Ivan Lendl: Na hřišti se smí říkat všechno

Po kariéře světové jedničky a vítěze osmi turnajů tenisového Grand Slamu si Ivan Lendl zahrál dvakrát PGA European Tour, v Mariánských Lázních 1996 a na Karlštejně 1997. Pokaždé skončil daleko za cutem, ale díky němu měly rané turnaje tvář srozumitelnou pro veřejnost. V říjnu 2013 se vydal z USA do Česka, jehož občanství nedávno znovu získal, na dosud největší golfový výlet. Během šesti dnů hrál na Karlštejně, v Beřovicích a dvakrát na Albatrossu i Černém Mostě – tam byl hostem finále Czech Pro-Am Teaching Tour, jejíž spolupořadatel Jan Juhaniak tenisového velikána a golfového nadšence pozval.

Text: Čeněk Lorenc
Foto: Zdeněk Sluka

Golf Vacations: Podle toho, co od vás slyším, se zdá, že hrajete skoro denně?

Ivan Lendl: Teď se teprve chci do svého golfu trochu víc pustit a pořádně trénovat. Mám v Americe i trenéra, jednoho staršího pána. V poslední době to vypadalo s mým golfem tak, že jsem se obvykle krátce rozehrál a pak šel na hřiště. Potřebuji víc pracovat na technice, abych mohl na turnaje.

Golf vás vedl jako profesionála, ale to se mění. Proč?

Přestup k profesionálům, to bylo kvůli smlouvě s Mizuno, od kterého jsem měl kromě tenisových raket také golfové hole. Teď budu znovu amatérem, protože chci od roku 2015 hrát amatérskou sérii seniorů nad 55 let. Turnaje jsou v Connecticutu, všechny do hodiny jízdy od Goshenu, kde bydlím. Hrával jsem dřív v Americe celebrity tour, ale ta upadla, protože se do hry dostal socialismus. S tím, jak měli účastníci různou úroveň, se zavedly handicapy a stablefordový systém a ty lepší hráče to otrávilo.

Jak je to s golfem u vašich pěti dcer?

Pořád ho hrají tři holky, Isabelle pak na univerzitě. Nejstarší Marika teď dostala džob u baseballistů New York Mets, další dcery jezdí na koni.

Proč jste nedovolil Isabelle hrát Ladies European Tour na Dýšině?

Neměla výsledky. Po jednom turnaji se dostala do krize a hrozilo, že by tady zahrála dvakrát 85 ran, jak by ji všichni sledovali a ptali se na různé věci, a to jsem nechtěl.

V létě žijete v Connecticutu, od podzimu do jara na Floridě. Kde hrajete nejvíc?

Mám asi čtyři klubová členství. Základním turnajem sezony je pro mě Connecticut Open. V klubovém mistrovství na jamky u nás v Torringtonu jsem letos došel do semifinále, ale pak už je to těžké. Obvykle hrajete proti klukům z college, kteří mají mnohem lepší golf a na drajvu vám dávají padesát yardů. Hrál jsem v paru a přesto jsem s takovým klukem prohrál 3/1. Nejčastěji hraji v našem klubu ve skupině o deset dolarů na jamku.

Má ta hra nějaká zvláštnosti?

Máme dvě základní pravidla. Hraje se „ready golf“, tedy kdo stojí u balonu, tak je na řadě. To druhé je ještě důležitější: na hřišti se smí říkat všechno. Kdo to neunese, má smůlu. Nejsem zastáncem politické korektnosti dnešní doby a říkám, co chci. Budu si dělat legraci ze všeho, co mě napadne, samozřejmě včetně sebe. Kdo tohle neumí, jeho problém a je mi ho líto.

Jak si své spoluhráče vychutnáváte?

Jednou jsme hráli čtyřhru a na předposlední jamce soupeř ztratil míč. Nemohl ho najít a bylo už po limitu, když jsme ho objevili. Jamku prohrál, my mu nic neřekli, ale objednali jsme kurýra přes FedEx a spoluhráčovi jsme ten míč poslali domů, aby ho uvítal za dveřmi. A napsali jsme, že jako poštovné jsme použili těch čtyřicet dolarů, které s námi prohrál.

V Connecticutu jste kdysi chtěl postavit hřiště, ale narazilo to na spoustu povolení.

Jsem rád, že tam mám pořád domov. Žijeme na samotě. Říkám, že mezi námi a sousedy jsou dvě míle a medvědi. Vážně, ty tam potkáte, stejně jako rysy, kteří mají dvě stě kilogramů a můžou člověka zabít. Medvěda zaženete golfovou holí, ale rysa ne. Když jsem ještě jezdil hodně na kole, tak třeba za dvě hodiny jízdy po cestách v okolí domu jsem potkal všeho všudy dvě nebo tři auta. Dvacet minut ode mě bydlí Miloš Forman, ale přiznám se, že jsme se neviděli možná patnáct let.

A co váš golf na Floridě?

Tam hraju hlavně ve Windsor Clubu ve Vero Beach. Architekt hřiště Robert Trent Jones junior, redesign Mark McCumber. Fouká tam silný vítr, takže hraju po zemi a moje obvyklé nízké rány se hodí. Na Floridu se nejvíc těší můj pes, protože se mnou může na golf. Vždycky si lehne vedle vozíku a čeká. Zpozorní akorát, když si jdu k bagu vyměnit hůl, protože si myslí, že pojedeme dál. Celkem mám tři německé ovčáky. Kdyby se snad už někdo k nám dostal do domu, tak by asi nedopadl dobře.

To tam u vás na golfu panují docela volná pravidla, ne?

V Connecticutu je to naopak docela přísné. Už jsem také dostal dopis jako výtku od vedení klubu. Jednou si třeba někdo stěžoval, že se moje žena objevila v klubovně na večeři v džínách. Pozdvižení nastane, když vozíkem jenom přejedete po kusu odpaliště nebo prvního cutu trávy. Jednou jsem hrál v Austrálii s dcerou, tamním profíkem a prezidentem klubu, kde s vozíkem můžete i na green! Tak jsme se tam hned vyfotili a já tu fotku pak poslal do našeho klubu, aby viděli, co je taky možné.

O Austrálii mluvíte často. Je to vaše zamilovaná země i pro golf?

Ano. Kdyby to nebylo tak daleko, tak bych se tam přestěhoval v dobách, kdy jsem hrál tenis. Mám tam hodně přátel, s kterými hraji golf, jako jsou profesionálové Mike Clayton a Peter Fowler (oba hráli Casa Serena Open na Roztěži, pozn. aut.) a je tam spousta vynikajících hřišť. Sunbelt linksy, tvrdá hřiště na písku, mám moc rád. Mně se hraje dobře, když míč po dopadu ještě skáče dopředu. Znáte architekta Gila Hanseho, který staví hřiště pro olympiádu v Riu? Ten podnikl tour po australských hřištích. Za čtrnáct dní jich odehrál osmadvacet. To jsem nezvládal, ale na jedno denně jsem se obvykle připojil.

Jezdit na tenisové Australian Open jako trenér jistě přijde vhod?

Když jsem napsal Miku Claytonovi, že budu po třinácti letech v Austrálii a zda by mi někde nezajistil možnost trénovat, do půl hodiny jsem měl v mailu nabídky jako Royal Melbourne nebo Kingston Heath. Mike tam působil a hned vše zařídil.  Je to nejen skvělý hráč, ale také architekt. A má jednu dobrou fintu, když jsou potíže. Vozí s sebou pilu, které dvojsmyslně říká „blesk“. Stane se, že na hřišti překážejí stromy nebo větve, ale bývá problém je odstranit. Přijedete za rok – a strom nikde. Ptáte se, kam zmizel, a Mike povídá: „To udělal blesk.“

Jaká máte rád hřiště?

Taková, která nabízejí rozmanitost. Když dělá design Gary Player, dbá na to, aby tříparové jamky měly odlišnou délku. Musíte na nich hrát čtyřkou železem i wedgí. To je promyšlená architektura. Stejně jako čtyřparová jamka, na které se můžete dostat první ranou na green. Můžete tam zahrát výsledek dva, ale také třeba sedm. To je kouzlo golfu.

Co říkáte českým hřištím, která jste poznal?

Nevím, jak je to v Česku se vztahem lidí ke golfu, ale každého hřiště by si měli vážit. Je to kus přírody a také práce. Karlštejn, a to nemluvím o výhledu na hrad, je přece úžasné dílo. Líbil se mi i Černý Most. Zajímavé hřiště s dobrou polohou, kde si zahraje lepší golfista i začátečník.  Jestli nechávají hřiště v létě vyschnout, tak to musí být paráda. Také driving je dobrý, do kopce, takže máte přehled, jak pálíte. Nadchl mě Albatross, tam je všechno tak, jak má být. Zajímavé byly i Beřovice, jen by stačilo mít tak polovinu bunkerů. 

Jak kombinujete golf s trénováním Andyho Murrayho?

Když jsme na grandslamu, hraji prakticky denně. Je čas. Pokud má Andy večerní zápas, tak ráno netrénuje, a když hraje přes den, tak se dá jít na golf ještě odpoledne nebo navečer. Asi nejvíc golfu mám při Wimbledonu. Tam je totiž tak strašný tlak, že se snažím vypadnout z areálu co nejčastěji a myslet na něco jiného než na tenis. Dělal jsem to podobně, když jsem ještě sám tenis hrál.

Jaký je Andy Murray golfista?

Má handicap kolem šesti, ale na golfu jsme spolu nikdy nebyli. Párkrát jsem si ovšem zahrál s jeho bratrem, handicap čtyři, a musím říct, že jsem si pomohl k nějakým dolarům.

Sledujete golf jako fivák?

Rád se dívám na spoustu sportů, golf nevyjímaje. Když hrají golf dcery, jdu se projít a užiju si to. Stejně tak u televize. Nejraději mám Masters. A Tigera Woodse. Můžete mu vytýkat spoustu věcí, ale já ho sleduji proto, že za kolo zahraje tři, čtyři rány, které neumí nikdo na světě. Tigerův efekt je fenomenální. Na druhou stranu, nepochopím, jak mohl nedávno hájit, že se mu v křoví nepohnul míč, když to viděla hi-res kamera. Chápu jeho špatný drop v bunkeru v Abú Dhabí, kde nechtěl projít cutem, chápu také jeho nesprávný drop v Augustě, kde to byla věc chybného posouzení rozhodčích, ale tohle ne.

Co byste v golfu změnil?

Je tu velký problém s ....

CELÝ ČLÁNEK NALEZNETE V GOLF VACATIONS Č. 26/13. Nedostáváte-li ještě svůj magazín až domů do schánky, napište si o jeho zasílání zdarma.