Ondřej Lieser: Zmoudřelý rebel

Jak vypadá aktuální česká jednička, model 2019?
V osobním životě to nemůže být lepší, dosáhl jsem maxima a jestli všechny moje dřívější chyby měly vést k tomuhle, jsem za to šťastný. V golfu mám za sebou nejpovedenější sezonu a čekám, co přinese ta nová. Rozhodně nekončím, mám plány a ambice, kam se chci dostat. Vím to jen já, ale vím.

Byly doby, kdy jste říkal, že končíte. A taky časy rebelství. To je pryč?
Býval jsem volnomyšlenkář a prožil mnohé. U mě šlo vždycky všechno trochu rychleji. Byly určité golfové pády, kdy mě to nebavilo, ale vždycky jsem se zvedl a vrátil. Tu hru miluju a milovat budu. Máme spolu dlouhodobý vztah. Bojovný, ale krásný.

Jako velmi mladý jste se odstěhoval z domova na Kunětickou Horu, kde jste hrál a trénoval a také žil jako vlk samotář, ovšem bouřlivě…
Pařil jsem a pařil jsem rád, bavilo mě to, ale nikdy jsem se nepustil do fáze, že bych nevěděl o světě. Jsou hranice, přes které se nechodí. Byl jsem jenom víc vidět, ale kdo něco nedělal? Neobhajuji se, bylo to špatně a nepomohlo mi to.

Kdy divočina skončila?
Období party života skončilo někdy v osmnácti. Měl jsem pořád kamarády, ale pak mě přestalo bavit chodit mezi lidi. Chceš být doma, v klidu. A pak zase chceš něco víc, rodinu. Byl jsem dlouho sám, bez partnerky. Když jsem poprvé uviděl Míšu, řekl jsem si, že tohle bude moje manželka. Pak jsme se asi čtyři měsíce neviděli, ale dali jsme se dohromady, no a loni byla svatba. Den před ní jsem přijel z tour a den poté odjížděl zase na turnaj. Na golfu jsem dlouho nebyl tak nervózní jako ve chvíli, když jsem viděl přicházet nevěstu. Trochu se mi klepaly nohy.

Jaké bylo dospívání o samotě?
Díky golfu jsem vyrůstal mezi dospělými. Ve čtrnácti jsem hrál poprvé extraligu za Semily, od sedmnácti jsem bydlel sám na Kunětické Hoře. Měl jsem v životě štěstí na lidi, kteří se mě ujali po rodičích. V Semilech to byli Radek Valenta, kapitán Luboš Klikar a Lukáš Basler, na Kuňce zase Michal Voigts, greenkeeper, který mi pak dělal i kedíka. Tehdy se to mohlo hodně pokazit. Myslel jsem si třeba, jak jsem soběstačný, ale neměl jsem žádný příjem. Nějaká divoká léta proběhla, ale nikdy se mi nestal žádný průšvih ve smyslu, že bych se třeba někde setnul a sedl za volant. To jsem věděl, že nesmím udělat. Vždycky nade mnou stály autority, taky třeba reprezentační trenér Keith Williams.

Pohoršoval jste už jenom kouřením na hřišti, ne?
Netajil jsem se tím od šestnácti. Dneska to pohoršení chápu. Věnuju se juniorům, a představa, že mi někdo vytáhne cigáro na tréninku, je děsná.

Co jste ještě udělal špatně?
Málo jsem naslouchal lidem. Neměl jsem žádný plán, jel jsem si podle sebe. Trávil jsem i patnáct hodin denně na golfu, od tmy do tmy, ale chyběl systém. Byl to chaos. Dokázal jsem stát deset hodin na drivingu, odehrát čtyři osmnáctky za den, chippovat dokola, ale vynechával jsem fitness, fyzioterapii, psychologii. To mě zabrzdilo. A byla i nějaká zranění, což ale má každý.

Přeskočme už k porebelskému období. Kdy nastalo?
Kolik mi je? Dvacet sedm. Takže před devíti lety. Kolem roku 2010 jsem si uvědomil, že by to u mě s golfem možná šlo. Tehdy mi pomáhal trenér Kino Navarro. Hodně jsme si sedli, chápal, jak funguju já i můj švih. Jediné, co mě tehdy zajímalo, bylo pálit daleko. Měl jsem dobrou krátkou hru, ale to mi bylo jedno. S nekonzistentním švihem mi zase pomohl Keith Williams. V reprezentaci jsem se učil, uvědomoval si, že jsem sportovec, měl jsem režim. Zlom přišel v roce 2012, kdy jsem mezi amatéry vyhrál všechno, co šlo. Prošel jsem z první fáze kvalifikační školy o European Tour a po mistrovství světa jsem přestoupil k profesionálům. Challenge Tour doma na Kuňce byl můj první profi turnaj.

Jak na něj vzpomínáte?
Hrál jsem solidně, byl jsem po cutu v top 20. Vedle mě hráli Peter Uihlein, Alexander Levy nebo Tapio Pulkkanen, dnes stálice European Tour. Dostával jsem od nich osmdesát metrů na drajvu, ale dva z nich neprošli cutem, kdežto já ano. Potom jsem postoupil z rozehrávky druhé fáze kvalifikace o European Tour do finále Q-school. Tam se ale na mně podepsala dlouhá sezona. Nezvládl jsem to fyzicky, do toho přišlo zranění zápěstí. A takhle se začala definovat moje kariéra. Hraju dobře, pak zas nehraju vůbec, a zase znova dokola. Zápěstím byly ovlivněny moje první dva roky u profesionálů. V roce 2013 jsem hrál zase final stage Q-school a zase to nevyšlo. Těžce jsem to nesl. Dvakrát jsem byl blízko. Takové pády zamrzí a zůstanou v tobě. Je těžké hrát – nehrát.

Ještě jako amatér jste před osmi lety vyhrál ve Mstěticích mezi profesionály, když na české PGA startoval i Costantino Rocca. Jaké to bylo?
Hrál jsem tehdy tak dobře, že mi to bylo jedno, že tam měli nějaké problémy s greeny. Začal jsem eagle, birdie, birdie a teprve na čtyřce jsem měl trochu delší, asi třímetrový putt. Dodnes si pamatuju rány, které jsem tehdy hrál.

Podobně ohromujícím způsobem jste mezi profesionály vyhrál Prague Golf Masters 2016 na Zbraslavi, že?
Jsou takové dny, kdy vám jde všechno naproti. Před ránou přestane foukat, jamka se rozestoupí a zvětší… A jsou dny, kdy je to zase naopak. Baví mě vybojovat par způsobem, že dám drajvem šlajs do roughu, odtud socket na vedlejší fairway, krtka před green a nakonec chip-in. V tom se vyžívám.

Český profesionál, to je také čekání na sponzorské peníze. Budou, nebudou?
Peníze budou vždycky na prvním místě a vždycky problém. Finančně mi pomáhal táta, ale lepilo se to často na poslední chvíli. Když takhle jedeš dlouho, špatné myšlenky se prohlubují. Jak dlouho chceš tohle ještě dělat? Byla doba, kdy jsem hrál jenom pro peníze, respektive pořád myslel na to, co bude za kolik. Když pojedu tam a vyhraju, tak budu mít 80 000, když vyrazím támhle a uspěju, tak jenom 50 000. Rozehrával jsem se třeba před rundou, těšil se na golf, ale pak jsem přišel na první odpaliště a chtěl jsem utéct pryč. V roce 2016 jsem čtyři měsíce vůbec nehrál. Měl jsem syndrom vyhoření.

Co je dnes jinak?
Jsem moudřejší. Nečekám do poslední chvíle, jak co dopadne. Už tři roky mě podporují Mstětice, kde jsem měl zase štěstí, že se mě někdo ujal, tedy ředitel Libor Vrba. Budu jim do smrti vděčný. Ne, že bych si mohl vyskakovat, s rodinou řeším jiné věci než jako svobodný, ale celkově je to o hodně lepší.

Loni jste naskočil do zahraniční sezony pozdě, ale byla vaší nejúspěšnější. Vzal jste útokem třetí evropskou sérii ProGolf Tour. Přišla výhra, druhá i třetí místa, málem jste postoupil na Challenge Tour. Jak se to všechno seběhlo?
Chtěl jsem původně hrát jen Challenge a European Tour v Čechách. ProGolf Tour byla navíc. Říkal jsem si, že když tam vyhraju, tak pojedu na další turnaj. Skončil jsem nejdřív třetí a nedalo mi to, tak jsem jel znova. V Polsku jsem prohrál play-off po deseti jamkách. V Zell am See jsem v rozehrávce konečně vyhrál. V Lipsku jsem pak byl třetí, o ránu za play-off. V jamkovce jsem šel až do semifinále, třetí místo, zase super, jenže mě porazil Mateusz Gradecki, což jsem vzhledem k žebříčku celé sezony vůbec nepotřeboval. Polák vyhrál celý turnaj a mezi mnou a postupovým místem na Challenge Tour vznikl rozdíl asi 1 700 eur. Musel bych pak poslední turnaj vyhrát, nebo být druhý, abych skončil v top 5, a ještě tam byly nějaké další podmínky. Cítil jsem se ve finále dobře, ale v každém kole jsem předvedl dva nesmyslné kiksy a ani neskóroval na pětiparech.

Postup nevyšel, ale pak jste si trochu spravil chuť doma, že?
Z Hamburku jsem vyjel přes Prahu na Kaskádu a tam to ze mě při finále české PGA spadlo. Celkově osmnáct pod par a výhra. Já byl ale loni po dlouhé době schopen hrát taky v létě! Všechno to byl ubojovaný, ale efektivní golf. Třeba v Zell am See jsem šel při vítězství na krev, nebyla tam žádná rezerva.

Co to play-off v Polsku? Jen jamka chyběla do světového rekordu…
My hráli pořád jednu jamku dokola! Tříparovou poloostrovní osmnáctku. Devítkou železem zas a znova… Byl jsem nervózní jen na první jamce, pak už jsem chodil jako stroj. Po deváté jamce se řeklo, že jestli se to bude ještě jednou opakovat, tak se půjde jinam. No a pak můj soupeř (Matthieu Decottignies Lafon) dal birdie a já zvedl ruce, jako bych sám vyhrál. Byl to dlouhý den, turnaj se dohrával po přerušení bouřkou. Já měl na programu čtrnáct jamek dohrávky druhého kola, pak osmnáct jamek druhého kola, a ještě deset jamek play-off. Osmnáctou jamku jsem hrál dvanáctkrát. Zpočátku jsem si bag nesl na zádech, abych na pozdější jamky ušetřil baterku do vozíku.

Jak dopadl loňský rok finančně?
Vydělal jsem na turnajích asi 660 000 hrubého, kolem 400 000 čistého, takže jsem byl přibližně jen asi 300 000 v minusu. (smích)

Mluvil jste o trénování juniorů. Jak to jde dohromady s kariérou?
Mně to pomáhá a učí mě to řádu. V létě jdu v pět ráno na putting, tam strávím tři hodiny, s kluky juniory pak odehraju osmnáctku a je teprve poledne. Loni jsem v průměru strávil na puttingu pět hodin denně. Řekl jsem si, že se zase naučím puttovat, a když se takhle rozhodnu, jdu pak do extrému. Po dlouhé době jsem získal na greenech sebedůvěru. Věděl jsem, že když se nějak dostanu na green, tak zaputtuju. Výjimky bohužel přišly na nejdůležitějších akcích doma. Při Challenge Tour na Kunětické Hoře se mi dostalo do hlavy, že greeny nebyly v nejlepším stavu, což se ale stane, protože hrajeme v přírodě, a ne v hale. Na Albatrossu jsem zase na greenech trpěl po bouřce a nedokázal to překonat.

Ač sám trénujete juniory, tak máte svého trenéra švihu…
Byla to myšlenka mé manželky: Proč nemáš trenéra, když ostatní ho mají? Pár let jsem byl bez trenéra, vždycky se kolem mě někdo jen ochomýtl. S koučem Lukášem Lizánkem jsme na stejné vlně. Něco jsem konzultoval i se Staffanem Johanssonem, s kterým se znám už léta. Angažovat ho jako head coache bylo jedno z nejlepších rozhodnutí federace. Je to autorita, která se nebojí něco říct.

Když vidíte na tour své někdejší spoluhráče, jako je třeba Alexander Levy, neberete jako křivdu, že zrovna on prorazil?
Vím, že nehraju horší golf, ale žádná nespravedlnost tam není. Staly se naprosto spravedlivé věci. Ti kluci měli lepší amatérské kariéry a třeba i sponzory. Měli do startu nabito. Například Levy nebo Uihlein jsou zrovna ti, kteří nevyskočili hned. Faktem je, že na této úrovni je nějaké finanční zázemí potřeba. Jsou hráči, kteří naskočí na tour a hned se chytí, ale kolik příběhů slyšíte o golfistech, kteří měli dluhy, skončili v bankrotu a přestali hrát?! Takové okolnosti jsem u sebe nikdy nechtěl připustit. Nechci se zadlužovat, půjčovat si peníze, slibovat sponzorům nesplnitelné.

Kdysi jste při turnaji v Maďarsku spal na hřišti ve stanu. Co to mělo být?
Mně stačí k životu strašně málo. Tehdy jsem neprožíval nejlepší doby a řekl jsem kedíkovi Viktoru Čapkovi, že si uděláme camping, a uvidíme. No, a druhý den jsem s půlsetem holí a spaním ve stanu zahrál rekord hřiště. Mně přijde zbytečné platit hotel, když můžu bydlet v levnějším apartmánu, a navíc si sám udělat steak. Nemám problém dát si k večeři plato párků s rohlíky, nebo spát u někoho na zemi, když navíc rád spím na tvrdém.

Bohémské vzezření vám ale také někdy uškodilo, nemyslíte?
Nepotřebuju dávat na sítě fotky, že jsem ve fitku. Trénuju pro sebe. Jsou dny, kdy odpálím pět set míčů. To nikdo nevidí. Mě jinak vždycky bavila fyzická práce. Kopal jsem doma v Jablonci na zahradě krumpáčem, na Machníně jsem ručně hrabal bunkery. Dneska jdu klidně odházet sníh, i když to před bytovým domem má dělat někdo jiný. Kdybyste potřebovali něco vykopat, zavolejte. (smích)

Jak vnímáte, že jste nejlepší Čech ve světovém žebříčku?
Nebudu mlžit, je to velká radost. Loni při ProGolf Tour, která se dřív do světového žebříčku nepočítala, mě vlastně zajímaly jenom světové body. Každý má šanci je získávat a je to nejspravedlivější měřítko úspěšnosti.

V zimě jste šel hrát do pražského Erpetu mistrovství na simulátorech. Proč?
Stejně tam chodím trénovat, tak proč ne? Simulátory ale musíte mít očíhnuté. Na nich mě porazí kluk s handicapem pět, když ví, jak na to. Je to videohra.

Jak nyní půjde dohromady rodina a golf?
Myslím, že to bude jenom lepší. Chci se postarat o rodinu i tím, že budu hrát golf. Mimochodem, když jsme to počítali, tak malá byla počata loni poté, co jsem zahrál 63 ran na Kaskádě. Ubojoval jsem svůj osobní život a teď chci ubojovat i ten golfový. Vím, že na to mám a že nejsem jediný, kdo to ví.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Golf Vacations č. 47/19. Nejste ještě jeho odběrateli? Stačí vyplnit formulář níže a magazín Vám bude chodit ZDARMA, kamkoliv o něj požádáte.