Možná to znáte z vlastní zkušenosti.
Jdete nebo projíždíte neznámou krajinou, rozhlížíte se po krásném okolí a napadne vás, že tady anebo tamhle by přece mohla vést pěkná golfová jamka. Či dokonce jamky! Kdejaká vyvýšenina volá po odpališti, mnohá tůň by se mohla změnit ve vodní překážku (pardon, má se tomu nově říkat trestná oblast) a leckterou lesní mýtinu si lze dobře představit jako budoucí green. Přiznávám, že tuto imaginativní hru provozuje moje mysl tím víc, čím déle a hlouběji je pohlcená krásou golfu.
I když se představy nikdy neuskuteční, lze si aspoň trochu hrát na profesi golfového architekta. A to bez rizika. Každá práce, včetně golfové, zasluhuje respekt a úctu. Ať je to profesionální hráč/ka, trenér/ka, či manažer/ka. Avšak architekt má nejsložitější úděl, pokud jde o odpovědnost, která je s jeho prací spojena. Na podobě jamky, potažmo hřiště, se po jejich dokončení dá těžko něco zásadního změnit. Designér si na jednu stranu staví nadživotní pomník, ale na stranu druhou také nese kůži na nemilosrdný trh.
Za ta léta, co mám štěstí naslouchat rozličným hlasům z golfového prostředí, mě rozhovory s architekty baví snad nejvíc. I proto, že designérů není mnoho a že každý je, stejně jako každé jeho hřiště, originálem.
V tomto čísle má slovo Jonathan Davison. Angličan, který sice v Česku ještě nepostavil klasickou osmnáctku, avšak v plánech má devítku a může se pochlubit redesignem nebo projekty, na nichž se rodí noví golfisté. V dobrém slova smyslu závidím architektům jejich úděl. Práci s desítkami hektarů přírody, představivost a tvořivost. Jako každá mince, i tato má ovšem druhou stranu. Jsou to léta čekání i kupy neuskutečněných projektů. Ostatně přečtěte si hlavní rozhovor. A užijte si krásný golfový podzim.
Čeněk Lorenc