Narodit se jako Jagger

Prý hrajete golf skoro denně, ale kdy potom skládáte muziku?
Kdepak, zdaleka ne! Hrát denně, z toho bych zešílel, to by byla otrava. Když občas vyrazím na pár dnů s kamarády, je to skvělé, ale pak to chce pauzu. Golf musí být odměna, nesmím se ho přežrat. Hraju tak jednou týdně. Když pracuju – a teď pracuju opravdu hodně –, víc času ani nenajdu.

S kým hrajete?
Mám několik okruhů kamarádů a někdo mě pokaždé vytáhne. Na přelomu července a srpna jezdíme pravidelně na Tále, tam je to úžasné. Teď se chystám do Marrákeše. Na golfu je nádherné, že je to i sociální záležitost, že si člověk udělá čas na lidi, které má rád, ale s nimiž by se třeba tak často nepotkal. V tomhle spojení to funguje. Je pro vás větší výzva napsat pěknou pasáž filmové muziky, nebo trefit ze sto dvaceti metrů green? Ta pasáž hudby. (smích) Podařená rána,to je krátkodobá radost. Když se povede, zlepší to náladu, když ne, jsem smutný.

Nevztekáte se?
Ne. Naopak, přivádí mě k smíchu, když vidím některé jedince, kteří to berou hystericky vážně, rozčilují se a mlátí hůlčičkou do země. I kamarád Michal Kocourek [ředitel divadla Kalich, pozn. red.] jednou zlomil hůl, viděl jsem to na vlastní oči. Já až tak soutěživý nejsem a v tomhle ohledu je to možná dobře. Na druhou stranu zarputilci asi
dosahují lepších výsledků. Moje duše ale s dobrou nebo špatnou hrou nestojí ani nepadá.

Nejste soutěživý – znamená to, že jste nikdy nesportoval?
Ne. Když jsem byl mladý, mým idolem byl Keith Richards [zakládající člen skupiny Rolling Stones, pozn. red.], což byla vyzáblá, opilá, zfetovaná troska potácející se na pódiu. Žádní sportovci, mě sport vůbec nezajímal. Otec z toho byl zoufalý, protože ač intelektuál, tak aktivní hokejista, tenista a volejbalista.
Já byl snad jedinkrát v životě na fotbale.

Na jakém?
V Podbrezové, když jsem byl na Tálích na golfu. Majitel hřiště i tamního fotbalového klubu pan Soták zjistil, že tam pravidelně jezdím, a nechal si ode mě složit klubovou hymnu. Pak mě pozval na zápas a o poločase mě vyvedli na hřiště a promítli na obří obrazovku jako autora. A dostal jsem dres. Trenky mi ale nedali. (smích)

Takže golf je váš první sport v životě?!
Vlastně není. Já totiž před lety taky boxoval. Ve druhé polovině 90. let jsem produkoval kamarádovi, který si říkal Walter Kraft, ale jmenoval se Míša Prokeš, desku. A protože byl vicemistrem republiky v těžké váze, udělali jsme barter: Já mu zprodukoval desku a on mě dva roky učil boxovat. Docela mě to zaujalo, ale když jsem s ním začal chodit do ringu a zjistil, co to obnáší, byl jsem zděšený. On mi totiž jednou natrhl pusu, podruhé mi dal na solar a poslal mě do bezvědomí. Vždycky se strašně omlouval: „Promiň, ujela mi ruka…“ Má tehdejší žena Gábina (Osvaldová) se mi smála a říkala, že tu desku nikdy nesmím dodělat, protože pak mě zabije. (smích) A sportuju i teď; před pár lety jsem zkusil jógu a cvičím dodnes. Taky chodím do posilovny, aby se mi vyrobily nějaké svalíky. Moc se nevyrábějí, ale já o nich vím.

A kdy a jak jste potkal golf?
Díky Jirkovi Bartoškovi a kamarádům kolem karlovarského festivalu. Už je to přes deset let. Popravdě: Mně tehdy ta golfová společnost připadala příšerná. (smích) Jirka mě ale jednou pozval, abych mu na Karlštejně dělal caddyho. Já tenkrát ani netušil, co to je. Na hřišti jsem si pak říkal, že na tom golfu není nic těžkého – prostě vezmu hůl a říznu do míčku. Šel jsem si to hned zkusit na akademii – a ono to nešlo. Což mě popudilo. A protože mám překážky rád, hned jsem zavolal (trenéra) Pavla Fulína
s tím, že mě musí okamžitě naučit golf. Tím začal můj nekonečný boj sama se sebou, který zřejmě u většiny lidí trvá, dokud se mohou hýbat.

Takže vás golf hned chytil?
Okamžitě. Stala se z něj ohromná výzva, v tomhle je naprosto magický. A protože jsem se ho toužil naučit, objevil se kus té zarputilosti, kterou obvykle transformuji do jiných činností.

Vzpomenete si na první turnaj?
To ne, ale moc dobře si vzpomínám na první golfovou dovolenou. V Malajsii na Langkawi. Jednu skórkartu mám dodnes schovanou. Je na ní zapsáno 149 ran. Mí dobří přátelé se mnou tehdy hráli o peníze, což mi nepřipadalo úplně fér, protože to bylo vraždění neviňátek. Statečně jsem platil a tvářil se, že mi to nevadí. Ale byli to hajzlíci. (smích) Dnes netrhám partu, protože mezi námi je několik notorických sázkařů. Co se ale změnilo, je, že už jsem párkrát i vyhrál.

Utrácíte za vybavení?
Ani ne. První hole jsem měl úplně obyčejné, už ani nevím jaké značky. Až později jsem si koupil Pingy. A to jsem si dal podmínku, že se nejdřív musím dostat s handicapem pod třicet.

Dodržel jste to?
Jasně! To pro mě byla další meta. Znám samozřejmě šílence, kteří si neustále kupují nové a lepší hole, ale hrají pořád stejně. Jako když dáte špatnému houslistovi stradivárky – taky líp hrát nebude.

Trénujete, nebo jen hrajete?
Občas na driving zajdu, a rád. Když jsem předtím celý den zavřený ve studiu a píšu, je pro mě driving duševní očista. Dostanu ze sebe tu tenzi, která při psaní a soustředění vzniká. Zalezu si do kóje, občas si zapálím, odpálím třeba jen padesát míčků a přinese mi to klid. Vlastně nejde ani tak o trénování, ale o duševní hygienu.

A turnaje? Vyhledáváte je, nebo dáváte přednost hrám s přáteli?
Turnaj nebo flight s kamarády, je mi to jedno, nerozlišuji. Vždyť většina hřišť je krásných a já jsem šťastný, že se projdu a občas se mi něco podaří. A co si budeme namlouvat, chůze je ten nejzdravější pohyb a pětihodinovou procházku bych si asi jinak v životě nedopřál. Taky mám sedavé zaměstnání, takže si říkám, že je vlastně povinnost chodit hrát. A doma je to pochopitelně velký argument; říkám, že v rámci zachování života musím vyrazit.

TEXT Jiljí Kubec • FOTO Petr Kozlík
Lenka Hatašová a PROFIMEDIA.CZ

Celý rozhovor naleznete ve vydání Golf Vacations č. 45/18. Požádejte si o jeho zasílání zdarma!