Roku 1989 bylo registrováno 1371 golfistů v 18 klubech, včetně jednoho slovenského. Pravidelně hrála zhruba třetina, ostatní jen příležitostně nebo pro stáří již vůbec. Dá se říci, že tu existovalo zhruba 800 aktivních golfistů. Loni jich bylo registrováno 53 253.
Text: Antonín Ebr
Malý byl i počet hřišť. Tři osmnáctky, Mariánské Lázně, Karlovy Vary a Šilheřovice. A pět devítek: Líšnice, Motol, Svratka, Poděbrady a Semily. Dnes je v provozu 106 hřišť.
„Golf přežíval díky nadšencům. Udržovat hřiště bylo velmi obtížné a ostatní nás považovali za výstřední blázny,“ říká bývalý prezident České golfové federace Milan Veselý. „Všichni golfisté se navzájem znali. Byla to komunita lidí, vyznávajících ideály čestnosti a takzvaného západního, demokratického stylu života, což bylo z hlediska tradic a povahy golfu logické.“
V roce 1989 neexistoval jediný golfový profesionál, neboť tento pojem se neslučoval se socialistickým zřízením. V této době byli i například fotbalisté nebo tenisté poloprofesionály, kteří měli své zaměstnání, byť jen na oko. Dnešní organizace české PGA sdružuje bezmála tři stovky profesionálů.
Ačkoli ledy pukaly, například vydáním knihy Golf autora Petra Němce a ilustrátora Borise Noska v nakladatelství Olympia z roku 1988, i těsně před listopadovou revolucí patřil golf svým způsobem k undergroundu. Režim se snažil co nejvíc znepříjemnit život hráčům, kteří provozovali „zábavu kapitalistů“. Dění na hřištích bedlivě sledovala i Státní bezpečnost.
Se Slováky a dráhou
Situace se pomalu zlepšovala jen s vybavením, byť dostat se k němu pořád nebylo lehké. „Výbava se dala získat ve speciálních obchodech typu Pragoimpo, ovšem za horentní sumy. Míčky byly tak drahé, že pokud jste nějaký poslali do lesa, tak ho hned celý flight šel hledat,“ vzpomíná golfový architekt Jiří Velden.
Golfový historik Prokop Sedlák upozorňuje, že v roce 1989 šlo stále ještě o československý golf, ve kterém byl slovenský zastoupen velmi agilním klubem Elán Bratislava, který vedl Juraj Lupsina. „Československý svaz golfu působil v rámci Československého svazu tělesné výchovy a zahrnoval jak golf, tak i dráhový golf, který se poměrně rychle rozvíjel. Předsedou svazu byl Ivan Rais z Mariánských Lázní,“ zavzpomínal Sedlák.
Na konci osmdesátých let byli českoslovenští golfisté podle Sedláka soustředěni v 18 oddílech, z nichž dva měly status tělovýchovné jednoty. Byly to TJ Golf Praha s 242 členy, TJ Golf Mariánské Lázně (204 členů), NHKG Ostrava (199), Slovan Karlovy Vary (115), Start Karlovy Vary (95), Lokomotiva Brno (79), Slavoj Praha (62), Kolora Semily (60), Bohemia Poděbrady (53), Tatran Praha (40), Konstruktiva Praha (33), Tesla Třinec (33), Slavia VŠ Praha (29), Baník Sokolov (28), Start Plzeň (15), Kuželky Praha (15), Důl Vítězného února (7) a slovenský Elán Bratislava (62). Celkem 1371 golfistů.
Jaký vypadl rok 1989 konkrétně? V červenci pořádal svaz v Mariánských Lázních evropský turnaj družstev chlapců do 18 let za účasti Belgie, Československa, Holandska, Lucemburska, Portugalska, Rakouska, Řecka a Švýcarska.
Družstvo amatérů se zúčastnilo mistrovství Evropy v Porthcawlu ve Walesu. Tým tvořili Miroslav Brtek, Pavel Fulín, Jan Juhaniak, Jan Kunšta, Miroslav Němec a Jiří Seifert. Technickým vedoucím byl Hanuš Goldscheider, vedoucím výpravy Ivan Rais. Tradiční finanční potíže vyřešilo pozvání od Waleské asociace, zahrnující úhradu všech pobytových nákladů. Družstvo jelo autobusem a na placení cestovních nákladů se podíleli všichni účastníci.
Fee za padesát
Green fee v roce 1989 bylo shodné na všech třech osmnáctkách. Dnes bychom mohli hovořit o kartelové dohodě… Podle Prokopa Sedláka stálo týdenní fee za jednu osobu v Mariánských Lázních 90 Kčs. A co denní fee? Ve Varech, Mariánkách i Šilheřovicích vyšlo na 50 korun, v Poděbradech a v pražském Motole na 20, na Líšnici na 10 a v Semilech se dokonce nic neplatilo.
Roční členství nebylo považováno za takovou hodnotu jako dnes. Šlo jen o poplatek za evidenci u ČSTV. V Šilheřovicích se platilo 300 korun ročně, v Poděbradech dvě stovky, na Líšnici 150 Kčs, v Mariánkách 120 a ve Varech i v Semilech 50 korun… Nejdražší byla Svratka, tam rok stál 400 korun!
Oběd v mariánskolázeňské klubovně vyšel v roce 1989 přibližně 30 až 50 Kčs včetně nápoje. „S hotelem a hrou jsme se vešli do dvou stovek,“ vzpomíná na výjezdy z Prahy trenér Pavel Nič starší.
Podle pamětníků dovezl Podnik zahraničního obchodu Pragoimpo jednou za čas několik setů podprůměrných holí, jež se pak prodávaly za 3500 až 5000 Kčs. Stejná mizérie byla s míči, které museli dovážet přátelé ze zahraničí. Občas bylo možné koupit druhořadé míče v Pragoimpu za 50 až 70 Kčs za jeden kus. „Boty tam stály 350 korun, ale byla to takzvaná španělská bota,“ dodává trenér Jan Juhaniak, v roce 1989 nejlepší hráč v republice s průměrem 2,7 ran nad par.
Například údržba hřiště v Mariánských Lázních stála 850 000 korun ročně. Šilheřovice hospodařily s vyrovnaným ročním rozpočtem ve výši 50 000 Kčs. Od 1. července 1989 se tělovýchovná jednota stala správcem celého parku, a díky tomu byla zavedena závlaha jamkovišť a částečně i odpališť.
Letadlem do Varů
Rok 1989 měl i své světlé stránky. „Výlety za golfem byly veselé. Jezdilo se jedním autem a podle možností i městskou hromadnou dopravou, takže se po hře mohlo slavit. V klubovnách bývalo veselo až do noci. Dnes si každý po hře sedne do svého auta a jede domů,“ porovnává Jiří Velden.
Jako nevyčerpatelná studnice vzpomínek přidává architekt další postřehy z té doby, pro dnešní dobu zcela nepochopitelné: „Do Poděbrad na turnaj nejedu, nemám míče… V bazaru jsem našel úžasnou šestku… Nepůjčil bys mi na víkend driver? V pondělí vrátím.“
A trumf – na golf se dalo i v roce 1989 vyrazit letadlem! Zažil to Zdeněk Bouček s otcem. „Táta jednou přišel s tím, že zaletíme na golf do Karlových Varů. Poprvé v životě jsem seděl v letadle. Letenka stála asi pět stovek a green fee padesát korun,“ říká Bouček.
Vzpomínky z jednotlivých hřišť následují.