Aleš Valenta: Mám rád věci, které dávají smysl

Asi všichni pamatujete, když jste seděli tenkrát 19. února roku 2002 v teple svých domovů a nemohli jste odtrhnout oči od televizních obrazovek. Tehdy bylo slyšet jen: ,,Vážení přátelé teď to přichází, protože Aleš Valenta skutečně skáče Back/Double Full-Double Full-Full, koeficient 4,85 bodu, je to tedy něco, co tady asi nikdo z Američanů asi neviděl.‘‘ Pár vteřin na to se Aleš rozjíždí na skokanský můstek a tímto trojitým saltem s pěti vruty se zapisuje do dějin nejen tohoto sportu, ale lyžování vůbec.

GV: Aleši, po konci kariéry je asi důležité najít si něco, co vás bude naplňovat. Co teď děláte, co vás baví?
Aleš: Nejvíc času se asi věnuji Acrobat Parku, kde dělám různé eventy, ale to je spíše letní záležitost, hodně jsem  na rádiu Frekvence 1, kde moderuji pořad Sportbar, a do toho pak ještě moderuji různé akce a zábavní pořady. Spolupracuji s  finanční společností HMI, stavím polyfunkční komplex v Šumperku, na kterém se podílí i moje žena Elen. Nejsem člověk, který vydrží na jednom místě. Tedy ne že bych někde nevydržel, možná jsem to špatně řekl (usměje se). Mám rád, když vše někam postupuje. Mám rád budování, strašně mě baví, když za mnou něco roste, což jsou právě nemovitosti.

GV: Takže máte rád hmotné věci?
Aleš: Ne tak jak si lidi představují lásku k hmotným věcem. Nemusím mít poslední model TV. Ale mám rád například  moderování, kde za sebou vidíte nějaký výsledek. Není sice tak hmotný jako dům, nebo nějaká stavba, ale u obojího je vidět, že něco vzniká z  vámi investovaného času. Mám rád tedy spíš věci, které dávají smysl.

GV: Jak teď s odstupem času nahlížíte na konec své sportovní kariéry?
Aleš:  Na jednu stranu je to škoda a na druhou stranu je to hezký. Ve sportu, ať je jakýkoliv, vždycky přijde okamžik, kdy je konec. Jsou samozřejmě sportovci, jako Dominik, kteří zažili konec už mnohokrát, ale vždycky se vrátili, ale taky to nebude moct dělat do šedesáti. Myslím, že jsem měl štěstí, že jsem našel něco, co má smysl, něco co mě naplňuje. Vlastně pro každého sportovce je pak důležité najít si něco po konci kariéry, co pro něj bude mít smysl, jinak se ukouše, nebo se bude pořád dokola vracet ke sportu. Myslím si, že hodně důležité je najít si nové sebeuspokojení.

GV: Proč jste se vlastně rozhodl ukončit kariéru?
Aleš:  U mě to byla z poloviny nutnost. Mám dvě vyhřezlý plotýnky, každá jde do jiné strany a při jednostranné nebo dlouhodobé zátěži mě to strašně tlačí na nervy a pramení z toho velká bolest. To byl hlavní důvod, proč jsem skončil. Pak to byla také únava a už na olympiádě v Torinu jsem věděl, že další sezona bude poslední. Nechtěl jsem to táhnout dál, protože bych pak mohl skončit ještě hůř, a ta představa nebyla moc pěkná. Věděl jsem, že jsem na životní křižovatce, která má svůj ,,death end‘‘.   Buď na poslední nebo předposlední odbočce zahnu někam jinam, nebo dojedu do konečné a budu se muset těžko vracet. Nebylo pro mě jednoduché sjet z té osmiproudové dálnice a vydat se zase po klikatější cestě. Pak ale přišly zajímavé nabídky, a když to tak vezmu, tak teď dělám věci, které mě baví a maximálně naplňují.

GV:  Dozvěděli jsme se dost o vás, ale co vaše děti? Čemu se věnují a co dělají přes prázdniny?
Aleš: Synek Denis je momentálně na hokejovém soustředění, hraje za Spartu. Amélie dělá krasobruslení a má nyní pauzu. Jinak jsme doma a díky práci se s ženou krásně u dětí vystřídáme. Elen totiž taky moderuje, a protože to máme doma docela dobře zmanažerovaný, nemusíme je nikam posílat jen za účelem toho, že bychom se jich chtěli zbavit.

GV: Mají vaše děti už nějaké ambice?
Aleš: Myslím, že děti nemají ambice, baví je pohyb. Ty mají spíš jejich rodiče. Velká výhoda sportovců je v tom, že svoje děti nikam netlačí. Nepotřebují si honit triko tím, že jejich dítě bude šampionem. U nás jde především o to, aby to děti bavilo, a jestli budou hrát přebor, nebo budou v reprezentaci či snad skončí u něčeho úplně jiného, je jedno. Nám jde spíš o to, aby v patnácti nechodily do hospody a nebraly drogy a aby sportovaly. Proto se mi líbí práce s dětmi v golfu. I když je to trochu bráno jako třeba Sparta. Lidi si stále myslí, že tam jsou určité bariéry, ať finanční nebo jiné, že je to otázka prestiže, ale tak to prostě není. Zvláště ne teď. Zdá se mi, že se golf oprostil od takového frajeření. Doufám, že se mu ještě podaří zevšednět, protože je to jediný krok, jak může zbohatnout, a to nejen po stránce finanční, ale hlavně po té stránce hodnot.

GV: Jak jste se vlastně dostal ke golfu vy?
Aleš: Vzpomíná si velmi dobře (směje se)   Tenkrát v Rakousku a Německu jsme dělali různé exhibice, skoky do vody, horolezecké stěny apod. No a majitel té naší show měl golfový trenažér, kde si kdokoliv mohl vyzkoušet golfový swing a porovnával ho s ostatními, jak profesionály, tak známými osobnostmi. A ten chlápek, který to obsluhoval, mi říkal, že mám podobný swing jako Jack Nickolson, a to mě navnadilo. Tak jsem tam chodil víc a víc a v rámci těchto akcí, jsem se na tom trenažéru seznamoval s golfem. Trvalo mi asi dva roky, než jsem se vydal někam na driving a pak na hřiště. Neměl jsem na to čas, protože golf ho hrozně žere. Radši jsem ty volné dny trávil odpočinkem a válením doma nebo na rehabilitaci. Až pak ke konci kariéry, kdy jsem měl toho času trochu víc, jsem si udělal zelenou kartu a začal jsem hrát.

GV: Pamatujete si, kde jste ji dělal?
Aleš: Trénoval jsem v Praze v Motole. Ale většinou to bylo tak, že mě můj trenér Pavel Landa někde něco domluvil a já jsem tam šel. Stejné to bylo jak s tou zelenou, tak i s členstvím. Většina věcí byla zprostředkována, takže já vlastně ani nevím, kde jsem teď členem. Nic jsem neřešil, jen jsem tak proplouval a hrál(dodává s úsměvem). Podle mě jsem v tom takovej trochu undergroundovej.

GV:  Aleši, jaký máte na golf pohled?
Aleš: Hlavně ze začátku byl golf snobismus, byl jsem na pár turnajích, kde jsem koukal na lidi, kteří dávali hodně najevo, že jsou něco víc, ale jak jsem začal hrát, tak jsem zjistil, že ne všude tomu tak je a hlavně, že si můžu chodit hrát, s kým chci, a nemusím se nechat otravovat. Loni jsem hrál několik desítek turnajů, ale pak mě zase chytla záda a moc to nešlo. Po jednom kole jsem se čtrnáct dní jen léčil. Myslím, že s HCP jsem se dostal někam kolem 32 nebo tak nějak. Asi tři čtyři turnaje jsem ukončil tím způsobem, že jsem třeba po dvanácté jamce odešel. Mně a ani těm lidem, co šli se mnou, to nevadilo, tak co. Hrál jsme spíš pro zábavu a teď ty golfy akorát moderuji. Na golfu je největší pozitivum v tom, že ho člověk hraje v přírodě a že ho hraje sám se sebou a nikoho neomezuje. Tedy pokud nezdržuje hráče ve flightu. Hlavně je to jediný sport, ve kterém můžete hrát s kýmkoliv a nevadí vám jeho výkonnost. To třeba v tenise nejde, protože když je na druhé straně sítě někdo slabší, tak si prostě nezahrajete.

GV: Je podle vás nějaká podobnost v golfu a akrobatickém lyžování?
Aleš: Tak především je to podobné v tom soupeření sám se sebou. To si myslím, že je i v našem sportu. Na začátku se dělá hodně chyb, trénuje se postupně, ale po dvaceti letech už člověk umí třeba chybu odstranit i při průběhu švihu nebo skoku.

GV: Jak jste se vlastně dostal k akrobatickému lyžování, bylo vůbec možné dělat ho na tak vysoké úrovni u nás?
Aleš :  Na střední škole jsem potkal Petra Hacu, který mi řekl: ,,Pojď to zkusit‘‘. Hodně mě to chytlo, tedy ne tolik ten sport, ale spíš ta skupina lidí. Bylo až neuvěřitelný, že si ty lidi uvědomovali, jak nebezpečný je to sport, a dbali na kamarádství, bezpečnost a vysvětlování. Myslel jsem, že se to děje jen na domácí scéně, ale překvapilo mě, že je tomu tak i na celosvětové úrovni. Dokonce jednou za mnou přišel soupeř, který mi poradil, jak a co mám správně dělat, abych skákal líp. Po dvou třech letech už jsem potřeboval větší můstky. Domácí trenéři už neměli takové know how, a tak jsem musel začít hledat v zahraničí. Ta moje cesta byla relativně komplikovaná, nebyla to žádná vydlážděná dálnice s osmi pruhy. Byla to klikatá lesní cesta, za což jsem rád, protože si myslím, že člověk se učí jen chybami a to ho posouvá dopředu.

GV: Jak se eliminuje hrozba pádu a zranění? Lítá se poměrně vysoko i ty dopady musejí bolet.
Aleš:  Právě tím, jak se jde na všechno krok za krokem. Nejdřív přímé skoky bez salta, pak následují malé skoky, velké skoky, dvojné, trojné a tím se připravuje co nejširší základ pro zvládnutí těch dalších prvků. Eliminují se chyby a možnosti zranění, když je člověk nahoře. Tím, jak se skáče do vody, tak se pilují dopady, a maximálně si člověk nafackuje nebo vyrazí dech.  Nedochází tam k žádným zlomeninám. Je jasný, že normální člověk by při skoku, který je zhruba z výšky pátého patra asi skončil v nemocnici, ale většina těch sportovců na to trénuje a jsou sval, sval a nic než sval.

GV: Vy jste akrobatické lyžování dostal hodně daleko, máte už tip na svého nástupce?
Aleš: Já jsem vybudoval Acrobat Park právě z toho důvodu. Pár kluků, kteří tam teď jsou, možná vyrostou ve sportovce, kteří nás budou v budoucnu reprezentovat. Není to jako s golfem, náš sport nebude nikdy masovka, bude tu maximálně patnáct dvacet sportovců. Je to taková poslední záchrana. My nebereme šestileté, ale dvanácti- či patnáctileté děti, které dělaly nějakou gymnastiku apod. a vlastně aplikují to, co se naučily. Nabízíme jim druhou šanci to dotáhnout třeba na olympiádu, což už by se jim v té jejich původní disciplíně nepovedlo.

GV: Všimnul jsem si, že máte hybridní vůz, tíhnete nějak k ekologii?
Aleš: Ano, proto mám to auto. (směje se). Ne, vážně, strašné jsou ty ropné havárie, to ani nevím, co k tomu dodat. Samozřejmostí je pro mě třeba třídění odpadů, to je asi to nejmenší, co můžeme dělat. Dokonce bych na všechny ty plasty uvalil zálohy. A i když mám rád golf, tak se mi třeba nelíbí obnova klánovického golfu na úkor lesa.

GV: Takže vy jste proti obnově?
Aleš: Jsem někde v polovině, kdyby to byla devítka, tak to by mi asi nevadilo, ale když tam někdo chce udělat osmnáctku s hotelem a dalšími budovami a když si vezmu, že Klánovický les je jediný v Praze a je chráněnou krajinnou oblastí, tak se mi to moc nelíbí. Navíc když hlavní argumentace je, že golf tady kdysi byl. Kdysi tady byl i Hitler a komunisti a taky to nechceme. Myslím, že co se týče golf resortu v Klánovicích, tak podle mého názoru to bylo velmi špatně komunikováno směrem k lidem a tím si zavřeli bránu. A hlavně vždyť na relativně malém území už je těch hřišť celkem dost.

GV: Takže kdyby byla devítka, tak vám to nevadí?
Aleš: Tak to není, myslím, že umění je udělat kvalitní hřiště někde ze skládky, nebo nějak rekultivovat krajinu, ale vysekat les a vybudovat hřiště tam, není umění. Ten problém je složitější. Podle mě ti investoři nejsou už pro místní obyvatelé kreditibilní a vlivem té komunikace si asi sami podřezali větev. Z hlediska investora v Praze asi nic víc není, je to dobrý byznys. Já chápu obě strany, ale jsem prostě někde uprostřed. Třeba za patnáct dvacet let najednou přijde doba, kdy obyvatelé budou chtít sami, aby se to hřiště otevřelo.

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS Č.13/10. Nedostáváte-li ještě svůj výtisk Golf Vacations, napište si o jeho zasílání zcela zdarma.