Bomber, dýdžej, vítěz

O tom, že sport bude určovat běh Colsaertsova života, bylo rozhodnuto dávno před jeho narozením v roce 1982. Dědeček totiž reprezentoval Belgii na olympijských hrách 1920 v basketbalu a vodním pólu. Také Nicolas se ukázal jako sportovní nadšenec s mnohastranným talentem. Od malička hrál velmi dobře tenis i squash a do osmnácti vydržel u pozemního hokeje, což při jeho takřka dvoumetrové postavě působí poněkud komicky.

Nejpevnější pouto ho svázalo s golfem.

V roce 2000 vyhrál belgický amatérský šampionát na jamky i na rány, taktéž převálcoval konkurenci při French Boys Championship a skončil druhý na lucemburském Open v rámci Challenge Tour, když v play-off prohrál se Švédem Henrikem Stensonem. 

Po těchto úspěších Colsaerts dlouho neváhal a v osmnácti letech přestoupil k profesionálům s handicapem plus pět. Hned v roce 2000 jako druhý nejmladší kvalifikant v historii úspěšně prošel Q-school a otevřely se mu brány European Tour. První rok nedopadl slavně – nejlépe skončil Belgičan na 27. místě při Portugal Open. Znovu musel do Q-school, ale tentokrát uhrál jen kartu na Challenge Tour. Šestkrát se tu vešel do první desítky a opět zamířil o patro výš. Už tehdy udivoval bezkonkurenční délkou svých drajvů.

V roce 2003 slavil první dobré umístění mezi evropskou konkurencí – skončil pátý na Lancome Trophy ve Francii. V následující sezoně se poprvé postavil na start „majoru“, ale při British Open na Royal Troon hrál jen dvě první kola, shodně za 77 ran. Kousek pod vrcholem se zastavil na Johnnie Walker Championship 2005. Bral druhé místo a 135 000 eur za zkušeným Italem Emanuelem Canonicou.

Vše běželo podle plánu, první velká výhra se zdála na dosah, budoucnost se tvářila růžově. Jenže řeka Colsaertsovy kariéry najednou přestávala připomínat prudký proud a začala ztrácet rychlost a sílu v klikatých, stojatých meandrech.

Talent není všechno

Talentu dostal Nicolas nepřeberné množství. Ale jak s ním nakládat, to mu nikdo neporadil. Hodně vydělaných peněz, lákadla nočního světa, nechuť trénovat, posedlost dance music a profesí dýdžeje, to všechno se chystalo přidat svůj podpis pod křivku výkonnosti směřující poměrně prudce dolů. V roce 2006 ukořistil belgický bomber jediné umístění do dvacítky a na konci sezony musel znovu do Q-school. Zachránil alespoň kartu pro Challenge Tour.

Navlas stejnou proceduru absolvoval i v roce následujícím, ovšem s horším výsledkem – neprošel do finálové části Q-school a ztratil i kartu na druhou evropskou ligu. Kariéra visela na hodně tenké niti. Najednou se Nicolas musel doprošovat míst na francouzských profesionálních sériích, několikrát se dostal i k pozvánce na Challenge Tour, ale úspěch se nedostavil. Naopak, přetrvávající náladou se stávala deprese. V dobách chmurných však zazářila v hlavě takřka zmarněného talentu zázračná myšlenka. Nechal Evropu Evropou a nasedl do letadla směr Brisbane. V proslulé australské sportovní akademii se odtrhl od stínů minulosti. Místo mejdanů a diskoték se našla spousta času na práci, trénink, práci a zase trénink.

K této etapě života sám Colsaerts řekl po Ryder Cupu v roce 2012: „Když se podíváte, kde jsem byl před třemi lety a kde jsem dnes, myslím, že jsem docela dobrý příklad toho, že když něco opravdu chcete a tvrdě na tom pracujete, dáte do svého snažení celé srdce a vášeň – tak je možné skutečně všechno. Byl jsem na cestě stát se spíš klaunem, ale naštěstí jsem prožil krizi středního věku už v pětadvaceti.“ Budoucí hvězda se kdysi propadla až na 1305. místo světového žebříčku. Jenže kdo chce nahoru, musí se zkrátka odrazit ode dna.

Fénix vstal z popela

Květen bude asi Colsaertsovým oblíbeným měsícem. V květnu před čtyřmi lety se k němu totiž zatoulalo několik pozvánek na Challenge Tour. A šlo to tehdy rychle. Dvanácté, desáté, osmé místo… Další měsíce chutnaly ještě příjemněji, jedno třetí, dvě druhá místa. Ale hlavně přišly dvě výhry, na SK Golf Challenge a Dutch Futures, které definitivně otočily kormidlo k lepším zítřkům. Ve finančním žebříčku druhé evropské série skončil Nicolas třetí a slavil velký návrat na European Tour. Po boku měl už svého australského caddieho Briana Nilssona a také někdejšího profesionálního hráče a trenéra Michaela Vanmeerbeeka. Tento minitým, s přispěním odborníka na puttování Davida Stocktona, nasměroval Colsaertse k výšinám.

V roce 2010 se Belgičan radoval ze třetího místa na Italian Open a i díky dalším kvalitním výsledkům bez problémů udržel kartu pro příští sezonu. V ní se tvořila historie – minimálně pro belgický golf. Colsaerts totiž dokázal vyhrát Volvo China Open a stal se druhým belgickým vítězem na evropské tour. Trvalo to, protože premiérový titul pro tuto zemi získal už v roce 1974 Phillipe Touissant. Jeho následník se nezastavil, bral třetí místa na Volvo World Match Play i na skotském Open a na konci sezony mu patřilo dvacáté místo ve finančním žebříčku.

Jedinou kaňkou sezony zůstal cut na US Open. A pak také společná jízda na skútru s otcem do anglického Royal St. George’s. Havarovali, Nicolas si při kotrmelcích zlomil klíční kost a tím pádem přišel o British Open a PGA Championship. Smůla ale vyhrála jen na několik týdnů – belgická chlouba se po uzdravení rychle dostala do staré dobré formy.

Ryder Cup vrcholem

ROk 2012 se stal pro Colsaertse splněným snem. Ve finále Volvo World Match Play porazil McDowella, druhý skončil na Volvo China Open, třetí na Sicilian Open a mimo jiné se konečně dočkal i dobrého výsledku na majorech. Při US Open na hřišti Olympic Clubu se dokonce během třetího kola dělil o vedení, jenže ve finále nasázel 76 ran a skončil na 27. místě. Na British Open v Lytham St. Annes zle proháněl favority a nakonec našel své jméno na sedmém místě.

Svými výkony nedal J. M. Olazábalovi, kapitánovi evropského týmu pro Ryder Cup, únikovou cestu před nominací prvního Belgičana pro největší týmové klání. Divokou kartu dostal Colsaerts společně s Ianem Poulterem a španělský kapitán jistě nelitoval.

Colsaerts nastoupil čtyřikrát. Sice třikrát prohrál, ale jeho jediná výhra, kdy s Lee Westwoodem porazili Tigera Woodse a Steva Strickera, se vepsala hluboce do paměti. Belgičan totiž v tomto fourballu porazil americkou dvojici vlastně sám. Připsal si šest birdie a jeden eagle a americké publikum, které ho doposavad prakticky neznalo, muselo zamručet. Mrzela porážka v singlu v duelu dvou bomberů s Dustinem Johnsonem, ale pak se spoluhráči tančil radostí po rozhodujícím puttu Martina Kaymera. Nastal zázrak v Medinah, při němž Evropa obrátila stav 6:10 na vítězství 14,5:13,5 a Colsaerts byl u toho.

„Miluji kolektivní sporty. Golf je sice individuální záležitost, ale Ryder Cup dává možnost společného prožitku. Je to něco fantastického, nepopsatelného…“ říkal Nicolas a pro následující večery se opět proměnil v příležitostného dýdžeje, který nebyl jen o vodě a naspal sotva několik minut.

Další úspěch přišel na turnajích americké PGA Tour. Jako nečlen série uhrál Colsaerts sedmé místo na Wyndham Championship, což spolu s dobrými výsledky na majorech přineslo dohromady 677 011 dolarů. Belgičan vydělal o 30 000 dolarů víc než 125. hráč money listu, a tudíž získal status člena pro další rok.

Ze sezony na European Tour si Colsaerts přinesl průměr délky drajvů rovnající se 318,6 yardu, zatímco americký palič Bubba Watson loni dosáhl „jen“ na 315,5 yardu. Co to všechno ale je proti zatím nejdelšímu odpalu, jaký Colsaerts kdy předvedl. V lednu na Volvo Champions v Jižní Africe měl jeho drajv délku 419 yardů! To se bude těžko vylepšovat.

Vzorů má Belgičan nemálo. Michael Jordan, Zinedine Zidane, Eric Cantona, Fred Couples, Seve Ballesteros, Roger Federer, John McEnroe… Malí adepti golfového kumštu si ale možná už teď začínají vylepovat na zdi plakáty Nicolase Colsaertse.

Text: Jaromír Bosák

Váš první zásadní úspěch přišel na Volvo China Open 2011. Co se tím pro vás změnilo?

„Byl to skvělý impulz pro moji kariéru! Stal jsem se prvním belgickým vítězem na evropské tour za posledních 37 let, takže si asi umíte představit, co to v mé zemi znamenalo. Vítězství mě posunulo dál a můj status se změnil z ‚možná jednou dobrý golfista‘na etablovaného hráče. První vítězství vám otevře řadu dveří. Musel jsem na ně čekat roky, ale vyplatilo se.“

Jak vidíte svůj loňský debut v Ryder Cupu?

„To byl asi největší moment mé dosavadní kariéry. Mám skvělé zážitky jak s kluky z týmu, tak s kapitánem Olazábalem. Lee Westwood mi hodně pomohl s mojí páteční hrou, dodal mi spoustu sebedůvěry. Zásluhu má ale celý tým!“

Jaké jsou vaše cíle a po čem nejvíc toužíte?

Bylo by fajn strávit pár let na okruhu PGA a být součástí budoucích týmů pro Ryder Cup. A pochopitelně turnaje kategorie major. Letos jsem poprvé hrál Masters – hřiště mi sedělo a já se do toho místa zamiloval, i když jsem neprošel cutem. Teď se ještě musím na Augusta National naučit hrát... A to je další výzva.

Jste znám svými dlouhými údery. Jaké je vaše tajemství?

Mít skvělého kouče (Michael Vanmeerbeek). On je nejlépe skrytým tajemstvím na European Tour. Je to opravdový inženýr a mistr golfové fyziky. Od svých začátků v golfu jsem vždycky rád pálil míčky, jak daleko to šlo. Pomáhá mi, že s trenérem uvažujeme stejně.

Jak vám k dlouhým úderům pomáhá kondice?

Golf je sport a jako u takového v něm musíte být fit a držet patřičnou dietu. Mezi profesionály jsou v kondici všichni. Rozdíl tkví v technice a v tom, jak nahlížíte na golfový švih. Pro dlouhou kariéru musíte být fit a správně jíst, ale k dlouhým úderům je třeba mít i techniku.

Jak se vyrovnáváte s neustálým cestováním?

Po turnajích jezdím od svých 14 let, takže myslím, že jsem si na to zvykl. Vlastně je to naopak. Nemůžu zůstat doma víc než dva nebo tři dny, je to strašná nuda!

Rozhovor naleznete ve vydání Golf Vacations č. 24/13