 5 028 metrů, par 70) ve stupňovitém svahu postavil F. W. Hawtree. Je kompaktní a spíše technické, má úzké fairwaye a greeny často sevřené z více stran bunkery. Vodních překážek vás čeká minimum – u jamky číslo 4 jde hned první rána přes vodu a třináctka má „louži“ před greenem. Naším favoritem se stala sedmnáctka „El Mirador“, která měří 258 metrů a z vyvýšeného odpaliště klesá prudce k moři. Na malebném jezírku uprostřed hřiště plují kachny a bílé i černé labutě a po březích se promenádují želvy.

Z útulné klubovny s předsazenou terasou je pěkný výhled na hřiště, moře i dlouhé skleníky se zeleninou. Ve vedlejší místnosti překvapeně hledíme na stoly potažené zeleným suknem. „Jsou tu pro turnaje v bridži a dominu, které pořádáme pro anglické hosty,“ vysvětluje manažerka Veronika. Dáváme si rozlučkové pivo na baru, u něhož prý předchozí den seděla dvojice fotbalistů FC Barcelona, kteří jsou členy klubu. Jména však diskrétní barman neprozradí.

Pozdě odpoledne přejíždíme do blízkého hotelu Atenea Port Mataró. Cestou se ještě zastavujeme na výstavu v Nau Gaudí, první budově, na které si v roce 1878 fenomenální architekt poprvé vyzkoušel parabolické klenby, jež později použil v katedrále Sagrada Familia a dalších stavbách. Hotel stojí na pobřeží, a tak je přímo povinností skočit do moře. Je konec září a na pláži široké jako dvě fotbalová hřiště jsme úplně sami, přestože voda má teplotu „tak akorát“.

Po večeři, jíž dominuje fantastické paella, se ještě jdeme podívat do vyhlášeného belgického podniku Drunk Monk, který patří mezi Top 10 barů v Evropě. Mají zde přes 400 druhů piv a neskutečně bujarou atmosféru…

Den 2: Real el Prat

Ráno se jedeme podívat na 70 km vzdálený Montserrat, ikonický horský masiv, jehož vrchol tvoří skalní pilíře, věže, kužely a kameny prazvláštních tvarů. Vypadají jako pohádkoví obři. Sídlí tu benediktinský klášter, kulturní, spirituální a náboženský symbol Katalánska. V roce 2025 bude slavit milénium od založení.

Vyjíždíme zubatkou a jdeme si prohlédnout muzeum věnované historii zdejšího regionu a sousední galerii s obrazy Picassa, Moneta, Dalího, Caravaggia i mnoha dalších mistrů. Potom míříme do baziliky, kde je vystavena patronka Katalánska La Moreneta – černá Madonna. V jednu odpoledne začíná pravidelné vystoupení slavného pěveckého sboru Escolania. Zbývá čas na bleskový pozdní oběd, než vyrazíme do 40 minut jízdy vzdáleného Real Club de Golf el Prat.

Jeho historie se píše už od roku 1912, kdy byl z iniciativy aristokratických hráčů založen Barcelona Golf Club, první svého druhu ve městě. Sídlil až za periferií, ale rozrůstající se metropole ho v roce 1954 donutila přestěhovat se k městečku El Prat u letiště. To už se honosil statusem Real (královský), uděleným králem Alfonsem XIII. V roce 1997 se musel klub opět stěhovat, tentokrát kvůli expandujícímu letišti. Nový a snad už definitivní domov našel na panství BonVilar mezi městy Terrassa a Sabadell, 26 km od Barcelony. Zde se hrály dva z deseti turnajů španělského Open, které klub během své historie pořádal.

V gigantickém areálu se 45 jamkami a designem Australana Grega Normana jdeme na první devítku Abajo, která tvoří prstenec kolem jamek, na nichž se hraje Open. Hned u jamky číslo 3, kde se odpaluje přes horizont, zjišťujeme, že zde nemají na hraně terénu žádná značení, takže polohu fairwaye odhadujeme z plánku. Následující čtyřka se klikatí mezi bunkery a nezbývá než se zatajeným dechem hrát přes ně. Končí malé keříky, další jamky už lemují mohutné borovice a na sedmičce číhá hluboká rokle. Není zde mnoho vody, zato hodně písku, rychlé a vyvýšené greeny a mezi nimi spousta koroptví a králíků.

V klubovně najdete kromě jiného vystavené historické hole a také vzácný Harmon Cup, který členové na úsvitu občanské války zakopali pod green deváté jamky, aby nebyl ukraden při rabování!

Noc trávíme v hotelu La Mola u severovýchodního cípu hřiště. Dalo by se sem dojet elektrickým vozíkem, který mají hosté k dispozici. Tentokrát si už při výjezdu dáváme pozor na zpomalovací retardéry, u nichž značka nabádá k rychlosti 30 km/h. Doporučujeme o dvacet méně, jinak si možná vyrazíte zuby.

Hotel je rovněž obklopen nekonečnou zelení. Jsme totiž na území Národního parku Sant Llorenç del Munt. K fantastické večeři v hotelové restauraci L’Obac se servírují bílá vína Garnacha blanca a Xarel·lo (Pansa blanca) z DO Alella, jedné z nejmenších španělských vinařských oblastí, existující už od časů Říše římské. Tehdy na víno pěl ódy Plinius starší a my jsme neméně spokojení. 

Den 3: Barcelona Golf

Po hotelové snídani, se čtyřmi druhy mléka a lososovým koláčem, vyrážíme na prohlídku vinařství Caves Vilarnau. Jeden z nejznámějších producentů šumivého vína cava funguje už od roku 1949. Sympatická Maria nás provádí po vinicích i sklepích, kde cava dozrává, vysvětluje výrobní proces a ukazuje používané přístroje. Při závěrečné ochutnávce v nadšení ihned kupujeme šumivé vzorky.

Po obědě v Sant Sadurní d’Anoia, které je považováno za hlavní město cavy, jdeme na další exkurzi, tentokrát do místní čokoládovny Simón Coll. Rodinná firma, kterou řídí už šestá generace Collových, byla založena v roce 1840, kdy zde uvařili první lektvar z kakaových bobů. Detailní prohlídku zakončuje ochutnávka vzorků. Vítězí druh s chilli – uvnitř má pikantní kousky jahod dochucené pepřem!

To je ale teprve předkrm před návštěvou blízkého Sant Esteve Sesrovires, kde sídlí Barcelona Golf. Hřiště založené v roce 1989 pod jménem Club de Golf Masia Bach leží necelých 30 km od katalánské metropole v malebné krajině plné vinic. Obzor na severu rámuje Montserrat.

Architektem hřiště je španělská legenda José María Olazábal. Osmnáctku Masia Course (délka 6 271 m, par 72) doplňuje devítka Sant Esteve (délka 1 780 m, par 31) a driving range schopný pojmout 120 hráčů. První polovina hřiště je poměrně snadná díky širokým a jen lehce zvlněným fairwayím.

Od čtvrté jamky se za plotem napravo tyčí městská zástavba. Jako na potvoru snad na každé terase zrovna někdo griluje, opaluje se nebo sleduje (a s přáteli probírá) naše (ne)umění. Náročnost hřiště roste od úzké osmičky, lemované po celé levé straně rozšiřující se vodní plochou. Na devítce, levém doglegu, číhá před greenem rokle, jako výstraha před tím, co přijde na druhé devítce. Tam téměř u všech jamek za odpalištěm překonáváte nějaké džunglí zarostlé koryto. Hraje se buď prudce nahoru, nebo ostře dolů, a hodně se tady nachodíte.

V klubové restauraci servírka přináší známé plzeňské půllitry, ale jde pouze o sklo, do něhož tu čepují hodně dobré pivo Estrella Damm. Jak se sem sklenice dostaly, to prý nikdo netuší. Jdeme se ubytovat do vedlejšího hotelu Barcelona Golf, kde mají u recepce velký 3D model celého hřiště. Dobré pro orientaci! Součástí resortu jsou tři bazény a saunový svět, malé fotbalové hřiště, kurty na squash a indoor golf. Poslední katalánská večeře, to je bufet se zvěřinou, kterou doprovází fantastické červené víno Garnacha Negra. Servírky je dolévají stylem „all you can drink“ a do pokojů, jejichž stěny zdobí stylová plastika golfisty, se dostáváme až dlouho po půlnoci.

Další den se odlétá do Prahy až po obědě, a tak ještě stihneme zajet do přístavního města Vilanova i la Geltrú, asi 30 km západně od Barcelony, a vyrazit podél pobřeží na plachetnici. Asi po půlhodině plavby kapitán ukazuje na břeh: „Nejste náhodou golfisti? Támhle máme hřiště.“

Je to Club de Golf Terramar. Přestože jsme hráli tři dny v řadě, začínají nás svrbět prsty a mlsně si hřiště prohlížíme dalekohledem. Přímo na pobřeží vedle pláže vypadají jamky tak jako ty ostatní katalánské, tedy bezchybně. Příště tohle místo určitě nevynecháme. A doma nám nedává spát představa dvoutýdenního pobytu, během něhož by se dala objet všechna hřiště kolem Barcelony.

Jak cestovat

Do Barcelony doletíte z Prahy za 2,5 hodiny, což je totéž jako vydat se z hlavního města někam za Brno. Anglicky se zde domluvíte bez problémů, orientační popisy a nápisy spatříte v katalánštině, španělštině i angličtině (v tomto pořadí). Díky příznivým klimatickým podmínkám lze hrát po celý rok.

(Ne)samostatnost

Žádných projevů katalánského nacionalismu se nemusíte obávat, stejně jako vyslovení názoru na podporu jednotného státu. Při naší cestě, kterou jsme podnikli jen několik dní před sporným referendem o samostatnosti Katalánska, se většina oslovených obyvatel stavěla k myšlence nezávislosti velmi rezervovaně. Míra autonomie zde není malá, ale Katalánci navzdory emotivním událostem, které díky televizi obletěly svět, toho na svém životě prý nechtějí příliš měnit.

TEXT: Roman Zvarič

Článek vyšel v čísle 42 magazínu v roce 2017