Pavel Kolář: Při golfovém švihu hraje hlavní roli píst

Není jednoduché být pokládán za poslední možnou záchranu, když všechny eventuality selhaly. S touto realitou žije Pavel KOLÁŘ denně. Sportovci, politici a další významní i „významní“ lidé shánějí v okamžiku, když je píchne v zádech, telefon právě na něj. Jenže tou nejdůležitější profesorovou prací je rehabilitace pacientů s těžkým postižením pohybového aparátu a nejmenších dětí. Kromě léčení vyučuje, publikuje. A také působí u mnohých reprezentačních sportovních týmů. Důkazem popularity jeho nově otevřeného Centra pohybové medicíny na pražském Chodově budiž fakt, že během naší návštěvy se tu vystřídali fotbalista Martin Fenin, tenista Radek Štěpánek a hokejista Martin Straka. Těžko se divit, že poslednímu zachránci zbývá na zábavu včetně golfu pramálo času.

Text: Jaromír Bosák
Foto: David Port

Kdy jste se poprvé potkal s golfem?
Už v roce 1986. Tehdy jsem byl členem realizačního týmu u sportovní gymnastiky. Lékař gymnastek doktor Balcar, nadšený golfista a člen poděbradského klubu, mě jednou vzal na hřiště, ukázal, co a jak, a mně se golf začal rychle líbit. Zanedlouho po téhle první zkušenosti, v roce 1989, jsem se stal členem v Motole. Tehdy to bylo, považte, za celých tisíc korun.

Doba, o níž mluvíte, se od dnešních časů dost lišila. I v golfu.
Golfisté byli dosti uzavřenou společností. Hrálo tu jen pár lidí, kteří se znali napříč republikou. Tehdy by si nikdo nedovolil při golfu podvádět. Okamžitě by se to dozvěděli všichni ostatní hráči a takovou ostudu nechtěl nikdo zažít. Těžko by se takový člověk mohl zase klidně objevit někde na hřišti. Zároveň bylo golfové prostředí únikem ze světa ovládaného režimem, místem, kam komunismus nemohl.

Drželi tehdy golfisté víc při sobě?
Asi ano. Ale nešlo jen o tiché spojenectví. Hodně se zapomíná třeba na to, jakou úlohu mohl hrát golf a golfový klub, když jste se dostali do potíží. Někteří z těch, kdo emigrovali, se právě díky golfu začlenili do nové společnosti. Kdekoli na světě najdete v klubu někoho, kdo vám pomůže při všemožných těžkostech. Nebo vám minimálně nabídne sociální vazby a kontakty. Jdete mezi podobně naladěné lidi, máte si s nimi o čem povídat. Hrát golf není jen prožitek ze samotné hry, ale i důležitá nadstavba.

Ale časy se přece jenom mění…
Dnes je společnost golfových hráčů daleko rozmanitější. Golf hraje mnohem víc lidí, což s sebou nese pozitiva i negativa. Na hřištích se pohybují i ti, kteří nikdy nesportovali a netuší, co to vlastně obnáší, nedělají si moc starostí s dodržováním pravidel nebo golfovou etikou. Zároveň je ale dobře, že golf ztratil nádech jakéhosi elitářského sportu. Hrát ho může úplně každý.

Jaký jste měl vztah k hrám coby gymnasta?
Vyloženě kladný. Původně jsem chtěl hrát fotbal, měl jsem vždycky raději kolektivní sporty. I gymnastika se ovšem trénuje v kolektivu, soutěží se také v družstvech, není to vyloženě sport jednotlivců jako golf.

Kamarádi z vysoké školy mi vyprávěli, jak museli za komunismu jeden den v týdnu v rámci vojenské katedry napochodovat do Motola, do sousedství golfového hřiště, a třeba v zájmu zocelení mířit na golfisty na greenech. Zažil jste něco podobného?
Ne. Když jsem nastoupil na vysokou školu, měl jsem už odkroucené dva roky povinné vojny. A tak jsem měl jeden den v týdnu úplně volno. A chodil jsem třeba hrát golf právě do Motola. Takže jsem byl na té druhé straně plotu. Rozhodně na té příjemnější. Studenti v maskáčích a já s golfovými holemi…

Vy jste s Motolem spojil nejen velkou část golfové kariéry, ale i té pracovní. Mnoho let už pracujete v tamní nemocnici…
Bývala to velká výhoda. Dříve jsem si šel na chvíli zahrát, když jsem měl pauzu v programu. Bylo to pět minut cesty. Jenže práce přibývalo a času ubývalo. Loni jsem byl v Motole hrát jednou nebo dvakrát, ani přesně nevím. Dnes se mnohem častěji koukám na golf a golfisty z okna ordinace a jen výjimečně se dívám z golfu na nemocnici.

Gymnastika je nesmírně náročná na trénink, musel jste jí dávat maximum. Trénujete golf? Pamatujete si poslední návštěvu na drivinge range?
Přiznám se, že ani v golfu, ani v tenise nemám rád trénování. Na driving jdu opravdu výjimečně. Ještě tak v začátcích, ale dnes prakticky vůbec. Možná mám výhodu v tom, že díky gymnastice a také profesi znám své tělo víc než jiní a vím, co by asi mělo dělat. Jsem samouk, nikdy jsem moc neměl trenéra, jdu cestou pokusu a omylu, pozorováním a odečítáním pohybu. Občas mi někdo ze zkušenějších při hře něco poradí a já se snažím uvést jejich rady do života. S větším či menším úspěchem.

Asi spíše s úspěchem, protože handicap 15,6 je velice slušný, ne?
Loni jsem ani nestačil obejít čtyři povinné turnaje, ale rok předtím se mi docela dařilo a handicap jsem posunul o něco níže. Pro mě ovšem handicap dávno není při hře to nejdůležitější. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že když jsem byl zaťatý a šlo mi o výsledek, tak jsem si při hře ani neodpočinul, spíše jsem se rozladil, že mi něco nevyšlo, že se nedařilo. Pak člověk nemůže mít z golfu radost. Tak jsem svůj přístup přehodnotil, překonal jsem ambici stále se zlepšovat a hnát se za nějakým číslem. Dneska už hraji opravdu pro zábavu. Užívám si to.

Patříte mezi golfové staromilce, nebo vítáte nástup moderní techniky a všelijakých měřicích přístrojů?
Nic takového ve výbavě nemám. Hraji vyloženě podle citu, užívám si to. Žádné moderní pomůcky mě neuchvátily, vůbec je nepotřebuji. Maximálně občas využiji buginu, protože na některých hřištích vás bez ní do hry nepustí. Hřiště s předepsaným pohybem bugin po cestičkách ale rád nemám. Dojedete na úroveň míče, pak musíte dojít šedesát metrů, ale těsně před ránou zjistíte, že jste si vzal jinou hůl, než by bylo potřeba. A protože mně se už nechce vracet, ránu povětšinou zkazím. Raději chodím s bagem na zádech, jak byli zvyklí hráči v dřívějších dobách. Dokonce jsem přestal používat vozík. Nedávno jsem sice k narozeninám jeden nový dostal, ale nejsem si jist, jestli ho budu používat. Už nechodím ani na trenažér. Jeden rok jsem to zkoušel, ale stálo to hodně času a se sportem nemají rány do plátna nic společného. Raději hraji jen párkrát do roka na svých oblíbených hřištích.

Vyhovují vám spíše technická zalesněná hřiště, nebo jste fanoušek linksů?
Jednoznačně preferuji první variantu. Mám rád klasická hřiště jako Olšová Vrata v Karlových Varech nebo Ypsilonku. Dlouhá, otevřená linksová hřiště nejsou stavěná pro mě. Mým největším problémem je totiž délka ran. Na druhou stranu hraji docela přesně, na krátkou hru se mohu spolehnout. Logicky se mi tedy víc líbí na technických hřištích.

Jak se vyrovnáváte s tím, že když jdete hrát turnaj, po pár minutách mají vaši spoluhráči pocit, že jsou u vás v ordinaci, a snaží se z vás vymámit radu, co dělat s bolavým tělem?
Tohle se mi stává často. Než začne turnaj, musím zkonzultovat spoustu pacientů. Hned vím, co koho a kde bolí. Přiznám se, že kvůli tomu na turnaje moc nechodím. A když už, tak s kamarády. Navíc se mi nechce trávit volný čas, kterého mám hodně málo, s někým, kdo má urputnou snahu dosáhnout nějakého výsledku, komu chybí nadhled, takže se hrou nebaví a nemám si o čem s ním popovídat. To jdu raději sám.

Když jste s kamarády, býváte soutěživý, hrajete o něco?
Jsem soutěživý. Mám rád, když se o něco hraje, když je ve hře motivace. Často to i iniciuji, ale pořád se musím hrou především bavit. Pravda, občas taky letí hůl… Někdy si zahraji v Podbořánkách s dcerou, nedaleko máme chalupu. To je trochu jiné. Jsem rád, že s ní můžu strávit dost času, ledacos vyřešit a probrat témata, ke kterým se normálně nedostaneme. V tomto duchu je golf hodně rodinným sportem.

Vašimi klienty je řada vrcholových sportovců. Potkal jste mezi nimi vůbec opravdu zdravého člověka?
To je těžká otázka. Náchylnost ke zranění je ryze individuální záležitost, ve které hraje roli mnoho faktorů. Hodně sportovních zranění nevzniká náhodou, ale podílí se na nich chronické přetížení. To je nejčastěji způsobeno špatnou metodikou tréninku, chybnou technikou pohybu, anatomickými předpoklady, nedostatečnými relaxačními schopnostmi organismu… Důležité jsou také imunitní předpoklady. Vrcholový sport je nesmírně náročná činnost a mnohdy záleží na maličkostech.

Doporučil byste svým dětem vrcholový sport?
V tom mám vnitřní rozpor. Můj patnáctiletý syn hraje vrcholově hokej. Na jednu stranu má velkého koníčka, hokej ho také vychovává k tvrdosti, schopnosti překonávat překážky a jít až na hranici možností, nehrozí mu obezita ani další civilizační choroby. Jenže problém vidím v možnosti dosáhnout patřičného vzdělání. Tohle je úkol, který jsem si dal. Chci trochu pomoci lepšímu propojení školy a sportu. U nás je to špatně organizovaná oblast, chybí jakákoli koncepce, moc se o této otázce nediskutuje. Vrcholový sportovec má minimální šanci se kvalitně vzdělávat. Když se budeme bavit o hokeji, proč by tu nemohl fungovat podobný systém, jako mají ve Švédsku či Kanadě? Sport je součástí studia a naopak. Příkladem může být i univerzitní sport v USA. Chci se této oblasti věnovat, myslím, že je to potřeba. Zatím se toho moc neudělalo…

Mezi vašimi klienty jsou i golfisté. S čím za vámi nejčastěji přicházejí?
Zranění se hodně odvíjí od techniky švihu. Řada lidí má problémy s lokty, zády či jinými oblastmi těla jen vinou chybné techniky. A pokud je švih technicky dobře proveden, beztak dost trpí koleno. Jde vlastně o nepřirozený pohyb, kdy trup, pánev a stehenní kost jdou proti kosti holenní, zatímco noha je fixovaná. Při dokončení úderu je koleno vystaveno velkému nefyziologickému zatížení. Golfista sice může hrát technicky dobře, ale přetížení kolena se neubrání. Zkuste si zpomalit švih Tigera Woodse – to vám ozřejmí, proč je jeho koleno tolik poškozené. Při golfovém švihu hraje hlavní roli jakýsi píst tvořený bránicí a pánevním dnem. Má-li být švih dobrý, nesmí se tento píst rozpojit. Woods má tuto techniku dokonale zvládnutou. Ostatně i proto používám jeho švih při výuce…

Tiger jako učební pomůcka?
Vlastně ano. Golfový švih je výborný pro výuku studentů, protože na něm lze dobře ukázat obecné principy pohybových funkcí. Každý pohyb – a je jedno, jestli jde o golf, baseball, nebo hod oštěpem – musí respektovat základní principy pro zajištění postury (držení těla). Já se dívám na pohyb jako rozfázované držení těla, tedy přes jakési pohybové mrtvolky. To mi řekne hodně o chybách, které mohou zapříčinit jednak špatný výsledek rány či pokusu, ale třeba také přetížení určité části těla a následně i zranění. Pokud není nastavení těla během pohybu dobré, přijdou problémy. Z tohoto zorného úhlu je možné posuzovat švih, úder či hod trochu jinak, než jak na něj standardně nahlíží trenéři. Ti opravují: Zase jsi zvedl hlavu, neprotáhl jsi ránu, neotočil jsi správně boky… Ze zmíněného pohledu je tohle všechno ale často následkem neschopnosti posturálně zajistit pohyb, nikoli příčina sama o sobě. Například u golfu, tenisu, ale i ostatních sportů je nutné rotovat pánev proti stehenní kosti, a to bez jejího souhybu. Jestliže je tato funkce nedostatečná, nelze při úderu dosáhnout optimální techniky a důsledkem může být například předčasné zvednutí hlavy. To se pak stává následkem.   

Dokážete pohledem na sportovce odhadnout, co se bude dít?
Do určité míry ano. Jako příklad bych si vzal Jana Železného. Z toho, v jaké poloze měl při odhodu levou ruku, jsem byl schopen poznat,...

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č. 23/16.