Občas hraji jako Bůh: Zbigniew Czendlik

Proč by měl farář Zbigniew Czendlik plný flight, i kdyby šel na golf sám?

78-Czendlik 2IMG_4574

 

Když se řekne kněz, vzbudí to představu poněkud nudného patrona nevalné fyzické kondice, jehož svět je určován knihami, modlitbami a rozjímáním. Kdyby však kněžský stav přistupoval k životu i práci tak, jako lanškrounský děkan Zbigniew Jan Czendlik, náhled na církev by se v ateisticky laděném Česku rychle vylepšil.
Text: Jaromír Bosák
Foto: David Port

Rodilý Polák „Zibi“ se dokáže s grácií pohybovat také mimo duchovní svět. Nejenže zaštiťuje charitativní projekty, stará se o tři kostely a pomáhá potřebným. On si najde čas i na golf. Kdyby se mě jako bezvěrce někdo z církevních kruhů ptal, řeknu mu, že tudy vede cesta.

Kde se v malém klukovi vezme touha stát se knězem, když jeho vrstevníci sní o kariéře pilota, fotbalisty nebo zpěváka?
U mě to nebyl jeden náhlý impulz, jakési osvícení, které by mi obrátilo život. Spíše šlo o dlouhodobý a postupný proces. Hodně mě formovala rodina, učitelé, náš pan farář. A velkou roli sehrálo i zvolení Karola Wojtyły papežem. Nebylo to ale tak, že bych měl v hlavě jenom kostel a Pána Boha. Hrál jsem fotbal, dělal jsem atletiku, učitelka na základní škole chtěla, abych šel studovat malbu, protože jsem rád a prý docela dobře kreslil a maloval. Nakonec jsem šel do semináře v Katovicích.

Obecnou představou o kněžském semináři je, že tam panuje víceméně nuda, studium a modlitby. A skutečnost?
Ne, že bychom nemuseli studovat, ale nebyli jsme pořád zavření na pokojích. Hodně jsme hráli fotbal. Sice jsme neměli žádnou tělocvičnu, ale zato bylo k dispozici fotbalové hřiště, a tak jsme na něm pobývali hodně často. V Chořově jsme hrávali třeba proti hasičům nebo policistům. Seminář zajisté nebyla taková hrůza, jak si většina lidí představuje. I o ženách se dalo popovídat…

V rodině nejste jediný, kdo se dal do služeb církve…
Moje mladší sestra vstoupila do řádu, působí v Dortmundu. Co se týče sportu, je můj protipól, sport ji vůbec nezajímá, maximálně tak společenské tance. Jenže ty jdou s pobytem v klášteře dost těžko skloubit. Zato teď s dalšími sestrami chodí na Borussii Dortmund! Co já bych za to dal! Je to dané tím, že lidi v Německu berou sport, a tedy pochopitelně i fotbal jinak než tady. Nikdo nehledá nic divného na tom, že se přijdou podívat i řádové sestry. Když tam jdou fanoušci na zápas, připomíná mi to tak trochu půlnoční. Fotbal je pro ně vlastně náboženstvím a podle toho k němu přistupují.

Paralela mezi fotbalem a náboženstvím bývá poměrně často zmiňovaná. Opravdu jsou si tak blízko?
Určitě ano. Stačí si všimnout třeba zápasů Ligy mistrů. Vždyť jsou podobné mši. Začíná se vstupní písní, v tomto případě znělkou, poté přichází společný nástup – jako když já přicházím k oltáři s ministranty. Všechny ceremonie mají svá pravidla a řád, který je nutné dodržovat. A pak samozřejmě začíná zápas, po něm se celebruje…

Když jste přišel do Česka, asi jste vzbudil mezi farníky jistý rozruch, že?
Pravda je, že někteří se pohoršovali – farář a hraje fotbal! Takový stupidní sport, venkoncem nedůstojný pro důstojného pána… Co to má být?! Tak jsem hledal něco přijatelnějšího. Rád hrávám volejbal, ale nakonec jsem našel ten vůbec nejdůstojnější sport. Jenže to jsem pak zase poslouchal řeči o snobské zábavě nevhodné pro faráře.

Mimochodem, jaký jste byl fotbalista?
Mizerný, hrával jsem pravého záložníka. To proto, že jsem dobře běhal. Já zároveň totiž provozoval atletiku, konkrétně čtvrtku. A byl jsem docela dobrý, dokonce mě jako polskou naději poslali podívat se na olympijské hry do Moskvy v roce 1980. Při fotbale mě to hodně táhlo před branku, ale góly jsem moc nedával. A taky jsem hodně fauloval, chodil jsem do všeho naplno. Nakonec jsem asi skončil hlavně proto, že jsem měl strach. Ne o sebe, já nikdy nebyl nějak vážně zraněný. Ale o soupeře, abych jim neublížil. Něco jsem se ale na fotbale naučil – kouřit. Ti, kteří byli lepší, kouřili, takže jsem to zkusil, jestli to není cesta ke zlepšení. Nebyla.

Sport je pro vás asi pořád důležitý?
Naučil mě udělat maximum pro výhru, ale také přijmout porážku. Jsem rád, že se novým papežem stal František, který miluje fotbal, týmový sport – a tak je to i v životě, všichni patříme do jednoho týmu. Sport je důležitý pro výchovu, sociálně, nejen pro samotné zdraví. Já k němu potřebuju partu, aby to byla zábava, proto třeba nechodím na golf sám. I když já bych měl vlastně plný flight, i kdybych byl úplně sám, protože se mnou by šel Otec i Syn i Duch svatý.

Víte o nějakém kolegovi, který by hrál golf?
Už jsem tu a tam slyšel, že někdo začal. Většinou jsou to šťastlivci, kteří dostali farnost, k níž patří i golfové hřiště. Bohužel to není můj případ, z Lanškrouna to je všude daleko. No jo, Bůh mě potrestal farností bez sklípku a golfového hřiště. Na druhou stranu – golf je vlastně sport pastýřů, vždyť vznikl na skotských pastvinách. Takže my jsme předurčeni k tomu, hrát golf. Občas také říkám svým farníkům: Ve čtvrtek nebude mše, beru své pastýřské hole a jedu na pouť. Když jsem byl ve Skotsku, zjistil jsem, že tam je golf pro duchovní úplně běžnou zábavou. Nikoho to nepřekvapí.

Kdo vás ke golfu přivedl?
Cesta to byla klikatá. Kdysi jsem byl s kamarádem ve Skotsku a on mi dal jako dárek golfovou hůl – asi to byla sedmička. Vůbec jsem nevěděl, co s ní mám dělat, tak jsem ji strčil pod postel, že ji budu mít na ochranu. Přece jen bývám na faře sám, co kdyby… Hůl ale asi vyzařovala nějakou energii, která mě nakonec ke golfu stejně přitáhla. Před patnácti lety jsem dostal pozvánku na jeden golfový turnaj, tam jsem se šel podívat na akademii a začal zkoušet trefit míček. Když jsem to poprvé zvládl, měl jsem hodně blažený pocit. Fascinovalo mě, jak ta malá hlava hole dokáže zasáhnout ještě menší míček a poslat ho hodně daleko. Zanedlouho jsem si udělal zelenou kartu u Marka Sovy v Nové Bystřici. Marek je věřící člověk, tak jsem si říkal, že by měl být na kněze vlídnější. Kdepak – kartu jsem dostal až napodruhé, takže jsem musel znovu jet dvě stě kilometrů tam a dvě stě zpátky. Nedal se ukecat, ani když jsem mu nabízel odpuštění hříchů až do třetího kolena. Byl vážně přísný. Ale to je dobře.

Dají se srovnat pocity na prvním odpališti a chvilka před zahájením bohoslužby?
Na odpališti je to pro mě daleko horší. Okolo stojí lidi a já nevím, kam míček poletí. To v kostele jsem si jistý. Podobné je to, že golf i služba v kostele vyžadují pokoru, respekt. Ať už k hřišti, lidem, kteří na něm pracují, ke spoluhráčům a na druhé straně k těm, kdo do kostela přišli, k jejich osudům, k historii… Vždycky si říkám, že golf je požehnáním, a děkuju Pánu Bohu, že ho můžu hrát.

Může kněz po špatné ráně zaklít?
Ve své slovní zásobě mám všechna sprostá slova, ale používám je jen v duchu, nevypouštím je ven. Nevadí mi však, když někdo ze spoluhráčů zakleje. Ono se mi kolikrát také uleví, vlastně to druhý řekne za mě. Myslím, že jsem vyhledávaným spoluhráčem. Většinou někdo v mém flightu buď vyhraje turnaj, nebo si výrazně zlepší handicap, já se za něj ještě pomodlím a nálada je výborná. À propos, často si vzpomenu na modlitbu z knížky H. Penicka „Když hraješ golf, jsi můj přítel“. Říká se v ní, že jako golfoví amatéři jsme odsouzení k celoživotnímu zoufalství. Tak proto je potřeba Boží útěcha.

Jak se na vaše golfové nadšení dívají nadřízení?
S těmi úplně nahoře nemám vůbec žádný problém. Občas jsou potíže se středním managementem. Kardinál Duka kdysi v nadsázce řekl, že jeden Czendlik pro církev není problém, deset Czendliků už by bylo moc. Já jsem rád, že jsem ten jeden.

Pocházíte z Beskyd – máte proto raději kopcovitá, zalesněná hřiště?
Vůbec. I když máme v rodině horolezce Jerzyho Kukuczku, který po Messnerovi zdolal všechny osmitisícovky, tak hory rád nemám. Hodně mi komplikovaly život. Pamatuji si, jak jsme ze vsi měli všude daleko, do obchodu, do školy, do kostela, brodili jsme se sněhem. To mi stačilo. Rád lyžuju, ovšem systémem od hospody k hospodě. Podobné to bylo s cyklistikou – měl jsem celkem tři kola, ale cyklista se ze mě nestal. Ony ty hospody byly příliš daleko od sebe. Golfová hřiště mám tedy pochopitelně daleko raději rovinatá. A ještě v jednom ohledu vzpomínám na dětství. Vzhledem k tomu, že jsem musel jako kluk hodně pomáhat při zemědělských pracích, zamiloval jsem si paradoxně tmu a déšť – to se totiž nemuselo pracovat. Proto mi zas tolik nevadí, když při golfu prší.

Může kněz pochybovat o Bohu?
Na pochybách je víra postavená, bez nich nemůže existovat. Zároveň je víra velice intimní, někdo ji dokáže definovat, někdo ne. Intimita je plodná. Z ní jsou plozeny děti, někdo ji nutně potřebuje k práci, k důležitým rozhodnutím. Myslím si, že když je něco okázalé, je to impotentní. Mnozí přistupují k víře s tím, že jim rychle dodá odpovědi na jejich otázky, ale ona dává především možnost je hledat. To je něco trochu jiného. Seminář mě naučil spoustu definic, ale to nejsou odpovědi. Když se mě někdo zeptá, říkám mu, že nejvíc je dar svobody, že je to víc než víra a láska. Tohle ctím. Respektuji ostatní, kteří nemusejí mít stejný názor, ale zároveň požaduji respekt a toleranci od nich.

Jak vypadá váš klasický pracovní den?
Žádný takový není. Každý den je úplně jiný. Někdy je na programu bohoslužba, jindy mě zaměstnávají charitativní projekty, jednání s mecenáši či úřady, společenské akce, starost o svěřené kostely. Teď se třeba budují záchodky u našeho kostela, blíží se kulturní léto, které probíhá vždy v pátek ve farní zahradě, bude Běh do vrchu, jehož se účastní stovky dětí. Je toho hodně, co je třeba udělat, chodím spát hodně unavený…

… Takže klasický plný úvazek?
Přesně tak. Mám nevýhodu, že můj zaměstnavatel mě má pod kontrolou 24 hodin denně. Na dovolenou nebere ohled.

Kolik lidí dnes chodí do kostela?
V neděli mívám vyprodáno. A když se sečtou čísla z celé republiky, tak k nám právě v neděli chodí daleko více lidí – asi 300 000 –, než na všechny zápasy fotbalové ligy dohromady. Tak to není tak zlé. Až začne chodit víc lidí na fotbal, budeme se muset zamyslet.

Jak vypadá vaše příprava na mši, na kázání?
Hodně improvizuji, někdy nevím, jak kázání dopadne, ale zatím končí dobře. Podobné to mám na golfu. Zatím jsem nenašel trenéra, který by přizpůsobil švih mé tělesné konstrukci. Všichni chtějí, abych se přizpůsobil já švihu. A to mě moc nebaví. Takže moc netrénuji, občas jdu na driving range trochu experimentovat, ale nic víc. Už vím, že jsem dosáhl svého maxima a výkonnost půjde spíš dolů. Ale hlavu si tím nelámu. Mým hlavním cílem je dávat golfu důstojnost – o to se snažím. Ale ještě ke kázání. Ono vypadá jako monolog, ale přitom musí být dialogem. Je potřeba vnímat mimiku i to, co lidé mají vepsáno v obličeji. Myslím, že jsem empatický, dokážu odhadnout pocity jiných lidí. Přitom jsou každý den v jiné náladě, jiném rozpoložení. Proto je důležité je umět přečíst, vyjít jim vstříc. Je to velké dobrodružství. Ovšem krásné dobrodružství.

Nemáte pocit, že desatero je cosi jako golfová pravidla?
Beru desatero spíše jako doporučení pro život než nějaká přísná pravidla nebo příkazy. Ostatně jako lidé se příkazům spíše bráníme. Golfová pravidla jsou v tomto ohledu přísnější. Bez nich to ale nejde. Vadí mi, když je hráči nedodržují. Ne to, že někdo hraje patnáct ran na jamce (všichni jsme začínali), ale to, že někdo nezná pravidla, golfovou etiketu, loudá se po hřišti, to mi vadí. Je to daň za to, že od doby, kdy jsem začínal a aktivně hrálo 9 000 lidí, narostl dodnes počet golfistů na víc než 50 000. Na jednu stranu je to moc dobře, ale v tomto počtu se obecné povědomí o pravidlech výrazně rozmělňuje. Miluju starou dobrou Anglii. Tam jsou lidé zvyklí podle pravidel žít, takže je pro ně samozřejmé hrát podle nich i golf. To mně jako konzervativně založenému jedinci velice vyhovuje.

Modlíte se někdy před ránou? Já tedy ano.
No, někdy taky. Ale hlavně hraju jako Bůh: Buch sem, buch tam. Pána Boha ale nezneužívám. Kdybych ho stále o něco žádal, dělal bych z něj číšníka. Já mu spíš poděkuju. Je pod jeho úroveň, abych se k němu stále modlil, aby to dobře dopadlo.

A co hra o peníze?
Jo, to mě baví, potřebuju motivaci a pak je to dobrá zábava. Mám ovšem výhodu v tom, že dopředu vím, že i když prohraju, tak nakonec mi spoluhráči nejspíš předají peníze s tím, abych je použil na charitu, což milerád učiním.

Co byste chtěl na golfu ještě zažít?
Hole-in-one. Jednou na Karlštejně jsem byl na trojce hodně blízko. Míček zůstal snad dva centimetry od jamky. Asi to zůstane nesplnitelným snem, stejně jako podívat se do Augusty a zahrát si tam.

CELÝ ROZHOVOR VČ.FOTOGRAFIÍ NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.24/13.

 

Profil

Zbigniew Czendlik

Narozen 6. září 1964 (Brenna, Polsko). Do Čech přišel jako římskokatolický kněz v roce 1992.
Nejprve působil jako farní vikář v Náchodě, po krátké době se stal farním vikářem a administrátorem farnosti v Lanškrouně, v roce 2008 byl jmenován děkanem.

Angažuje se v mnoha charitativních projektech – záchrana kostelů, Rodinný dětský domov ve Ždichlínku.

Známý je i jako moderátor televizních pořadů Uchem jehly a U pastýře. Nadšený golfista a fanoušek sportu.

Mohlo by Vás zajímat

Sdílet:
###message