Velvyslanec na Floridě

Pořád je fit, velmi aktivní a bez zranění. V proslulé Sánchez-Casal Tennis Academy tráví rodák z Opavy několik hodin denně. Dohlíží na děti, dává lekce, organizuje turnaje, zahraje exhibici. „Chodím na prohlídky, na fyzio, cholesterol mám v normě, váhu pořád stejnou a momentálně mě nic nebolí. Asi to souvisí i s místním podnebím. V teple je tělu dobře,“ říká tenista s vášní pro golf.
Text: Jiljí Kubec

Jak často hrajete? Tedy golf myslím…
Každou neděli ráno s kamarády. Naples je golfová nádhera. Jenom je tu v sezoně hodně plno, takže bývá problém zarezervovat si ranní tee-time. A fee je podstatně dražší než v létě. Ale zase máte z čeho vybírat, skoro ze sta hřišť.

Kde hrajete nejčastěji a nejraději?
Nejraději v Grey Oaks. Mám to tři minuty autem a jsou tam tři krásná, členitější hřiště ve skvělém stavu. Každá jamka vypadá jinak. Nejvíc jsem toho ale odehrál na Tiburónu v resortu Ritz-Carlton. Obě tamní osmnáctky designoval Greg Norman. I díky tomu, že tam mám kamaráda, jsem tam třikrát ze čtyř týdnů.

Kdybych chtěl doporučit tři nejlepší hřiště v Naples?
Tiburón bude určitě jedním z nich. Potom je tu nádherné ultraprivátní Calusa Pains, kam se normální smrtelník nemá šanci dostat, pokud nemá mezi členy přátele. Zahrál jsem si tam díky známému hokejisty Michala Pivoňky. Na floridské poměry je to neskutečně členité hřiště, osmnáctka se hraje jako dogleg do kopce ke klubovně. Ten ohromný bunker před greenem, odkud se nedá dostat, si pořád dobře vybavuju.

A třetí nejlepší?
Asi Lely Resort, kde jsou tři osmnáctky. Letos se tam hrála PGA Tour Champions. Resort Twin Eagles nabízí dvě úžasné osmnáctky, kde pobíhají srnky, je tam spousta ptáků a samozřejmě aligátoři. Ještě mě napadá Old Corkscrew, Pelican Marsh nebo Bonita Bay Club. V Naples je opravdu fantastický výběr. A pořád se rozšiřuje, protože směrem na východ vyrůstají nové resorty. Na druhou stranu je možností k hraní paradoxně méně než dřív. Přibývá totiž privátů, a veřejná hřiště jsou v sezoně přeplněná. Startuje se po osmi minutách a od rána do večera je plno. Je to ohromný byznys.

Na kolik přijde fee?
V sezoně na pětaosmdesát dolarů, v létě asi na padesát. Ta nejlepší hřiště jsou ale mnohem dražší. V létě stojí hra sto až sto padesát, v zimě dvě stě padesát.

Spočítal jste, na kolika hřištích v Naples jste za těch sedmnáct let hrál?
Ne, i když už mě to napadlo. Říkal jsem si, že na to vezmu telefonní seznam. Odhadem jsem byl asi na šedesáti hřištích ze zhruba devadesáti, co tu jsou.

Podobné to máte s tenisem, hrál jste na mnoha místech po světě. Jen vás limitovala nechuť k létání, která zřejmě negativně ovlivnila i vaši kariéru?
Kde to šlo, jezdil jsem autem, což se ale neslučuje s přílišným komfortem. Navíc kombinace dvouhry a čtyřhry byla taky komplikace. Když jsem hrál v neděli finále debla a v pondělí jsem měl nastoupit do singlu na jiném turnaji, byl to problém. Taky mě srážela disciplína. Té jsem se naučil až jako kouč Steffi Graf. Musel jsem být stejně „pünktlich“ jako Němci. Při svém hraní jsem dokázal trénovat čtyři pět hodin, ale potřeboval jsem, aby mě někdo na kurt dostal.

Na co z tenisové kariéry vzpomínáte nejraději?
Na Davis Cup. V pražském finále v osmdesátém proti Itálii jsem se sice na kurt nedostal, ale ve všech třech předchozích zápasech ano. Na semifinále proti Argentině v Buenos Aires tehdy chodilo deset tisíc lidí, panovala tam neskutečná atmosféra. A cesta domů, to byla jedna velká oslava…

Ve dvouhře jste byl na světovém žebříčku pětatřicátý, ve čtyřhře čtvrtý a s Tomášem Šmídem jako pár na druhém místě. Jakých úspěchů si ceníte nejvíc?
Turnajových vítězství v Nancy 1981 a v Kitzbühelu 1985. Ve Francii jsem ve finále porazil (Rumuna) Ilieho Nastaseho. V těch letech jsem hrál asi nejlepší tenis. Taky jsem se probojoval do finále v Delray Beach, kde jsem porazil Ivana Lendla, který do té doby snad na třinácti turnajích v řadě neprohrál, potom Sundströma a Dibbse. Až ve finále mě porazil Vilas.

V deblu jste vyhrál 32 turnajů, nejvíc po boku Šmída, včetně Roland Garros a WTC Masters v Londýně…
Musím ještě přidat titul z Roland Garros v mixu s Renatou Tomanovou v osmasedmdesátém. S Tomášem jsme se dobře doplňovali. On měl výborné podání a smeč, u sítě to nahoře pochytal a byl solidní, nechyboval. Já měl zase voleje a zezadu jsem víc riskoval. Oba jsme měli fantastické táty, kteří si rozuměli, a přeneslo se to i na nás. Dodnes jsme v kontaktu, denně si voláme nebo aspoň napíšeme.

Proslul jste taky bleskurychlým pohybem.
Jako kluk jsem hodně sportoval, hrál jsem fotbal, uměl jsem kopat oběma nohama.  Právě z fotbalu, a možná i díky lyžování a ping pongu, jsem měl rychlé a silné nohy. I proto se mi asi vyhýbala zranění.

Na konci kariéry přišla nečekaně trenérská nabídka snů, když vás oslovil otec budoucí světové jedničky Steffi Graf. Nakonec jste spolu byli pět let.
Byly to krásné roky a mám radost, že na ně Steffi nikdy nezapomněla. Když vstupovala do Mezinárodní tenisové síně slávy, na dálku mi poděkovala. Mimochodem, golf jsem začal až během angažmá u Steffi s jejím otcem a lidmi kolem ní. V Boca Raton jsme tehdy mezi turnaji trávili nejvíc času a tam jsem si taky uhrál první handicap, což spočívalo v odehrání pěti výsledků.

Jak často jste se dostal na hřiště, když jste jezdil po světě jako kouč?
Ať už jsem byl se Steffi, nebo později s Jennifer Capriati, „Maggie“ Maleevou nebo Annou Kurnikovou, vždycky záleželo na programu. Výhoda byla, že všechny bydlely na Floridě, takže v rámci přípravy se možnost hrát naskytla skoro vždycky. Asi největší pokrok jsem udělal po boku Capriati. Nechtělo se jí moc trénovat, takže odpoledne jsem mohl v Saddlebrooku chodit na golf.

Handicap šel dolů?
Ten jsem nejvíc vylepšil v Rakousku, když jsem po práci se Steffi a s Capriati měl pár měsíců volno. Vzal jsem si i trenéra, chodil na driving, hrál dost turnajů – ty mi mimochodem na Floridě hodně chybějí. Nejníž jsem se tehdy dostal na 6,0.

A nejlepší kolo?
Několikrát 73, i na klubovém mistrovství v Zell am See. V paru jsem bohužel hřiště nikdy neobešel. Ale dočkal jsem se hole-in-one, před čtyřmi lety na Tiburónu. Osmičkou železem na osmičce, 134 yardů v protivětru. Od té doby mám tu jamku rád a málokdy ji pokazím.

Kolik vás to tehdy v klubovně stálo?
Skoro nic, protože v klubu nikdo nebyl, všichni spěchali na Super Bowl. Dali jsme si pivo a tím to skončilo.

Jaký máte největší zážitek z golfu?
Asi na Havaji, kde jsem si zahrál Plantation Course v resortu Kapalua. Tam, kde profesionálové na PGA Tour mají Tournament of Champions. Pamatuji si každou jamku. Je to tak vysoko jako Kitzbühel, takže i já drajvoval na 350 yardů.

Užíváte si golf víc na Floridě, nebo máte raději evropská hřiště?
Na Floridě jsou úchvatná hřiště, ale na můj vkus často příliš vyumělkovaná a dokonalá. A z pětadevadesáti procent „placky“. Proto se mi víc líbí v Evropě, v Česku nebo v Rakousku. V Zell am See, kde jsem dlouho bydlel, jsem toho odehrál asi nejvíc. Kopce, příroda a všude kolem zeleň, to je můj ideál.

Zkusíte srovnat golf s tenisem?
V tenisu může člověk prohrávat 1:6, 1:5, ale pořád má šanci to otočit. V golfu uděláte pár chyb, na nejvyšší úrovni jen chybiček, a už nemáte šanci. Co mají naopak společné, to je nutnost soustředit se a vydržet po celou dobu. Vidím i technické podobnosti, jako držení hlavy, protažení úderu. Občas dokonce vysvětluji klientům tenisovou techniku na příkladu té golfové.

Se svou druhou manželkou Sharon žijete na jihozápadě Floridy už sedmnáct let. Jaké to je být doma právě tam?
Před pár měsíci jsme se přestěhovali do většího domu, i když jen o pár desítek metrů dál. Potřebovali jsme víc prostoru, protože k nám jezdí manželčini vnuci a taky máme dva pejsky. Výhled na golfové hřiště je příjemný. Navíc, skvěle se tu vaří v restauraci Alpine, kterou vedou Češi a Slováci. A protože mám pořád dost pohybu, můžu si dopřát i svíčkovou nebo guláš.

Máte blízko k úspěchům dcer Petra Kordy. Žijete na Floridě, jste přátelé.  Co na Kordovy říkáte?
Koukám na turnaje, třeba z Asie je to dlouho do noci. Nelly Korda je opravdu skvělá a věřím, že jednou může být první na světě. Má fantastickou krátkou hru, při chipování i puttování si ohromně věří. Kdo ale zná tátu Petra, pro toho to takový zázrak není. Všem dětem se od začátku ohromně věnoval, vedl je ke sportu, uměl jim dát cenné rady a taky na ně byl přísný. A samozřejmě, je v tom i kus štěstí, protože kdyby holky golf nebavil, těžko by s tím něco udělal. Ale to podstatné je, že se jim absolutně věnuje. Nejdřív objížděl turnaje s Jessikou, dělal jí i caddyho, potom to zopakoval s Nelly, se synem Sebastianem chodí na tenisový kurt… Nestačí investovat peníze do skvělých trenérů, je nutné věnovat dětem mnohem víc.

Má podle vás vliv na úspěšné kariéry Kordových to, že vyrůstaly v Americe?
Na jejich sebevědomí asi ano. Vidím to kolem sebe každý den, ať v akademii nebo na golfu: My Češi jsme proti Američanům stydliví, sebedůvěra nám trošku chybí. Petrovým dětem nepochybně nahrály i podmínky, které jsou na Floridě optimální, podnebím počínaje a dobrými trenéry konče. A ještě jednu věc chci zmínit – mnozí tenisté, i ti nejúspěšnější, se často s rodiči rozešli ve zlém, ale Petr s dětmi perfektně vychází. Z toho, jak se k sobě chovají, je patrné, že je i dobře vychoval.

1. Oblíbené hřiště: Grey Oaks v Naples.
2. Oblíbená jamka: Osmička na Tiburónu, protože jsem tam zahrál eso.
3. Oblíbený turnaj: V Rakousku jsem rád hrával týdenní turnajové série, za sedm dnů šest her.
4. Oblíbený hráč: Alex Čejka. Bernhard Langer. Lydia Ko, Novozélanďanka, se kterou jsem šel na jejím prvním grandslamu dvě tréninková kola a od té doby jí fandím. A holky Kordovy, to je jasné.
5. Nejlepší skóre: 73.
6. Nejlepší rána: Hole-in-one na Tiburónu.
7. Největší počin: Zmíněné eso.
8. Oblíbená hůl: Sedmička železo a trojka dřevo.
9. Neoblíbená hůl: Nemám.
10. Nejtěžší věc: Krátká hra, protože ji netrénuju.
11. Největší soupeř: Nemám. Hraju hlavně na pohodu.
12. Vysněný flight: Už se stalo: s Ivanem Lendlem, Petrem Kordou a jednou z jeho dcer.
13. Dovolená na golfu: Nebyla to úplně dovolená, ale kolem španělské Marbelly jsem si zahrál nádherná hřiště v kopcích.
14. Exotika/extrém: Osmnáctka na ostrově u Benátek. Lodí se na golf často nejezdí.
15. Oblíbená kniha/film: Na golfovém kanálu tady neustále běží Caddyshack. A taky Zelený svět, ten znám už téměř nazpaměť.
16. Nejlepší rada: Dostal jsem dvě. První: Když si myslíš, že dostřelíš na green sedmičkou, vezmi si šestku. Jak přibývají roky, platí to stále víc. A druhá: Máš-li o hodně lepšího spoluhráče, nesnaž se kopírovat délku jeho ran, nebo skončíš špatně.
17. Největší zážitek: Plantation Course v resortu Kapalua na Havaji, kde se hraje PGA Tournament of Champions. Je to tak vysoko jako Kitzbühel, takže i já drajvoval na 350 yardů.
18. Golfový sen: Obejít hřiště v paru.