Anglie & Vladimír Gregor

Už jako nadějného blšanského fotbalistu ho lákali na golf, ale marně. Vladimír GREGOR se nechal lapit hrou až v Anglii, odkud se vydal na dráhu profesionálního trenéra. Dnes na místa jako Southport, Lytham nebo Birkdale nedá dopustit.

Text: Čeněk Lorenc
Foto: Zdeněk Sluka a archiv Vladimíra Gregora

V Anglii začala studovat moje sestra, pak se tam za ní a za prací vypravil táta, po roce se přestěhovala máma a nakonec jsem za nimi šel po maturitě já. S rodinou jsem byl v Anglii rok a půl nebo dva, v krásném místě jménem Southport, tři čtvrtě hodiny cesty od Liverpoolu i Manchesteru.

Když jsem hrál fotbal za Blšany, tak spoluhráči měli hole a vzali mě s sebou na hřiště, ale mně golf připadal divný, nudný a nebavil mě. Bylo mi osmnáct, devatenáct. Nenadchlo mě to ani napodruhé. Až později, když jsem míč už párkrát trefil, jsem si koupil hole a začal trénovat. To ale pod vlivem Anglie.

Po maturitě jsem se dostal na vyšší odbornou školu, ale byl jsem tam jen čtrnáct dní a studium jsem přerušil kvůli roku v Anglii. Když jsem se měl vrátit do školy, táta se ptal, co budu dělat. Říkal jsem, že půjdu do školy, ale že bych raději ten golf. A neděláš to jen kvůli mámě a babičce, ptá se otec. Tak se na ostatní vykašli a udělej to kvůli sobě, řekl mi. V létě jsem si udělal zelenou kartu, handicap 54, sedl do dědovy škodovky stopětky a jel jsem trénovat do Podbořánek, které byly z domova v Podbořanech nejblíž.

Dostal jsem se na handicap 16,5 a na zimu vyrazil zase do Anglie. V tamním Hesketh Golf Clubu jsem zjišťoval, jestli bych tam nemohl trénovat výměnou za nějakou práci, ale zeptali se mě na handicap a řekli, že s tím to nepůjde. Tak jsem celou zimu trénoval na Southport Municipal, což je veřejné hřiště, kde osmnáctka stojí deset liber. Když jsem měl handicap 8,5, šel jsem se zeptat na práci do klubu znovu. To už souhlasili, že něco se mnou vymyslí.

Hesketh je nejstarší klub v Southportu, byl založen v roce 1885. Domluva s klubem zněla: co hodina práce, to hodina tréninku, takže dopoledne jsem čtyři hodiny pracoval a za to pak odpoledne čtyři hodiny trénoval. Tak to fungovalo první rok, druhou zimu se to navýšilo. A když jsem přešel doma k profesionálům, tak už mě tam pak nechali dvě zimy trénovat jen za napsání zdvořilostního dopisu a za poděkování.

Na nějakou práci v pro shopu to u mě nebylo, neuměl jsem moc anglicky. Mou první prací se stal sběr odpadků, pak jsem upravoval bunkery, zasypával vyseknuté řízky a nakonec mi svěřili i sekačku. Vyrazil jsem sekat semiroughy a tak mě to začalo bavit, že jsem byl pryč asi pět hodin. Za práci jsem nebral žádné peníze, ale mohl jsem trénovat.

V Southportu, když jsem začínal s golfem, jsme nejprve bydleli asi tři nebo čtyři kilometry od hřiště, ale pak jsem to měl už jen pět minut pěšky, s bagem na zádech. Cestou k moři byl nejprve klub Hesketh a pak Municipal.

Na drivingu v Heskethu stál starý pán, který hrál jednu rovnou ránu za druhou. Byl to John Donogue, který dělal profesionála od svých šestnácti a v Heskethu byl přes čtyřicet let. Už měl věk na důchod, po něm to přebral druhý důležitý muž mého golfového života Scott Astin. Ten mi také hodně pomohl v době, kdy jsem neměl peníze. Když už se nemohl dívat na mou děravou rukavici, tak mi dal dvě nové, měl jsem od něj hole za lepší ceny a lekce za deset až dvacet liber.

John mi řekl, že si půjdeme zahrát, když jsem měl handicap osm a že mi dá po třech ranách na obou devítkách. Já trefil na první jamce fairway, green, dva putty a par. Na dvojce totéž. John změnil názor. Že mi nedá žádnou ránu a že budeme hrát o libru. Hráli jsme spolu takhle dvakrát nebo třikrát týdně. První rok jsem sypal libry já, naopak se to vyrovnalo a ke konci jsem začal vyhrávat.

Johnova dcera byla členkou klubu Royal Birkdale a díky jsem se tam poprvé podíval. Také jsme hráli na Royal Liverpool v roce, kdy tam při British Open zvítězil Rory McIlroy. Letos jsme zase byli na Royal Lytham. A kromě toho jsem měl možnost hrát na spoustě dalších hřišť v okolí.

Táta je kuchař, ale v Anglii nejdříve uklízel v obchodním domě, pak dělal pomocnou sílu v nemocnici a posledních pár let vařil pro jeptišky v klášteře, což si moc pochvaloval. Máma byla doma učitelka na základní škole, do Anglie šla taky bez angličtiny a začínala tam taky uklízením. Nakonec pracovala ve stejné nemocnici s tátou. Rodiče se vydali do Anglie, když jim bylo přes čtyřicet. Neměli moc na vybranou, dohnaly je k tomu finanční okolnosti.

V Anglii jsem přes zimu hrál každou středu turnaje Aliances of Liverpool, což je pro-am jako naše Czech Teaching Tour. Tak jsem se dostal k tamním profesionálům z European Tour. V Heskethu začínal Lee Slattery, který loni vyhrál na tour v Moskvě, taky byl odtud Matthew Baldwin a z Formby zase pocházel Tommy Fleetwood  Slattery hrál tyhle turnaje dřív, když přišel o kartu z European Tour.

Leeho jsem potkal ve Formby, kde jsem dělal figuranta při testech trenérů. Domlouval jsem tam nákup míčků, když to zaslechl Lee. Přišel za mnou po lekci s tím, jestli potřebuju míče, tak říkám, že ano, že s něčím trénuju a něco doma prodávám. No tak nebudeš trénovat s ničím špatným, povídá Lee. Otevřel kufr auta s tím, ať sundám čepici a nasypal mi do ní asi čtyřicet provéček (Titleist Pro V, pozn. aut). S nimi jsem ale vůbec netrénoval a měl je pouze na turnaje.

V Anglii mě oslovila tamní golfová kultura, tradice a historie. Poměry se tam taky změnily, už nepanují tak striktní pravidla jako dřív, kdy ke vstupu do klubovny bylo potřeba mít oblek a černé boty. Když jsem stál v Royal Lytham na kamenném obrubníku, za ta léta sešlapaném, tak jsem si představoval, kdo všechno tam prošel. V Birkdale jsem uvažoval, že tady někde asi seděli Tiger Woods, Phil Mickelson nebo Jack Nicklaus. Historie na vás dýchne všude.

V Anglii hraje golf snad každý a obyčejní lidé jsou tam na skvělé výkonnosti. Nejsou tam jenom drahá hřiště pro British Open s fee za 200-250 liber, kde si zahrajete jednou, dvakrát ročně za odměnu. Většina hřišť má fee 70-100 liber, ale pak je tam také spousta veřejných, municipal, s osmnácti jamkami za deset nebo patnáct liber, kde si může zahrát každý. To u nás chybí.

Při jednom pro am jsem hrál s chlapíkem, o kterém jsem si myslel, že je to profesionál, tak jsem se ho někde na desáté jamce zeptal, kde učí. Kdepak, povídá, nejsem profesionál, dělám v Liverpoolu taxikáře. Nejdál se dostal handicap +2 a když jsme hráli spolu, tak byl na 2. Angličané mají golf v genech.

Náš rodinný život v Anglii už skončil. Sestra dostudovala na univerzitě v Liverpoolu psychologii a po doktorátu si udělala pauzu tím, že odletěla pomáhat do nemocnice v Ugandě. Rodiče se zase rozhodli vrátit domů kvůli svým rodičům. Koupili jsme dům v Podbořánkách, kde vidíme na první jamku a kde dělám trenéra. Kromě toho trénuju také na Albatrossu.

V Čeladné jsem před lety při Czech Open dělal caddieho Martinu Příhodovi a potkal jsem tam jeho tehdejšího trenéra Davida Cartera. Díky němu jsem získal práci na Albatrossu. John Donogue, Scott Astin a David Carter jsou nejdůležitější osoby mého golfového života. Všechno to začalo v Anglii. Ta mi dala přístup ke hře, chování a respekt. Těžko to víc popsat. V tom je všechno.

CELÝ ČLÁNEK NALEZNETE VE VYDÁNÍ GOLF VACATIONS 36/16.