Američan staví české Duby

Mezi stovkou zdejších hřišť mají „Duby“ už teď výlučné postavení. Vznikají jihovýchodně od Prahy u Popoviček, coby součást projektu stejnojmenného městečka Oaks Prague, které staví Arendon Development Company s řadou slavných architektů. Pro hřiště s licencí značky PGA National, první a jediné v zemi, byl vybrán právě Phillips. Designér z Atlanty pracoval po studiích v Kansasu pro Roberta Trenta Jonese juniora, než se osamostatnil a než si rychle udělal vlastní jméno, hlavně v Evropě a Asii. Náš rozhovor proběhl v Praze při představení konceptu golfového hřiště v Oaks Prague.

Text: Čeněk Lorenc
Foto: Zdeněk Sluka

Kdy jste se byl poprvé podívat na místech, kde vyroste nové české hřiště?
To už nějaký čas bude. Asi před deseti lety.

Vážně? To už je tak dlouho?
Pozemky tehdy patřily ještě do jiných rukou a vše se nacházelo teprve v počátečním stadiu. Byly nějaké plány, ale spíše povšechné a musela se udělat spousta práce. Tak to v našem oboru chodí, že věci potřebují uzrát. To místo postupem času ovšem ještě získalo na své kvalitě. Díky novému obchvatu Prahy je úžasně dostupné, přestože původní charakter a klid mu zůstaly.

Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Může to znít zvláště, ale většina projektů má tendenci jít ke mně. U Roberta Trenta Jonese juniora jsem pracoval na hřištích, jako byl původní Wentwood Hills v Celtic Manor – pozdějším dějišti Ryder Cupu 2010. Šestnáct let jsem byl zapojen do každého aspektu navrhování a stavby hřišť. Nejvíc jsem pracoval v Evropě v dobách, kdy to jiní třeba kvůli nižším rozpočtům odmítali. Když jsem rozjel vlastní byznys, už jsem zde měl kontakty a doporučení. Naskytly se nejprve příležitosti navrhnout komornější hřiště, jako byl Eichenheim u Kitzbühelu, který možná v Česku znáte.

Ano, to je skvělé hřiště, s nímž jsem měl tu čest. První devítka na rovině, ale velmi zajímavá, druhá dramatická v kopcích. Eichenheim se vám povedl!
Děkuji, to neslyším poprvé. K developerovi Oaks Prague mi ale nejspíš pomohla kombinace velkých projektů ve skotském Kingsbarns a v Grove u Londýna.

Na těchto hřištích se hrály či hrají slavné turnaje, v Kingsbarns je to Dunhill Links Championship, v Grove to býval World Golf Championship, který vyhrál Tiger Woods, letos tam zase bude British Masters. Lze mít lepší vizitku?
Mně ale nejde o to, aby bylo vidět moje jméno. Důležitá je pro mě vlastní identita a jedinečnost hřiště. Chci, aby každé hřiště mělo svou osobitost a duši, aby bylo značkou samou o sobě. Jsem třeba rád, že hrající profesionálové jednoznačně poznají a ocení Kingsbarns tak, že to pro ně není jenom další z linksů. Navíc to hřiště vypadá, že existuje odjakživa a ne nějakých patnáct let.

Jakou identitu tedy bude mít Oaks Prague – PGA Czech National?
Design reaguje na to, jak místo vypadá. Je to kombinace velmi otevřené přírody s poli a dalšími výtvory člověka, jako jsou remízky a jezírka, k tomu s rekonstruovaným zámečkem uprostřed. Některé jamky jsou přímo stvořeny v údolíčkách, jiné musely být na polích dodělány. Hřiště splyne s přírodou, nebude mít ostré hranice. Někde bylo terénu moc a musel se ubrat, jinde je zase země příliš plochá a bylo třeba přidat. Při zabudování golfu do krajiny mi nejde o to, kolik materiálu se přemístí, ale musí to všechno dohromady ladit.

Dáváte přednost designu, kdy za vás jamky už nakreslila příroda, nebo raději malujete vše od začátku?
V tomhle nemám preference. Většinou musíte uplatit oba postupy. Někdy přijdete na místo a rovnou řeknete: Tohle bude skvělá jamka. Pak ale existují ploché terény, kde se musí vše vytvořit, což je také vzrušující. Vrátím se ke Kingsbarns, kde mi říkali: „Jak jste objevili tak skvělý kus země, kde všechno už bylo?“ Musel jsem se smát, protože Kingsbarns, sedm mil od St. Andrews, to byla původně plochá zemědělská půda bez ničeho. Stejně tak místo v Abú Dhabí, kde jsem stavěl Yas Links. Jenom poušť, bez jakékoli vegetace nebo fauny. Tady je třeba zapojit představivost, udělat fotky a začít si hrát s plány.

Jak pracuje golfový architekt v moderní době? Maluje starosvětsky tužkou?
Ano, u tužky zůstávám! Kvůli zasazení jamek do kontextu hřiště totiž potřebujete mít rozměrově velké plány. Nemyslím jen na jednotlivou jamku, ale i na její okolí a na celou krajinu. A to všechno se na obrazovku počítače nevejde.

Předpokládám, že otázky na architektovy oblíbené nebo nejlepší jamky ve vašem případě asi nejsou ty pravé?
(Smích) Musíte vždy přinést osmnáct skvělých jamek. Nelze se omlouvat, že v té osmnáctce máte tři ne úplně dobré jamky. Stejně tak nelze odpovědět na otázku, která jamka z designu je nejlepší, protože žádná nesmí být horší.

Co obecný charakter golfového hřiště? Jaký by měl být?
Měl by vyplývat z daných přírodních podmínek, z místa a jeho historie, což ovšem zase zmíněná přeměna Kinsgbarns dokonale popírá (smích).

Máte v tvorbě hřišť nějaká vlastní přikázání, která nelze opomenout? Nutnost přinést buď krátký, či dlouhý třípar, drajvovatelný čtyřpar, a podobně?
Jde mi o herní variabilitu a různorodost ran. Klidně můžu mít na hřišti dva čtyřpary stejné délky za sebou. To mi nevadí. Podstatná není délka, ale to, jak se ty jamky hrají – první nahoru a druhá naopak dolů, jedna po větru a další zase proti němu. Ano, mám rád krátké pary 3. Kvůli technologiím se jamky pořád prodlužují, ale je třeba mít pořád na mysli podstatu golfu a tvorbu ran. Krátký par 3 to přináší. Rovněž vyhledávám hřiště, po kterých se chodí a nejezdí v elektrických vozících. V Evropě naštěstí zůstává touha na golfu chodit. Oaks Prague bude příjemné na chození, s jamkami těsně u sebe. To je pro mě rovněž důležité: Dohrajete na greenu a hned vedle máte další odpaliště. Chodit po hřišti neznamená absolvovat dlouhé přechody mezi jamkami.

Čím ještě v Oaks Prague překvapíte?
Věřím, že tréninkovým zázemím. Hřiště, to nejsou jenom jamky, ale také cvičné plochy. Všude, kde spatříte můj design, najdete také skvělá tréninková zařízení, protože věřím v golfový trénink. Každý trénuje jinak, ale každý aspoň nějak. Nejde jen o odpaly na driving range, ale také o prostor pro nácvik krátké hry, ran do 100 metrů. Takový trénink je zábava a podmínky tomu musí odpovídat.

Stavební boom českých hřišť v posledních letech poněkud zeslábl, tím spíše je zpráva o Oaks Prague přelomová. Kdy se bude u Prahy stavět?
Po vyřízení všech nezbytných povolení a formalit by se mělo začít s přípravnými pracemi někdy uprostřed roku 2016, hlavní stavba proběhne další rok a otevření se předpokládá na rok 2018.

Znáte některá česká hřiště?
Na žádném jsem nebyl, ale o několika jsem slyšel. Vím, že jsou zajímavá a hlavně vcelku přístupná, pokud jde o design i o možnost hry jako takové.

Jak se člověk stane golfovým architektem?
Pocházím z Atlanty a s golfem jsem začal v pěti letech díky rodičům, s nimiž jsem chodil hrát na veřejné hřiště. Otec věděl, že golf je důležitý pro byznys a chtěl, abych se ho proto naučil. Byl to můj hlavní sport, v létě jsem ho hrál denně, až do vysoké školy. Brzy mě rovněž přitáhl design. Už jako dítě jsem miloval kreslení, vymýšlení věcí, práci s přírodou. Poznal jsem, že většina lidí v oboru má univerzitní vzdělání z krajinné architektury, a tak jsem vystudoval Kansas State University a pak nastoupil k Jonesovi.

Kolik lidí s vámi na projektech pracuje?
Vlastní kariéru jsem rozjížděl sám. Měl jsem menší počet projektů, jimž jsem se zvládl věnovat. Dnes mám kolem sebe menší, proměnlivý tým lidí, kteří k mé práci přispívají. Golfová architektura, to je kromě vlastního designu balík věcí a úkonů, spousta technických aspektů. Na druhou stranu, samotný obor je docela malý. Hodně lidí z něj v poslední době odešlo, poměry se vytříbily.

Čím si vysvětlujete, že jste se jako Američan tak prosadil v Evropě?
Asi proto, že mi vyhovuje zdejší prostředí. My, Američané, si myslíme, že jsme vynalezli všechno na světě, ale pokud jde o golfovou architekturu, byla Evropa v mnohém rychlejší než Amerika. Současný „green movement“, příklon k životnímu prostředí a udržitelnosti - méně hnojiva, méně vody na zavlažování, méně údržby, důraz na přirozený vzhled hřišť - byl v Evropě vlastně odjakživa. To Američané vždycky chtěli mít každé hřiště tak sytě zelené jako v Augustě. Asiaté zase zaměstnávají až příliš mnoho lidí v údržbě. Evropa byla a je nejdál.

Golfová architektura neznamená jen tvorbu nových hřišť, ale také předělávání stávajících. Vy jste pracoval na slavné španělské Valderramě. Jak?
V tomto případě, kdy jde o uznávané hřiště, na němž je třeba jen něco pozměnit, nemluvím o předělávání, ale o „leštění trofeje“. Druhá věc je pak práce od základů, pokusit se dostat určité hřiště novou úrovní tam, kde nikdy nebylo. To ale není případ Valderramy. Tam šlo jen o vyčištění, o změnu pozic některých odpališť, o úpravu greenů a muld, vytvořených pro Ryder Cup.

Kde najít správnou linii pro citlivý zásah do historického hřiště?
Když pracujete na klasice, musíte být nesmírně opatrní, abyste nezničili přirozený tok layoutu jamek. U takových prací rozhodně nechci, aby si lidé mysleli, že se snažím něco zásadně změnit. Snažím se jen hřišti a jeho hráčům pomoci tak, aby obě strany obstály v době moderních technologií, aby mladým i starším členům klubu a také hostům hřiště vyhovovalo. Upřímně řečeno, hráče golfová architektura ani příliš nezajímá. Chtějí se golfem bavit.

Musí to být dilema, jak udělat hřiště pro šampiony i pro rekreační hráče?
Kvůli zmíněným technologiím, které hru posouvají stále dopředu, je to skutečně stále obtížnější. Jednou z mnoha věcí, které architekt musí zvažovat, jsou různé překážky pro hru z různých odpališť. Také je třeba brát v úvahu budoucí údržbu hřiště coby nástroj pro jeho ztěžování. Víte, fascinuje mě Old Course v St. Andrews, kde vždycky najdou nějaký způsob prodloužení a ztížení jamek, aby hřiště bylo i v dnešní době relevantní. Už před sto lety se tam lamentovalo, že míče létají příliš daleko. Tehdy si nikdo neuměl představit, jak to dopadne.

Jack Nicklaus, nejúspěšnější hráč i architekt historie, říká, že projekt hřiště, jakmile ho dokončí, kvůli neustálému prodlužování ran už zastará. Souhlasíte?
Ne zcela. V projektech musíte myslet dopředu. Pokud dnes pálí nejlepší golfisté v průměru na 290 metrů, je třeba uvažovat o vzdálenosti 320 metrů.

Co říkáte na rivalitu mezi vystudovanými golfovými architekty a profesionálními hráči, kteří se pouštějí do designu?
Slavné jméno prodává. Vyžaduje se show, marketing, příběh. Podívejte, za svou prací jsem po světě nalétal nějakých 4 nebo 5 milionů mil, možná i víc, ale to neznamená, že jsem povolán k řízení letadel. Takže, pokud někdo stráví mnoho času na hřišti jako hráč, neznamená to ještě, že je také vybaven ke stavění hřišť. Bývá praxí, že úspěšný hráč si najme lidi, kteří vědí, jak se to má dělat, a on se pak pod projekt podepíše. To je, jako kdybych chtěl vyhrát turnaj kategorie major. Herně ani psychicky na to nemám, tak tam místo sebe pošlu hráče, možná mu dám cestou nějakou radu - a na konci za něj zvednu trofej?

To je zajímavý příměr, s nímž ale asi moc hráčů souhlasit nebude.
Jack Nicklaus se v architektuře hodně naučil, avšak pořád musí mít kolem sebe tým lidí. Některé mé kolegy dráždí reklama profesionálních hráčů, kteří se snaží působit v designu, ale musíte to brát tak, jak to je. Nakonec záleží stejně na klientovi, koho si k designu vybere. Pokud něco o golfu ví, musí poznat kvalitu.

Zatímco ostatní si většinou stěžují na těžké časy, vy zníte optimisticky. Jak to?
Svůj byznys jsem zvětšil tím, že zůstávám stejný. Garantuji nejvyšší kvalitu. Nehodlám ale diskutovat o „design fee“, tedy odměně za práci. Pokud někdo diskutovat chce, je to pro mě špatný signál. Design fee je určující pro konečnou cenu hřiště, protože písek a další stavební materiály a práce, to všechno stojí více či méně stejně. Nechci jít s cenou dolů. Jestliže jste levní, jste také špatní.

Na čem v současnosti pracujete?
Vždy se snažím mít, pokud možno, jeden až dva projekty ve výstavbě. Nedávno skončila stavba hřiště s mým designem ve španělské Marbelle, rozběhly se zemní práce na mém druhém projektu v Jižní Koreji – ten první dostal ocenění jako nejlepší hřiště v zemi, chystají se povolení pro stavbu v Nizozemsku a pak je tu Oaks Prague. Práce je dost. Opravdu si nemohu stěžovat.

Jak dělíte svůj čas mezi práci v kanceláři a cesty po hřištích?
Na cestách jsem asi 90 až 100 dní ročně. Obvykle je to deset dní v kuse mimo kancelář. Sednu do letadla, Asie, Evropa, USA… Baví mě to.

A co váš golf? Hrajete ještě?
Podstatně méně než dřív. Míval jsem handicap 2, což je v branži daleko od těch, kdo mají +5 nebo +6, ale mým hlavním zájmem byl vždy design. Nevím, zda bych teď byl schopen zahrát na singl handicap. Věřte však, že mě to ani netrápí.

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.35/16.