Zlomová sezona "89"

Krok od zániku

Protagonisty bouřlivých přeměn golfu v Mariánských Lázních v roce 1989 byli především Milan Veselý a Oldřich Tobrman.

„Jestliže jste si stavěli vzdušné zámky, není vaše práce ztracena, postavíte-li pod ně nyní základy, napsal William Makepeace Thackeray. Slova anglického spisovatele jsme měli na první stránce klubového časopisu, který jsme začali vydávat ještě před revolucí. Naše sny se začaly pomalu měnit ve skutečnost,“ říkají unisono oba pozdější prezidenti klubu.

Rok 1989 však nebyl pro klub nadějný, nad golfem se začala zatahovat temná mračna. „Dala se tu dohromady skupina socialistických podnikavců včetně předsedy městského národního výboru, vysokého úředníka ministerstva financí a pracovníků Technické služby města. Tato státní organizace spravovala hřiště a zjistila, že na historickém a známém místě s nádhernou přírodou by se daly vydělávat velké peníze. Vše se tajilo, akce byla pod ochranou sítě StB, která ovládala i správu hřiště. Cílem bylo začlenění golfového areálu, včetně historické klubovny z roku 1905, do společnosti Marientour,“ říkají prezidenti.

Z původní klubovny měly vzniknout šatny pro dělníky a vedle současné čtvrté jamky měla být vybudována nová, monstrózní klubovna, doplněná hotelem se 400 lůžky. „S českým golfem by tady byl konec,“ tvrdí Veselý a Tobrman.

Golfový klub měl v roce 1989 již 335 členů, z toho 104 žáků a juniorů. „Představitelé skupiny Marientour nám sdělovali, že s českými golfisty se jaksi nepočítá. Že půjde o devizové podnikání. A pokud budeme mít na vysoký nájem prostor v nové klubovně, případně na devizové herní poplatky, pak si budeme moci snad i zahrát. Až do revoluce jsme neměli žádnou naději na jakoukoli změnu tohoto stavu a našeho osudu,“ žehrají prezidenti na politické změny.

Až revoluce nastartovala novou éru současného Royal Golf Clubu Mariánské Lázně. „Nastala skutečná bitva o hřiště a klubovnu! Areál přešel do majetku města a bylo třeba radní i celé zastupitelstvo přesvědčit o tom, že právě tehdejší občanské sdružení GCML je tím pravým subjektem pro správu a užívání hřiště. To se podařilo, i když nám bylo všemožně vyhrožováno,“ říkají pánové s tím, že Milan Veselý byl dokonce vyšetřován Veřejnou bezpečností.

Kritika kvality

Areál Olšová Vrata nad Karlovými Vary patřil Lázeňským lesům, které si podle dobových materiálů nedokázaly poradit s údržbou. „Osmdesátá léta byla především ve znamení časté kritiky od hráčů, jimž vadila nedostatečná kvalita hřiště, způsobená neodbornou údržbou,“ vzpomíná tehdejší člen Jiří Dundr.

V roce 1989 měly společnosti Balnex a Interhotely zájem postavit v areálu hřiště stravovací zařízení, ale byly odmítnuty.  V Olšových Vratech vedle sebe fungovaly dva kluby. „Klub Start působil na hřišti od roku 1969, založili ho především mladší hráči ze Slovanu. Mezi kluby byla sportovní rivalita, někdy i osobní, ale lidé jinak komunikovali bez větších problémů. V prosinci 1989 se kluby sloučily do nového GC Karlovy Vary,“ vzpomíná další člen Lukáš Svoboda.

„Do turnajů se neplatilo fee, ale člověk nedostal ani svačinu, natož škvarkovku na devítce,“ doplňuje tehdejší reprezentantka a členka Amara Zemplinerová.

Návštěva Prahy

Golfový rok 1989 proběhl na severu Moravy poklidně. Možná i proto, že… „Ochrannou ruku z nějakých důvodů při založení klubu a hřiště držel předseda MNV Ostrava a člen ÚV KSČ Josef Kempný a je jen otázka, co nebo kdo byl příčinou,“ uvažuje Pavel Pniak, generální sekretář Park Golf Clubu Ostrava.

Znalec místního prostředí Václav Kulich v dobových materiálech našel, že v březnu 1989 měl klub 200 členů, z toho 25 hostů, Poláků a Slováků.

Tehdejší klub NHKG Ostrava řešil, že „…naše mladá generace nemá takovou výkonnost, aby mohla soupeřit s těmi nejlepšími. Příčina je v malé tréninkové píli a v nedostatku aktivních trenérů. Ženy ale zvítězily na mistrovství družstev.“

V květnu 1989 se uskutečnil zájezd ostravských hráčů do Prahy. „Sehráli tam přátelské utkání ve Štiříně a Motole. Kdo nehrál, prohlížel si Prahu. V témže roce nám členové TJ Golf Praha návštěvu oplatili,“ zní zápis v kronice.

Válka s diplomaty

Green fee se na Líšnici začalo vybírat až koncem 80. let, kdy se správcem sousední diplomatické klubovny stal Ivan Vávra, současně předseda TJ Slavoj Praha. „Tím, že trvale působil na hřišti, bylo zavedeno green fee. Hráč se však musel dostavit do recepce, která byla v přízemí diplomatické klubovny a tam zaplatit,“ vzpomíná golfový historik a člen klubu Prokop Sedlák.

Pro hráče Slavoje, vzniklého z původního Golfového klubu Líšnice, začal rok 1989 velmi smutně. „Na hřišti, které vlastníma rukama vybudovali a po dobu 61 let využívali, začali být jen trpěnými návštěvníky,“ říká historik s tím, že hřiště patřilo Správě služeb diplomatickému sboru.

„Golfisté sice dosáhli dohody o možnosti užívat areál, ale řízení provozu a stanovení herních podmínek jim bylo odňato. Hráči Slavoje ovšem i nadále považovali hřiště za svoje a brigádnickou prací ho stále vylepšovali. Diplomaté tuto bezplatnou brigádnickou práci ráda přijímali. A tak se listopad 1989 stal pro všechny novou nadějí, že se jim jejich hřiště opět vrátí,“ doplnil Sedlák.

Pozor na Jizeru

Ve východočeských Semilech se v roce 1989 hrálo na osmi jamkách, na kterých se kroužilo až do dosažení kýžených osmnácti. „Tak probíhaly turnaje, ale v týdnu se hrálo všelijak, včetně takzvaných Lázeňáků, což bylo čtyři až pět jamek, které neměly standardní označení, ale dalo se skončit u klubovny,“ vzpomíná místní člen a prezident České golfové federace Zdeněk Kodejš.

Na semilském hřišti to prý bylo celkem jedno, protože jamky se křížily (a kříží dodnes) a Semilští byli vždy zvyklí dávat pozor, co kde létá.

„Samozřejmě se stávalo, že občas někdo někoho trefil, ale nikdy se nic vážného nestalo. Zkoušku odvahy znamenal již samotný přístup na hřiště přes řeku Jizeru, kterou bylo nutno překonat po mostku, spíše lávce z ocelových lan a prken, která nápadně připomínala liánové lávky v džunglích. Museli jste dávat pozor na ruce, protože ocelová lana se časem třepila a také na nohy, protože prkénka občas chyběla.“ dodává prezident.

Navíc, rozbouřená Jizera dokázala lávku shodit i třikrát za sezonu. „Vybrané příspěvky samozřejmě nestačily na rozvoj klubu, takže se většina investic zajišťovala vědomým či občas také nekontrolovaným přemístěním materiálu ze semilských továren. Takto vznikala klubovna, most, opravy techniky a podobně,“ přiznal Kodejš s tím, že práce obstarali především brigádníci.

Žádný placený greenkeeper nebyl, velkou část letní pravidelné údržby dělal Luboš Čech po práci městského vodáka a greeny byly rozděleny mezi členy, kteří se o jejich sekání starali. Stejně tak občerstvení v klubovně. V roce 1989 muži Semil postoupili do 1. ligy, když v kvalifikaci porazili béčko Mariánek 7,5:1,5. „To bylo slávy! O postup se mj. zasloužili známí bratři Jirka a Mirek Jandové,“ zavzpomínal patriot Kodejš.

Létající broky

Městské hřiště TJ Bohemia Poděbrady patřilo v roce 1989 k vyhledávaným místům pro výlety. „Nás, domovských členů bylo minimálně padesát, ale jezdili sem hodně Pražáci. Tenista Jirka Hřebec, kytarista Ladislav Klein s manželkou, herečkou Andreou Čunderlíkovou, a mnoho dalších,“ vzpomíná poděbradský kmet Josef Lonský, podle něhož vstupní členský poplatek do klubu činil 1000 korun a roční 200. Půjčení bagu s holemi? Za 20 Kč.

Devítku spravoval podnik Technické služby. Neexistoval greenkeeper, ale správce, který měl dvě sekačky. I tady fungovalo členská starost, kdy si hráči vzali pod patronaci okolí odpaliště nebo greenu, o které se celý rok starali.

„Hřiště se sekalo dvakrát týdně, ve středu a na víkend. Roughy se sekaly jen dvakrát ročně, v létě a na podzim, zemědělci si brali trávu na seno. Jakmile vám tak skočil míč, museli jste se smířit s tím, že ho už nenajdete. Jednou jsem se se s tím nesmířil a šel na rough kosou. Nepomohlo to, až pak moje budoucí manželka našla balon ležící jen centimetry od fairwaye,“ vzpomíná poděbradský nestor Jiří Seifert. A přidává jinou kuriózní vzpomínku.

„Flighty v Poděbradech chodily obvykle po osmi lidech. Když jsme přijeli na jiné hřiště, byli jsme překvapeni, že se jde jenom ve čtyřech.“

Dalším specifikem byly závlahy, se sprinklerem uprostřed greenu, takže i při skvělé ráně se míč odrazil od tvrdého povrchu zavlažovače někam pryč. Poděbradské hřiště vzniklo na navážce skládky komunálního odpadu, překrytho jen trochou zeminy, takže podle toho zpočátku vypadal i povrch. Ke všemu se hrálo v sousedství střelnice, kde trénovali i vrcholoví sportovci.

„Jednou jsme uzavřeli sázku, jestli střelec trefí letící míček. Vystřelil a vypadalo to, že neuspěl, ale když jsme míč našli, měl v sobě broky! Když byla střelecká soutěž, tak nešlo hrát, protože vám broky nad hlavami doslova broky. Tady všude kolem musí být tolik olova…“ dodává Jiří Seifert.

Na body ne

Nejčlenitější hřiště na nejmenším prostoru, navíc uprostřed města, to je devítka v pražském Motole, odkud se rekrutuje řada „zasloužilých“ golfistů, kteří pamatují předrevoluční dobu.

„V roce 1989 měl klub asi 150 členů,“ vzpomíná Pavel Nič starší, který zde patří k inventáři. Pamatuje denní fee za 20 Kč a vstupní členský poplatek 1400 Kčc. To se změnilo tak, že v roce 1995 se platilo už 150 000 korun českých.

„Hřiště se udržovalo brigádami, které se buď vykonaly, nebo zaplatily jiným. Vydělávalo se všelijak, posbírané míče se prodávaly za deset až patnáct korun,“ dodává Nič. „Nejdřív musíš třicet hodin brigád, až pak pojedeš na soustředění,“ vzpomněl na tehdejší mantru trenér Petr Štrougal. „Ještě v době, když byl málo míčů, často se stávalo, že hráč turnaj skrečoval, protože došlo střelivo,“ přidává se zdejší profesionál Jiří Moučka.

Na stableford se podle Niče hrálo jen jednou za rok. Jinak vždy platila klasika, tedy hra na rány. „Na body se přece hraje basketbal, ne golf,“ myslí si Nič.

A stav motolského hřiště? Prý slušný, ovšem co to bylo proti Mariánským Lázním? „Tam měl člověk strach chodit po fairwayi, aby ten krásný povrch neponičil,“ říká trenér Jan Juhaniak.

Devátá jamka

Přírodní devítka ve Svratce byla podle návrhu výtvarníka Aloise Chocholáče a projektu Josefa Charváta vybudována v roce 1941, ale počátkem 60. let přestala být udržováno. V roce 1967 tam obnovili prvních sedmi jamek a…

„Hřiště bylo plně dokončeno až v osmdesátých letech. Právě v roce 1989 byla s velkou slávou otevřena devátá jamka. Po přečíslování jde o dnešní dvojku,“ říká Marek Kunc, manažer GC Svratka 1932. Tehdejší GC Brno 1932 měl 70 členů. Celodenní fee přišlo na 20 Kč, ale roční členský poplatek stál obřích 400 Kč.

Takový byl český a československý golf v roce, kdy začaly pukat ledy…