Dvě minuty k odpališti

Fotbaloví obránci ho neměli rádi, protože Libor SIONKO jim utekl, kdy si vzpomněl. Své rychlé průniky předváděl ve čtyřech evropských ligových soutěžích i v reprezentačním dresu. Dnes ale jeho srdce, pochopitelně kromě rodiny, patří golfu, který si ho omotal kolem prstu.

Sionko L.-2014-foto-Zdenek Sluka-0049

Nejenže sám výborně hraje, ostatně handicap 4,5 hovoří jasnou řečí, ale navíc se stal trenérem dětí a také upravuje hole, aby co nejlépe vyhovovaly svým majitelům. Bývalý fotbalista spojil svůj život s golfem velmi pevným poutem.

Sionko L.-2014-foto-Zdenek Sluka-0023
Sionko L.-2014-foto-Zdenek Sluka-0023

Libor Sionko

Narodil se 1. února 1977 v Ostravě. Bývalý fotbalový reprezentant (41 zápasů, 8 gólů), hráč Baníku Ostrava, Sparty Praha, Grazer AK, Austria Vídeň, Glasgow Rangers a FC Kodaň. Účastník olympijských her 2000, mistrovství světa 2006 a mistrovství Evropy 2008 – vyhlášen nejlepším hráčem českého týmu. Čtyřikrát mistrem české ligy se Spartou, dvakrát mistrem Rakouska, jednou mistrem Dánska. Třikrát získal Rakouský pohár, jednou vyhrál pohárovou trofej  se Spartou a FC Kodaň. Manželka Martina, syn David (12), dcera Klára (14).

Text: Jaromír Bosák
Foto: Zdeněk Sluka

Rozhovor

Kdy jste vzal golfovou hůl poprvé do ruky?

Na soustředění Baníku Ostrava ve Španělsku. Bydleli jsme v golfovém resortu, tak jsem si šel golf zkusit na driving, ale vůbec mě to neupoutalo. Podruhé jsem šel během mistrovství světa 2006 v Německu. Zase jsme bydleli u hřiště a někteří spoluhráči už hráli docela slušně, tak mě vytáhli. Pocit byl trochu lepší, ale pořád nic moc.

Takže až do třetice?

Ještě ne, i když během mého působení ve Skotsku to už vypadalo docela nadějně a spoluhráč Jirka Jarošík byl docela zkušený golfista. Dokonce jsem si koupil první hůl, šestku železo, ale na levou stranu, bral jsem to podle toho, jak jsem hrál hokej. Ještě ji někde doma mám. To už se mi golf zamlouval, ale uvědomoval jsem si, že bych na něj neměl čas. Fotbal a rodina měly přednost. Všechno se zlomilo až v Dánsku. Poslední půlrok angažmá v Kodani jsem měl dost času, nejezdili jsme na žádná soustředění a pro golf se našel se prostor.

Šel jste na to chytře, nevynechal jste manželku…

To je fakt. Přemluvil jsem ji, ať jde se mnou na driving, a golf ji chytil. Zanedlouho mě přesvědčila, ať si najdu trenéra a začali jsme naplno. Získal jsem i osvědčení o způsobilosti ke hře a nakonec jsem ke golfu přivedl i klubového spoluhráče Zdeňka Pospěcha.

Žádný fotbalista asi nemá rád zimní přípravu. Byl jste výjimkou?

Ani náhodou. Spíš se mi stýská po atmosféře v kabině, partě, po všech těch legráckách. Kvůli tomu bych asi ty zimní galeje skousl… Dnes ale trénuji golf. Musím. Když nebudu pracovat na drivingu, nebudu hrát podle svých představ. To je stejné jako u fotbalu. Bez pravidelné a poctivé práce to prostě nejde. Odvezu děti do školy a můžu jít trénovat.

Jako fotbalista jste byl velmi rychlý. Platí to i pro golf?

U švihu asi ano. Místní trenéři mi říkají, že mám švih dynamičtější, než je standard. Nejspíš jde o důsledek toho, jak jsem hrál fotbal. Měl bych švih o něco zpomalit, bylo by to ku prospěchu věci. Pokud jde o pohyb na hřišti, rád jdu v tempu, ale vyloženě neběhám.

Vzpomenete si na nejhorší a nejlepší moment fotbalové kariéry?

Nejlepší vzpomínky mám asi na kvalifikační zápas na Slovensku v roce 2006. Vyhráli jsme 3:0, i když Slováci byli favority. Dal jsem dva góly, dařilo se mi, lidi skandovali moje jméno, bylo to fajn. Slováci asi dojeli na přehnanou euforii a my měli dobrý tým. Opačné pocity jsem měl po zranění, když jsem si utrhl křížový vaz a také po vyřazení na mistrovství Evropy 2008 s Tureckem. Tam jsme měli rozhodně na víc, než skončit ve skupině.

Nechybí vám potlesk a ovace diváků pro gólu?

Uznání okolí je nádherné, i proto se fotbal hraje, fotbalisty to žene dopředu. Jenže, můžete podat skvělý výkon, ale když se nedaří dalším třem spoluhráčům, neuspějete a potlesku se nedočkáte. To je riziko kolektivního sportu. V golfu – když mám den – přinesu dobrý výsledek. Sice mi nikdo nezatleská, ale mám dobrý vnitřní pocit. Nepotřebuju plácat po zádech, není to můj styl, nikdy jsem ani nevyhledával pozornost médií. Mám rád svůj klid.

S fotbalem jste prošel Česko, Rakousko, Skotsko i Dánsko. Kde se vám žilo nejlépe?

Co se kvality života a lidí týče, tak v Dánsku. Chování a mentalita Dánů nám nesmírně vyhovovaly. Manželka dokonce chtěla v Dánsku zůstat natrvalo, ale měl jsem možnost pokračovat v kariéře ve Spartě a táhlo mě to domů. Do Dánska se ale pořád rádi vracíme, máme tam hodně kamarádů, je to skvělá země. Rakousko je nádherná země, ale lidi jsou poněkud uzavřenější. Možná je to Vídní, kde dnes žije hodně přistěhovalců a Rakušané jsou trochu ostražitější. Skotsko, to vůbec není můj šálek čaje. Tam pojedu nejvýš tak na golf – a pak rychle zpátky. Vliv mělo asi i to, že rok, co jsem v Glasgow Rangers hrál, byl jeden z nejdeštivějších za dlouhou dobu. Také lidsky jsme tam narazili, byli jsme zklamáni.

Stačil jste si zahrát ve Skotsku golf?

Vlastně jen na začátku, s Jirkou Jarošíkem. Ve vesnici, kde jsem bydlel, je hřiště Esporta. Když jsme tam přišli, člověk z pro-shopu nám rovnou vrazil hole do rukou a mohli jsme hrát. Pak už jsem chodil na veřejná hřiště. Těch je ve Skotsku hodně a dá se hrát za drobné.

Jaké to je, hrát skotskou ligu a třeba derby s Celtikem?

Atmosférou je tohle derby určitě největší na klubové úrovni. Plný stadion, jeden velký řvoucí kotel. Chorály, šály, skandování… Ještě dnes mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu. Jsem moc rád, že jsem toho mohl být součástí. Řekl bych, že diváci derby prožívají silněji než hráči. Ti jsou také hodně nahecovaní, ale už dnes tolik nekoukají na to, že jde vlastně o střet katolíků a protestantů. Už neplatí, že fandové Celtiku jsou katolíci nebo že protestanti fandí výhradně Rangers. Rivalita je to ovšem pořád nesmírná. 

Neměl jste problémy rozumět klasické „skotštině“?

A jaké! Bylo to opravdu hodně těžké. S manželkou jsme sice uměli anglicky, ale stejně nám trvalo asi tři měsíce, než jsme něco pochytili. Ten jejich dialekt a přízvuk!  Když kustod v Rangers spustil naplno, nerozuměl jsem mu ani po roce. Naše angličtina dostala zabrat. Třeba v Edinburghu to ještě docela jde, ale „highland“ dialekt v Glasgow vás zabije. Řeknete jim, ať na vás mluví pomaleji, ale oni za deset vteřin už zase drmolí a vy jste nahraní.

 

Celý rozhovor naleznete ve vydání Golf Vacations č. 30/14

 

Moje osmnáctka

Oblíbené hřiště
„Albatross.“

Oblíbená jamka
„Sedmička a devítka v Berouně.“

Oblíbený turnaj
„Mid-Amateur Tour, v roce 2014 moje premiéra a výzva současně.“

Oblíbený hráč
„Adam Scott.“

Nejlepší skóre
„Par 72 v Berouně.“

Nejlepší rána¨
„Eagle na dvanáctce na Albatrossu ranou ze 120 metrů.“

Největší výhra
„Mistr klubu na Albatrossu 2013.“

Oblíbená hůl
„Wedge s loftem 53 stupňů.“

Neoblíbená hůl
„Čtyřka železo.“

Nejtěžší věc v golfu
„Odehrát osmnáct konzistentních jamek podle představ.“

Největší soupeř
„Vlastní hlava.“

Vysněný flight
„Adam Scott, Tiger Woods a Rory McIlroy.“

Ideální dovolená
„Jednou si zahrát Augusta National nebo hřiště PGA Tour.“

Exotické místo, kde jsem hrál
„Seychely.“

Oblíbené dílo o golfu
„Malá červená kniha Harveyho Penicka a film Legenda o slavném návratu - děti si ho pořád pouštějí.“

Nejlepší rada
„Nepřemýšlej o tom.“

Největší zážitek
„European Tour na Albatrossu.“

Golfový sen
„Aby to děti někam dotáhly a hlavně aby je to bavilo. Můj golf je vedlejší.“

 

Zasílání magazínu ZDARMA

Sdílet:
###message